Baví ženy vyhrávat? Nebo raději perou ponožky a žehlí košile?

Měly by ženy přestat vrcholově sportovat? Znamená uchování si ženství podřízení se potřebám muže, rodiny a domácnosti?

Předminulý čtvrtek se v časopisu Reflex zamýšlel místopředseda Českého olympijského výboru Zdeněk Haník, někdejší volejbalový trenér, nad tím, jak ženy vrcholový sport ničí, psychicky jej nezvládají. Reagoval tak trochu na právě vydanou knihu Gabriely Koukalové. Píše, že my holky ve své podstatě chceme pouze důstojně remizovat. Také, že větší hrdinství bychom spáchaly tím, že budeme doma prát ponožky, žehlit košile a svému muži vařit bylinkový čaj, zkrátka vytvářet zázemí. Na to se minulý týden rozpoutala reakce s kladnými i zápornými ohlasy ze strany sportovkyň, ale i odborníků, kteří s nimi pracují.

Ač některé sportovkyně téměř pana Haníka za jeho slova ukamenovaly, tak jeho textu rozumím a je prima, že rozpoutal o tématu diskuzi. Stejně tak rozumím holkám, které rády stoupají na stupně vítězů.

Na problematiku je třeba se dívat v celkovém nadhledu a nevytrhávat jednotlivé teze z kontextu. Konstruktivní diskuze, pokud k ní dojde, může totiž lépe nasměrovat rodiče se svými dětmi, nejen slečnami, zda a proč se do vrcholového sportu vrhnout, případně jakého.

Možná jsem také mohla stát na stupních vítězů

Je to již téměř 40 let, kdy jsme byli ve 4. třídě na základní škole podrobeni testování. To mělo odhalit, zda náhodou nepatříme mezi sportovně talentované děti. Kupodivu se zjistilo, že patřím. Dokonce jsem skončila nejlépe ze všech dětí naší školy. Vstupenku na sportovní školu našeho okresního města jsem tedy měla jistou.

Tehdy však zasáhla moje prvorepubliková maminka – ročník 1931. Proč bych měla jít někam házet koulí, hrát volejbal, nebo se honit na oválu několik hodin denně? Pro ženu jsou přece do života důležitější jiné schopnosti. Hlavně v naší rodině bylo poměrně vysoko ceněno vzdělání. Domnívám se, že tomu bylo proto, že rodiče si v době války nemohli jako my dnes vybrat, že vůbec půjdou studovat a kam. Když navíc dědečkovi po válce komunisti znárodnili obchod, tak si maminka s dvěma mladšími sestrami o studiu na gymnáziu a následně zřejmě medicíně mohla nechat jenom zdát. Proto jsme tehdy zcela rozumně dali přednost klasické škole před sportovní.

Jestli dnes lituji? Asi ne. Možná bych dnes měla více sociálních kontaktů mezi sportovci než lékaři, možná lepší fyzičku, možná také více podlomené zdraví. A jestli by na stěně visela nějaká ta medaile za čtyřstovku? Nebo bych byla dokonce pokračovatelkou Jarmily Kratochvílové? To nedokážu říci.

Co v polemice zaznělo?

V textu pana Haníka se objevilo několik myšlenek, které i mě přiměly k zamyšlení:

1. „U vrcholového sportu nelze vést pestrý život.“ Ano, to jistě souhlasí. Ale i při výběru jiné profese jí musíte často podřídit celý svůj život. A právě to naplňuje zřejmě sportovce, vědce či jiné pracovníky více, než možnost celodenní relaxace o víkendu, jak si ji představuje většinová populace. Je baví přesně to, co dělají. Pokud si to ovšem vyberou sami. Nemohu nevzpomenout jedné slečny – akvabely, která v 18 vyčetla své matce, že zná život jenom zpod vodní hladiny. To by mě jako matku asi hodně zasáhlo.

2. „Talent nestačí, chce to i spoustu dřiny. A bohužel mnohdy na úkor zdraví.“ To je velké negativum vrcholového sportu. Dnes si již nestačí jen tak  pro radost běhat, jako to dělal Emil Zátopek, pro potěšení cvičit a stíhat i další radosti života, jako se dělo u Věry Čáslavské. Dnes tomu musíte obětovat vše a dělat pouze to jedno. Když tedy nepočítáme dvě sportovní disciplíny v případě Ester Ledecké nebo Martiny Sáblíkové.

3. „Potřebujete mít u něj kvalitní zázemí, nemůže nikdo očekávat, že jej budete naopak vy vytvářet těm druhým.“ Ale to opět platí všude. A v dnešní době, kdy se i ženy chtějí realizovat jinak než u plotny, očekávají, že se na budování zázemí bude podílet i muž.

4. „Ženy nechtějí vyhrávat, ale důstojně „remízovat“.“ Tak toto, prosím, takto ne. To nelze takto zjednodušit. My ženy chceme také vyhrávat, chceme být co nejlepší, ale nepoměřujeme se ve všem a za každou cenu. Možná nejsme tak soutěživé v tom fyzickém slova smyslu, ale rozhodně, pokud jsme profesionálky, jedeme na co nejlepší výsledek. A to se rovná výhře. Mám-li mluvit sama za sebe, nepotřebuji urputně vyhrát každou bitvu se zbraní v ruce, ale na výhru války díky strategii určitě jedu.

5. „Ženy stojí o rovnocenný vztah s mužem.“ To je svatá pravda. Zvláště pak ženy, které toto zažily u svých vlastních rodičů. Bohužel většina mužů nám jej není schopna dopřát. Pořád mají tendenci se s námi poměřovat, vítězit nad námi. A místo pomoci v dřívějších ženských oblastech života, bez které to již dnes těžko zvládáme, hledají nedokonalosti, kterých jsme se dopustily – neumyté nádobí, neudržovaná lednice, mokrý dřez – zvláště zábavná poznámka, nevyprané prádlo, shnilý pomeranč ve špajzu a o tom nepořádku a spoustě papírů v domácí kanceláři ani nemluvě.

Nejsme to my, ženy, které chceme být muži, ale vy, muži, nás tlačíte do role Supermanů

Pan Haník má v lecčem pravdu. Zrovna já, která jsem se 100% ženou narodila a rozhodně se ženství nepotřebuji učit na žádných seminářích, se necítím dobře v roli, kdy mám být neustále několikrát denně první v cíli. A to úplně ve všem. Nehodlám se změnit z usměvavé elegantní dámy v upocenou, uřícenou, funící kreaturu s vytřeštěným zrakem, u které již nepoznáte, zda je to vlastně žena. Ale paradoxně v tu funící kreaturu mě nemění sport, který mám i dnes tolik ráda a denně jej na rekreační úrovni provozuji, ale nároky společnosti tažené muži. 

Zatím odolávám a dokonce zklamávám svého manžela, protože již nyní vím, že nikdy nebudu jeho obtloustlý kamarád, kterého by si tolik přál. …resp. pouze do chvíle, než by zjistil, že tlustý kamarád nevypadá ve společnosti v roli manželky příliš reprezentativně.

Pana Haníka však také zklamu. Čaj ano, ten vařím. Dokonce výhradně bylinkový. Nicméně ponožky, ty muži neperu. Košile také nežehlím. Soutěže, kdy skočím po každé položce v prádelním koši a budu se ji snažit samostatně, zdůrazňuji samostatně vyprat co nejrychleji, jsem se totiž odmítla zúčastnit již dávno.