Inzerce
Inzerce
Inzerce

Vztahy v dospívání

  1. Vztah k sobě, hledání vlastní identity
  2. Vztahy k rodičům
  3. Vztahy s vrstevníky
  4. Erotické vztahy

1. Vztah k sobě, hledání vlastní identity

Vývojový psycholog E. H. Erikson popsal vývoj člověka od narození až do stáří v osmi základních stádiích, přičemž ke každé fázi přiřadil specifická vývojová témata a úkoly. Vývojový úkol adolescence je formulován jako vytvoření identity vlastního já, tedy určitého stabilního obrazu o sobě sama, o svém místě ve společnosti. Zjednodušeně řečeno je tento proces iniciován otázkami jako: kdo jsem, kam patřím, kam směřuji atd. a bezprostředně se dotýká vlastního sebevědomí a sebehodnocení. I v dospělosti jsou tato témata často živá, člověk průběžně přehodnocuje, koriguje své představy o sobě. V adolescenci však dochází k první uvědomělé reflexi této oblasti, poprvé jsou tyto otázky v plném světle vrženy na scénu života, adolescent těmito otázkami doslova „žije“, hledání odpovědí je jeho vývojový úkol. Nástrojem tohoto procesu je introspekce, sebepozorování, sebepoznání dějištěm pak všechny situace, které adolescentovi přináší život v rodině, mezi vrstevníky, ve společnosti.

Teenagerský věk je pak společensky chápán jako období určitého moratoria, kdy dospívající může de facto beztrestně (či alespoň s větší tolerancí okolí) zakoušet různé aspekty života, hledat svoji cestu, sebe sama a to prostřednictvím vztahů, poznáváním vlastních fyzických i psychických limitů (např. tendence k tzv. adrenalinovým aktivitám), ale i konfrontací s hodnotami blízkých, především pak rodičů. Báze sebepoznání se tím rozšiřuje a postupně se identita vyvíjí směrem k dospělosti, což se projeví především příklonem k zodpovědnosti. Tato cesta je však málokdy přímá, hledání identity je náročný proces, kdy si adolescent (i jeho rodina) kolikrát sáhnou až „na dno“. Příkladem je varianta (v lepším případě pouze přechodná fáze) negativní identity, když dospívající definuje sebe sama především jako toho, kdo je v opozici vůči hodnotám, názorům atp. autorit, především rodičů. Výraznou roli v tomto procesu hraje sociální kontext, tedy identifikace s vrstevnickou skupinou, ale i se vzory z řad pop kultury atp. Člověk je definován i tím ke komu patří, což platí v dospívání dvojnásob. Také zájmy a preferované aktivity vypovídají o identitě adolescenta. Společně sdílená hudba je známkou příslušnosti k určité skupině, je symbolem emancipace, oslovuje pudové potřeby - hluboké tóny a stereotypní rytmy jsou zpracovávány pravou mozkovou hemisférou, což vede k emoční odezvě (oproti levé hemisféře, která zpracovává podněty spíše logicky a racionálně).

Hledání sebe sama je proces, který se v optimální variantě stává pro adolescenta i celou rodinu výzvou, dobrodružstvím, v opačném případě pak noční můrou. Určitá obava je na místě, vývoj není bez rizika a právě v tomto věku je člověk senzitivní na celou škálu podnětů bez ohledu na jejich společenskou přijatelnost. Na druhou stranu k tomu, aby se posléze mohl člověk kompetentně a zodpovědně rozhodovat potřebuje určitou plastickou zkušenost se sebou i s druhými. Přejatá identita (tedy to, když potomek převezme hodnoty, popř. životní názory, styl rodičů) od potenciálně rizikových projevů sice částečně ochraňuje, ale vyznačuje se rigiditou a malou autenticitou.

Inzerce

2. Vztahy k rodičům

Vztahy v primární rodině jsou pro adolescenta stále významné. Je pro něj však důležité, aby byl vzorec rodič-dítě stále více doplňován a nahrazován také komunikační dimenzí dospělý-dospělý. Tento proces je často spojen s konflikty, vznikají třecí plochy mezi tím, jaké atributy spojují s dospělostí rodiče (zodpovědnost) a jaké dospívající (svoboda, nezávislost). V tomto kontextu pak skutečně nejde o to, kdo má pravdu (tu mohou mít ze svého úhlu pohledu obě strany), ale o schopnost udržet a rozvíjet komunikaci, resp. nalézt takovou její formu, která umožní vzájemný respekt obou stran. V takové komunikaci se musí rovnovážně uplatňovat dva základní aspekty a to - sebeprosazování (schopnost sdělit svůj vlastní pohled tak, aby ho pochopili druzí) i schopnost citlivosti k druhým (naslouchání). Výzkumy dokazují, že vyváženost těchto dvou složek komunikace posiluje osobní identitu adolescentů.

Rodič ztrácí ve vztahu k adolescentovi definitivně privilegované postavení dospělé autority, což není vždy jednoduché přijmout. Je tak postaven před obtížný úkol proměny své rodičovské role. To vyžaduje dostatečnou sebedůvěru, aby nepodléhal pocitům ukřivděnosti a malého vděku, který by si vynucoval vyčítáním či doprošováním. To jsou většinou neefektivní způsoby komunikace, které adolescentovi neimponují a mohou prohlubovat vzájemnou neupřímnost v komunikaci.

Vysokou míru střetů a konfliktů mezi rodiči a dospívajícím není možné zobecňovat jako nutný a z hlediska vývoje nezbytný úděl rodinného života. Některé novější výzkumy poukazují na to, že vztah mezi rodičem a dospívajícím může zůstávat trvale pozitivní a přesto se daří dosáhnout základních úkolů této etapy, totiž snížení závislosti na rodičích a získání pocitů vlastní autonomie. Tato skutečnost podtrhuje pozitivní úhel pohledu na tuto etapu v životě rodiny – dospívání potomka je procesem, na kterém může růst a učit se každý zúčastněný, je to proces s mnoha úskalími, ale nikoli nutně jen etapa, kterou je nutné pouze „přetrpět a přežít“.

Inzerce

3. Vztahy s vrstevníky

Vrstevnická skupina má pro dospívajícího velký význam, a tím se nemyslí pouze přátelé, či partneři, ale v nejširším slova smyslu celá generace, která dospívá v určité historicko - společenské situaci. Tato vytváří totiž pro každou generaci jedinečnou platformu pro získávání zkušeností se světem, se vztahy i se sebou samým. K tomu patří např. i společně sdílená hudba, humor či móda. Potřeba společného sdílení, potažmo identifikace s určitou vrstevnickou skupinou, je reakcí na ztrátu dřívějších jistot. Rodiče ztratili podobu neotřesitelné autority, ale vlastní identita ještě také neposkytuje dostatečně pevnou oporu.  

Vývojové úkoly jako zvládnutí separace od rodičů, hledání vlastních hranic, vlastní identity, navazování partnerského vztahu atp. se po generace příliš nemění, jiné je však instrumentální a informační zázemí každé generace. Rozvoj komunikačních technologií i změna společenského systému přináší zcela jiné prostředí pro dospívání dnešních náctiletých a pro generaci dospívající např. v 70. letech minulého století. Je zřejmé, že například internet je nástroj, který rozšířil možnost komunikace do nebývalé extenzity. Tato možnost je pro adolescenta přirozeně velmi lákavá, dalo by se říci, že přímo oslovuje jádrovou potřebu tohoto období, tedy potřebu experimentovat s vlastní identitou. Tyto virtuální aktivity, i přes obavy rodičů většinou nezmenšují potřebu intenzivního, zcela konkrétního vztahu. Jsou spíše určitou „přípravou“ na vztah, testováním vlastních schopností, popř. substitucí za vztah dosud nerealizovaný.

Přesto je zde určité riziko „fixace“ na tomto komunikačním modu, a to pokud tyto aktivity nahrazují „živý“ kontakt dlouhodobě, bez testování realitou a stávají se samoúčelné. Tento virtuální svět totiž posiluje užívání určité role, masky, člověk se může stylizovat, vystupuje z pozice ideálního já, chrání se tak před frustrací, kterou mohou přinést reálné reakce druhých na jeho samého. Ty jsou totiž nejen podpůrné a potvrzující, ale také konfrontační a odmítající, což bývá pro často křehké sebevědomí ohrožující.
Adolescenti obsáhnou oba extrémy, zatímco někteří se téměř bezhlavě pouští do testování kontaktů a vztahů, experimentují s hranicí svojí i hranicemi ostatních téměř bez zábran, jiní mohou až příliš opatrně setrvávat v bezpečí své virtuální identity a vytvářet si tak falešné či přinejmenším neúplné představy o sobě sama. Obojí má svá úskalí a rizika, u prvních je třeba posilovat určitou vnitřní korekci, sebekontrolu u druhých pak odvahu k reálné akci.

Inzerce

4. Erotické vztahy

S plným pohlavním dozráním přichází již v pubertě i plné uvědomění vlastní sexuality. Pubertální vztahy jsou však ještě inspirovány spíše potřebou dosažení jisté prestiže ve skupině vrstevníků, tedy určitými vnějšími atributy. Skutečně „niterná“ potřeba intimního vztahu se probouzí až v průběhu adolescence. A v tomto věku je jako cit lásky v té nejčistší podobě opěvován umělci napříč staletími (viz „náctiletí“ Romeo a Julie).

Cit lásky zahrnuje nejen fyzickou přitažlivost, ale potřebu blízkosti, emočního sdílení. Je to potřeba konfluence, tedy určitého splynutí, setření hranic, kdy je objekt zamilovanosti idealizován a dochází k mohutné projekci přání a představ na osobu, která ve skutečnosti tyto vlastnosti ani mít nemusí. Fáze zamilovanosti se často více odehrává ve fantazii zamilovaného než v realitě. První lásky jsou jakousi další variací na téma experimentování se sebou samým a slouží k sebepoznání, i když prostřednictvím druhého.

Dospívající objevuje novou a vzrušující dimenzi intimity, když ji, většinou poprvé v životě, vědomě navazuje s někým mimo primární rodinu.

Inzerce

Fyzické sexuální kontakty se přes počáteční aktivity typu petting (nejdříve často ve skupině vrstevníků) postupně rozvíjí k aktivitám v páru. Věk prvního pohlavního styku se různí, většinou v rozmezí 16-20 let. Potvrzuje se, že větší informovanost, ač podporuje přirozenou zvídavost, nevede k časnějšímu zahájení pohlavního života, ale spíše k větší uvědomělosti. Zodpovědnější chování také posiluje množství životních příležitostí, jako např. studium, cestování, profesní seberealizace, které by případná gravidita mohla znemožnit. Toto se však týká adolescentů s určitým soc. statusem i osobními dispozicemi a příležitostmi, větší promiskuita bývá u adolescentů z horších sociálních podmínek, kde není podporováno více životních alternativ.

Dyadický (párový) vztah je základní jednotkou, ve které může dospívající realizovat své „právě probuzené“ a uvědomované potřeby a dojít tak k plnějšímu prožívání sebe sama. To, že první vztahy plní především roli určitého zrcadla k sebepoznávání dokládá to, že i přes jejich velkou intenzitu se brzy vyčerpávají a jen v malém procentu přerůstají ve vztah dlouhodobější.

Použitá literatura:
Macek, P. (2003): Adolescence. Portál, Praha
Vágnerová, M. (1999): Vývojová psychologie, Karolinum – nakladatelství UK, Praha

Autor: Mgr. Pavel Strašák
Diskuze » Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Autor: Mgr. Pavel Strašák
Diskuze » Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Komerční sdělení

Související články

Vztahy v adolescenci (dospívání) - diskuze

  • kdyby náš kluk říkal jen to "dost hustý" byla bych v pohodě.ale ještě před prázdninama mě pozvala učitelka do školy a krom obvyklého zapomínání věcí se řešila taky exkurze do světa pohádek,kde čertíci popisovali jak se mrňaví ďáblíci klubou na svět z vajíček.náš kluk osvícen výkladem látky o pohlavním rozmnožování to okamžitě oživil,když to okomentoval větou:"a k čemu mají to dole???"
    následoval výbuch všech spolužáků.ani se tomu nedivím,že se tak stalo,když pohlavní rozmnožování se probírá ve 4. třídě.
    lukesova.kollerova   | 16.07.2015 12:23:02
    Reagovat | URL příspěvku
  • No našemu teenegerovibude 14 let,takže je to u nás občas DOST HUSTÝ!!!!!
    sandina   | 09.10.2009 17:25:00 | Reakcí: 1, poslední: 09.10.2009 21:10:56
    Reagovat | Zobrazit reakce | URL příspěvku
  • tak to mě zajímá, ale nemůžu zatím sničím přizpět. Možná tak za 2-3 roky. 
    Stáňa   | 05.10.2009 12:47:53
    Reagovat | URL příspěvku
  • děkuju,budu v brzké době potřebovat    na tom že je třeba přejít na rohovor ve stylu dospělý s dospělým,něco je.Díky 
    lucie73   | 05.10.2009 10:27:53
    Reagovat | URL příspěvku
Vložit příspěvekČlanky s diskuzí

Poradna

Dobrý den,

měla bych dotaz za sestřenici. Má 5letého syna. Již dlouho má problém s kakáním, že si nedokáže dojít jinde než doma, má nějaký blok.

Bohužel teď se to hodně zhoršilo. Měl zácpu a bolelo ho to. Od té doby nechce chodit na velkou. I přes projímadlo a další se snaží to zadržovat dokud to jen jde. A potom na záchodě šíleně brečí, křičí a hysterčí, protože se bojí, že to bude bolet. U doktora už byli, vše je u něj v pořádku. Dle doktora je to jen v hlavě. I doktorovi řekl, že se bojí, že to bude bolet.

Už zkoušeli vše - stále vysvětlovat, že dřív to nebolelo a když bude chodit pravidelně, bolet to nebude. Doktor mu hrozil nemocnicí, zkoušeli mu nabízet odměnu, atd. Nic nepomáhá. Nakonec vždy musí donutit ho jít na záchod a sedět tam tak dlouho, dokud se nevykaká, protože už pak jen polehává, posedává a nejí, jak už hodně potřebuje. Dokonce se mu objevily únava a zimnice, dle doktora taky psychosomatické.

Už neví, jak mu pomoci a jak to řešit. Ještě doplním, že za měsíc se mu má narodit sourozenec a i když se malý těší a vymýšlí, co všechno bráškovi dá a co s ním bude dělat, tak se jeho máma bojí, jestli to právě nesouvisí s blížícím se porodem.

Nenapadá vás prosím něco, co by se dalo ještě udělat v takovém případě?

Děkuji za radu

Dobrý den, takzvaná psychogenní zácpa patří poměrně k častým potížím u dětí. Příčiny mohou být různé, například nějaký stres, který dítě zažívá, často se objevuje po nástupu do kolektivního zařízení (dítě tam nechce jít vykonat potřebu kvůli ostatním dětem, nebo záchody jsou nečisté apod.). Ať už je příčina jakákoliv u dítěte dojde k zadržení stolice, která se hromadí, je tuhá a při vyměšování pak způsobí nějakou drobnou trhlinku nebo jde vyměšování dítěti těžce a je bolestivé. A problém je na světě. Dítě se pak skutečně bojí vykonání potřeby, zadržuje ji a tím se zácpa zhoršuje.  Dochází ke vzniku začarovaného kruhu, čím více dítě stolici zadržuje a bojí se jí, tím se jeho obtíže pak zhoršují. Na místě je určitě porada s lékařem, důležité je dodržování režimových opatření, jako podávání hodně tekutin, dostatek pohybu, strava obsahující hodně vlákniny, ovoce, zeleniny, omezení sladkostí, čokolád, některým dětem pomůže koupel v teplé vodě ... Dobře se také osvědčuje podávání přípravků na změkčení stolice např. lactulosa, sirup pro děti. Pokud je stolice měkčí, pak je menší riziko vzniku trhlinky a bolestivosti při kakání. Asi každý, pokud by dlouhodobě zadržoval stolici, by měl zimnici a únavu, proto je potřeba snažit se, aby dítě mělo stolici co nejpravidelnější, nejlépe každý den. Obtíže dítěte a případně prožívaný stres nebo nejistota v životě dítěte se mohou na zhoršení, přetrvávání či vzniku této situace významně podílet. Problematice zadržování stolice a k práci s dítětem  v případě těchto obtíží vyšla kniha Honzík a zlobivé hovínko, kterou lze při vysvětlování chlapci využít. Pokud je příčinou stres z příchodu nového sourozence, který se zvyšuje s blížícím se porodem, pak je opět vhodné s dítětem pracovat na přípravě na narození sourozence. Důležité ale je prvorozené dítě kromě kladného vykreslení výhod spojených s příchodem sourozence, také ujistit, že ho budeme mít stále stejně rádi a bude pro nás stále stejně důležité, že sourozenec do rodiny přibude, ale nejedná se o nahrazení prvního dítěte, že má své místo v rodině stále jisté. K přípravě na příchod sourozence lze také využít různé knihy a interaktivní tvořivé materiály, které dítě provedou těhotenstvím matky, jsou v nich zodpovězeny otázky, které s příchodem sourozence souvisejí a dítě se může na vytváření těchto knih aktivně podílet, uplatnit zde své představy. Jedná se například o tituly Maminka má miminko, nebo Bude nás o jednoho víc - výtvarná dílna. Pokud by obtíže se zácpou přetrvávaly a ze strany lékařů byla vyloučena fyziologická příčina obtíží, pak je možné kontaktovat dětského klinického psychologa, který by s chlapcem terapeuticky pracoval. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Mgr. Michaela Matoušková | Babyonline | 11.04.2021, 13:40
Položit dotaz Všechny dotazy a odpovědi
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. V pořádku Další informace
Inzerce