Vztahy v dospívání

Vztah k sobě, hledání vlastní identity

Vývojový psycholog E. H. Erikson popsal vývoj člověka od narození až do stáří v osmi základních stádiích, přičemž ke každé fázi přiřadil specifická vývojová témata a úkoly. Vývojový úkol adolescence je formulován jako vytvoření identity vlastního já, tedy určitého stabilního obrazu o sobě sama, o svém místě ve společnosti. Zjednodušeně řečeno je tento proces iniciován otázkami jako: kdo jsem, kam patřím, kam směřuji atd. a bezprostředně se dotýká vlastního sebevědomí a sebehodnocení. I v dospělosti jsou tato témata často živá, člověk průběžně přehodnocuje, koriguje své představy o sobě. V adolescenci však dochází k první uvědomělé reflexi této oblasti, poprvé jsou tyto otázky v plném světle vrženy na scénu života, adolescent těmito otázkami doslova „žije“, hledání odpovědí je jeho vývojový úkol. Nástrojem tohoto procesu je introspekce, sebepozorování, sebepoznání dějištěm pak všechny situace, které adolescentovi přináší život v rodině, mezi vrstevníky, ve společnosti.

Teenagerský věk je pak společensky chápán jako období určitého moratoria, kdy dospívající může de facto beztrestně (či alespoň s větší tolerancí okolí) zakoušet různé aspekty života, hledat svoji cestu, sebe sama a to prostřednictvím vztahů, poznáváním vlastních fyzických i psychických limitů (např. tendence k tzv. adrenalinovým aktivitám), ale i konfrontací s hodnotami blízkých, především pak rodičů. Báze sebepoznání se tím rozšiřuje a postupně se identita vyvíjí směrem k dospělosti, což se projeví především příklonem k zodpovědnosti. Tato cesta je však málokdy přímá, hledání identity je náročný proces, kdy si adolescent (i jeho rodina) kolikrát sáhnou až „na dno“. Příkladem je varianta (v lepším případě pouze přechodná fáze) negativní identity, když dospívající definuje sebe sama především jako toho, kdo je v opozici vůči hodnotám, názorům atp. autorit, především rodičů. Výraznou roli v tomto procesu hraje sociální kontext, tedy identifikace s vrstevnickou skupinou, ale i se vzory z řad pop kultury atp. Člověk je definován i tím ke komu patří, což platí v dospívání dvojnásob. Také zájmy a preferované aktivity vypovídají o identitě adolescenta. Společně sdílená hudba je známkou příslušnosti k určité skupině, je symbolem emancipace, oslovuje pudové potřeby - hluboké tóny a stereotypní rytmy jsou zpracovávány pravou mozkovou hemisférou, což vede k emoční odezvě (oproti levé hemisféře, která zpracovává podněty spíše logicky a racionálně).

Hledání sebe sama je proces, který se v optimální variantě stává pro adolescenta i celou rodinu výzvou, dobrodružstvím, v opačném případě pak noční můrou. Určitá obava je na místě, vývoj není bez rizika a právě v tomto věku je člověk senzitivní na celou škálu podnětů bez ohledu na jejich společenskou přijatelnost. Na druhou stranu k tomu, aby se posléze mohl člověk kompetentně a zodpovědně rozhodovat potřebuje určitou plastickou zkušenost se sebou i s druhými. Přejatá identita (tedy to, když potomek převezme hodnoty, popř. životní názory, styl rodičů) od potenciálně rizikových projevů sice částečně ochraňuje, ale vyznačuje se rigiditou a malou autenticitou.

Vztahy k rodičům

Vztahy v primární rodině jsou pro adolescenta stále významné. Je pro něj však důležité, aby byl vzorec rodič-dítě stále více doplňován a nahrazován také komunikační dimenzí dospělý-dospělý. Tento proces je často spojen s konflikty, vznikají třecí plochy mezi tím, jaké atributy spojují s dospělostí rodiče (zodpovědnost) a jaké dospívající (svoboda, nezávislost). V tomto kontextu pak skutečně nejde o to, kdo má pravdu (tu mohou mít ze svého úhlu pohledu obě strany), ale o schopnost udržet a rozvíjet komunikaci, resp. nalézt takovou její formu, která umožní vzájemný respekt obou stran. V takové komunikaci se musí rovnovážně uplatňovat dva základní aspekty a to - sebeprosazování (schopnost sdělit svůj vlastní pohled tak, aby ho pochopili druzí) i schopnost citlivosti k druhým (naslouchání). Výzkumy dokazují, že vyváženost těchto dvou složek komunikace posiluje osobní identitu adolescentů.

Rodič ztrácí ve vztahu k adolescentovi definitivně privilegované postavení dospělé autority, což není vždy jednoduché přijmout. Je tak postaven před obtížný úkol proměny své rodičovské role. To vyžaduje dostatečnou sebedůvěru, aby nepodléhal pocitům ukřivděnosti a malého vděku, který by si vynucoval vyčítáním či doprošováním. To jsou většinou neefektivní způsoby komunikace, které adolescentovi neimponují a mohou prohlubovat vzájemnou neupřímnost v komunikaci.

Vysokou míru střetů a konfliktů mezi rodiči a dospívajícím není možné zobecňovat jako nutný a z hlediska vývoje nezbytný úděl rodinného života. Některé novější výzkumy poukazují na to, že vztah mezi rodičem a dospívajícím může zůstávat trvale pozitivní a přesto se daří dosáhnout základních úkolů této etapy, totiž snížení závislosti na rodičích a získání pocitů vlastní autonomie. Tato skutečnost podtrhuje pozitivní úhel pohledu na tuto etapu v životě rodiny – dospívání potomka je procesem, na kterém může růst a učit se každý zúčastněný, je to proces s mnoha úskalími, ale nikoli nutně jen etapa, kterou je nutné pouze „přetrpět a přežít“.

Vztahy s vrstevníky

Vrstevnická skupina má pro dospívajícího velký význam, a tím se nemyslí pouze přátelé, či partneři, ale v nejširším slova smyslu celá generace, která dospívá v určité historicko - společenské situaci. Tato vytváří totiž pro každou generaci jedinečnou platformu pro získávání zkušeností se světem, se vztahy i se sebou samým. K tomu patří např. i společně sdílená hudba, humor či móda. Potřeba společného sdílení, potažmo identifikace s určitou vrstevnickou skupinou, je reakcí na ztrátu dřívějších jistot. Rodiče ztratili podobu neotřesitelné autority, ale vlastní identita ještě také neposkytuje dostatečně pevnou oporu.  

Vývojové úkoly jako zvládnutí separace od rodičů, hledání vlastních hranic, vlastní identity, navazování partnerského vztahu atp. se po generace příliš nemění, jiné je však instrumentální a informační zázemí každé generace. Rozvoj komunikačních technologií i změna společenského systému přináší zcela jiné prostředí pro dospívání dnešních náctiletých a pro generaci dospívající např. v 70. letech minulého století. Je zřejmé, že například internet je nástroj, který rozšířil možnost komunikace do nebývalé extenzity. Tato možnost je pro adolescenta přirozeně velmi lákavá, dalo by se říci, že přímo oslovuje jádrovou potřebu tohoto období, tedy potřebu experimentovat s vlastní identitou. Tyto virtuální aktivity, i přes obavy rodičů většinou nezmenšují potřebu intenzivního, zcela konkrétního vztahu. Jsou spíše určitou „přípravou“ na vztah, testováním vlastních schopností, popř. substitucí za vztah dosud nerealizovaný.

Přesto je zde určité riziko „fixace“ na tomto komunikačním modu, a to pokud tyto aktivity nahrazují „živý“ kontakt dlouhodobě, bez testování realitou a stávají se samoúčelné. Tento virtuální svět totiž posiluje užívání určité role, masky, člověk se může stylizovat, vystupuje z pozice ideálního já, chrání se tak před frustrací, kterou mohou přinést reálné reakce druhých na jeho samého. Ty jsou totiž nejen podpůrné a potvrzující, ale také konfrontační a odmítající, což bývá pro často křehké sebevědomí ohrožující.
Adolescenti obsáhnou oba extrémy, zatímco někteří se téměř bezhlavě pouští do testování kontaktů a vztahů, experimentují s hranicí svojí i hranicemi ostatních téměř bez zábran, jiní mohou až příliš opatrně setrvávat v bezpečí své virtuální identity a vytvářet si tak falešné či přinejmenším neúplné představy o sobě sama. Obojí má svá úskalí a rizika, u prvních je třeba posilovat určitou vnitřní korekci, sebekontrolu u druhých pak odvahu k reálné akci.

Erotické vztahy

S plným pohlavním dozráním přichází již v pubertě i plné uvědomění vlastní sexuality. Pubertální vztahy jsou však ještě inspirovány spíše potřebou dosažení jisté prestiže ve skupině vrstevníků, tedy určitými vnějšími atributy. Skutečně „niterná“ potřeba intimního vztahu se probouzí až v průběhu adolescence. A v tomto věku je jako cit lásky v té nejčistší podobě opěvován umělci napříč staletími (viz „náctiletí“ Romeo a Julie).

Cit lásky zahrnuje nejen fyzickou přitažlivost, ale potřebu blízkosti, emočního sdílení. Je to potřeba konfluence, tedy určitého splynutí, setření hranic, kdy je objekt zamilovanosti idealizován a dochází k mohutné projekci přání a představ na osobu, která ve skutečnosti tyto vlastnosti ani mít nemusí. Fáze zamilovanosti se často více odehrává ve fantazii zamilovaného než v realitě. První lásky jsou jakousi další variací na téma experimentování se sebou samým a slouží k sebepoznání, i když prostřednictvím druhého.

Dospívající objevuje novou a vzrušující dimenzi intimity, když ji, většinou poprvé v životě, vědomě navazuje s někým mimo primární rodinu.

Fyzické sexuální kontakty se přes počáteční aktivity typu petting (nejdříve často ve skupině vrstevníků) postupně rozvíjí k aktivitám v páru. Věk prvního pohlavního styku se různí, většinou v rozmezí 16-20 let. Potvrzuje se, že větší informovanost, ač podporuje přirozenou zvídavost, nevede k časnějšímu zahájení pohlavního života, ale spíše k větší uvědomělosti. Zodpovědnější chování také posiluje množství životních příležitostí, jako např. studium, cestování, profesní seberealizace, které by případná gravidita mohla znemožnit. Toto se však týká adolescentů s určitým soc. statusem i osobními dispozicemi a příležitostmi, větší promiskuita bývá u adolescentů z horších sociálních podmínek, kde není podporováno více životních alternativ.

Dyadický (párový) vztah je základní jednotkou, ve které může dospívající realizovat své „právě probuzené“ a uvědomované potřeby a dojít tak k plnějšímu prožívání sebe sama. To, že první vztahy plní především roli určitého zrcadla k sebepoznávání dokládá to, že i přes jejich velkou intenzitu se brzy vyčerpávají a jen v malém procentu přerůstají ve vztah dlouhodobější.

Použitá literatura:
Macek, P. (2003): Adolescence. Portál, Praha
Vágnerová, M. (1999): Vývojová psychologie, Karolinum – nakladatelství UK, Praha