Dobrý den, váš syn se vývojově pravděpodobně již nachází na počátku období prvního vzdoru, pro které jsou záchvaty vzteku a emoční labilita typické. Tyto záchvaty plynou z nezralosti nervové soustavy dítěte, které se při nějakém vzruchu (např. když se mu něco nelíbí, nedostane co chtělo, je unavené, přetažené, má nějaké jiné potřeby, nebo z jiných důvodů) nedovede ještě ovládnout a emoci zpracovat. Emoce dítě naprosto ovládnou. O období vzdoru jsem psala již i na tomto fóru mnohokrát a dá se o něm najít mnoho informací na internetu i v literatuře. Emoční afektivní záchvaty vašeho syna před usnutím, které popisujete, mohou dosti pravděpodobně souviset s jeho únavou. Je možné, že je přetažený a má potíže se před usnutím zklidnit. O hyperaktivitě bych v jeho věku zatím vůbec nemluvila. Zkuste ale upravit jeho denní režim tak, abyste už přibližně dvě hodiny před ukládáním volili zklidňující aktivity, dodržovali nastavený režim, který příliš nevybočuje ze zajetých kolejí. Každé vybočení může způsobit zhoršení projevů u dítěte. Před spaním už by chlapec neměl mít nějaké divoké aktivity, jako dovádění, pohybové hry, venkovní aktivity atd. Těsně před spaním zařaďte nějaký oblíbený rituál, může to být koupel, čtení oblíbené knížky, prohlížení obrázků nebo jiné klidové aktivity. Není příliš vhodné sledování televize ani např. tablet nebo PC, ty spaní nenavozují, ale spíše dítě excitují. Usínací rituál by se měl opakovat každý den vždy v přibližně stejnou dobu. Některým dětem pomáhá k usnutí např. sklenice teplého mléka, nebo nějaký plyšáček usínáček, dětský kolotoč se stále stejnou melodií nebo něco jiného podle preferencí dítěte. Můžete chlapečka také pochovat, vyjádřit mu pochopení i pevněji přidržet, přimknout k sobě a pomoci mu se uklidnit. Podle toho, jak jsou rozvinuté jeho řečové schopnosti, se ho po uklidnění můžete zeptat, co by třeba potřeboval, nebo chtěl, aby se mu lépe spinkalo. Určitě však na něj nenaléhejte, pokud je v afektu, to vám nejen nic nepoví, ale jeho vztek se ještě zhorší. Mějte na paměti, že váš chlapec vám nedělá nic úmyslně, jen nedovede své pocity nebo únavu jinak zpracovat. Proto se na něj nezlobte, vyhněte se zvyšování hlasu, snažte se vy dospělí zůstat v klidu, protože vaše nervozita se na dítě přenáší a situaci ještě zhoršuje. Zkuste se při ukládání syna také třeba vystřídat, někdy pomůže vytvoření usínacího rituálu třeba s tatínkem, na kterého, protože často bývá jeho přítomnost vzácnější, dítě může reagovat lépe než na maminku, se kterou bývá většinu času. Přispěje to také k vytvoření a prohloubení vzájemného vztahu otce s dítětem. Můžete se také zkusit objednat k dětskému klinickému psychologovi ke konzultaci. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, chování vaší dcerky vykazuje poměrně typické projevy počátku období separační úzkosti. O tomto období najdete mnoho informací na internetu, i zde na stránkách Babyonline jsem o něm několikrát psala. První projevy tohoto období jsou typické pro kojence od cca 8 - 9 měsíců, ale mohou se objevit i dříve. Záleží na více faktorech, vyspělosti psychiky dítěte, na jeho osobnosti ... Pro toto období je charakteristické, že jinak milé a klidné a od každého "chovací" děťátko se najednou pustí do hysterického křiku a pláče, pokud se od něj pečující, většinou mateřská osoba vzdálí. Ano často v tomto období děti křičí i v přítomnosti babičky, nebo i tatínka. Jedná se o fyziologické a vývojové období, které je v životě dítěte důležité. Nástup separační úzkosti znamená, že emoční vývoj probíhá normálně a dítě si vytvořilo citovou fixaci na matku nebo někoho jiného, kdo se o něj nejvíce stará. Tato emoční vazba se v budoucnu stane základem pro vytváření citových vztahů ke druhým lidem, rodičům, partnerovi, dětem... Dítě v kojeneckém věku žije přítomností a nedokáže si představit a vyrovnat se s tím, že rodičovská osoba od něj odchází, vnímá to, jako by od něj odešla nadobro. Pro toto období jsou charakteristické také jiné obtíže, strachy a úzkosti a také k nim mohou patřit obtíže s usínáním a spánkem. Mohu vám poradit pouze hodně trpělivosti, citlivý přístup k vaší dcerce, které poskytněte v co nejvyšší míře vaši emoční přítomnost, více ji chovejte, mazlete se s ní, nenechávejte ji o samotě, pokud bude plakat. To jak nyní zareagujete na projevy jejího strachu je pro její další vývoj velmi důležité, může se cítit buď přijímaná a pochopená, nebo také odmítaná. Tatínek ani babička ať si její projevy neberou osobně, ony při vašem citlivém přístupu brzy přejdou stejně tak jako obtíže se spánkem. Pokud budete od dcery potřebovat odejít, pak s ní klidně mluvte, vysvětlete jí, že se brzy vrátíte (i když je malinká, tak váš uklidňující hlas vnímá), neopouštějte ji však na dlouho. Přeji ať se vám dcerka dále zdárně vyvíjí a ať společně překonáte další úskalí jejího vývoje. Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, píšete, že řešíte rozchod a stěhování, což je i pro dospělé velmi vypjatá a náročná situace. A co teprve pro dítě, které, i když tomu co se kolem něj děje ne úplně zcela rozumí, tak vycítí, že se jedná o něco vážného a důležitého. Cítí napětí rodičů a jejich nervozitu. Dochází k nabourání jeho životních jistot a bezpečí. Je proto přirozené, že váš syn prožívá separační úzkost a hledá u vás záruku bezpečí a jistoty. Separační úzkost se poprvé objevuje cca kolem 9 měsíce věku dítěte, nebo i dříve a v různých obdobích dětského vývoje se může vracet. Zejména v obdobích spojených s nějakým emočním vypětím, změnami apod. Jedná se o strach z odlloučení od pečující osoby, ke které má dítě vytvořen citový vztah. Je to vývojově naprosto v pořádku a znamená to, že dítě vytvořilo s pečující osobou (většinou to bývá matka, která je s ním nejdéle a stará se o něj) citové pouto. Toto pouto bude základem pro budování vztahů do budoucna. Dítě žije přítomností a pokud matka odchází, tak to vnímá, že odchází navždy a proto má strach z odloučení. Přistupujte proto k vašemu synovi citlivě a k jeho prožívání, jeho potřeby pokud je to možné zajistěte vy. Tatínek ať si jeho projevy nebere osobně, pokud k němu budete oba přistupovat citlivě, tak toto období brzy odezní. Snažte se vyhnout konfliktních situací řešených před dítětem. Pokud jej necháváte hlídat např. od babičky, pak mu vždy vysvětlete, že se brzy vrátíte, snažte se jej uklidnit než odejdete. Bez vaší přítomnosti syn hlídání nebo pobyt s tatínkem zvládá dobře a to je důležité. Dožaduje se vás pouze ve vaší přítomnosti, proto je potřeba mu dát najevo, že jeho potřebu chápete, že je přijímaný a postarejte se o něj. Pokud mu podporu a péči neposkytnete, tak jen zvyšujete jeho stres, úzkost a obavy, může se cítit odmítaný a jeho pocity nejsou respektovány, což povede pouze k prohlubování obtíží. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, dcera se vývojově nachází v období vzdoru, kdy má ještě obtíže zvládat svoje emoce a afekty. Do jejího chování vstupují pak také další faktory jako je její osobnost. Také zde může hrát roli reakce na příchod  mladšího sourozence a potřeba získat pozornost. Nemohu posoudit obtíže komplexně, protože mám příliš málo informací. Můžete ale navštívit dětského klinického psychologa ke konzultaci. Platí několik obecných zásad, pokud je dítě v afektu, který v tomto období mohou vyvolat i nicotné či vymyšlené příčiny, pak je potřeba nechat emoce odeznít. Situaci můžete rozebírat teprve poté, až se dítě uklidní. Pak je potřeba s dítětem klidně, jednoduše a přiměřeně věku situaci probrat a zejména konkrétně nastínit požadované chování. Dále je potřeba ocenit i náznak požadovaného chování. Ohledně vašich emocí je v pořádku, že je dáte dítěti najevo. Pokud jste skutečně smutná, je vaše chování autentické a dítě to dobře rozpozná. Vaše dcerka však může také volat po pozornosti, kterou tímto svým chováním zaručeně získá. Zkuste si jí proto více všímat a věnovat se jí v situacích, kdy je vše v pořádku a funguje dobře, oceňte její samostatnost. Zkuste si s tatínkem rozdělit péči o děti tak, aby vám vyšlo alespoň trochu času, který dceři budete věnovat jen samostatně. Můžete si s ní hrát, nebo si s ní někam vyjít. Stejně byste se měli prostřídat i pokud se týká vašich dalších dětí. Pro každé dítě je čas společně strávený s rodiči velmi důležitý a to zejména u rodin s více dětmi, kdy je i vzácný. Ohledně oblékání se také může jednat o snahu vyvolat pozornost. Nachystejte jí oblečení, o kterém víte, že ho snáší bez obtíží a podpořte, že se sama oblékla. Nežádoucímu chování nevěnujte nadbytečnou pozornost, pokud se dcera vzteká, pak raději odejděte z místnosti a vyčkejte až se uklidní. Zvažte také, zda byste nezvládla zavést dceru do školky i nejmladším sourozencem, pokud již manžel bude muset odejít do práce. Může vám pomoci děti vypravit. Dcera se může chtít školce vyhnout, i když se jí tam líbí a to proto, že ví, že vy zůstáváte s nejmladším dítěte doma. Dcera proto může žárlit na vaši pozornost věnovanou nejmladšímu dítěti. Pozice prostředního dítěte v rodině je náročná, před ním je starší sourozenec, kterému je obtížné se vyrovnat a nejmladší je na pozici benjamínka rodiny, kterou má také jistou. Proto je potřeba prostřední dceru podpořit. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, ve vašem dotazu popisujete celý souběh obtíží, na které není možné nijak jednoduše odpovědět. Doporučuji vám proto kontaktovat dětského klinického psychologa, případně by stálo za zvážení zahájení rodinné terapie či vyšetření dětí u dětského psychiatra. Zkuste požádat paní psycholožku, ke které chodíte, zda sama terapie nevede, nebo zda by vám nedala nějaké doporučení. Alespoň krátce k popisovaným obtížím vašich dětí. Starší syn podle popisovaného chování od útlého kojeneckého věku, by mohl vykazovat projevy poruchy aktivity a pozornosti či hyperkinetické poruchy (dle klasifikace nemocí v USA se jedná o ADHD syndrom). Diagnostika obtíží tohoto charakteru spadá pod dětského psychiatra. Obvykle se sice tato diagnóza uzavírá až kolem šestého roku věku, protože nervový systém dítěte vyzrává,  ale při výrazných projevech je možné diagnostikovat i v dřívějším věku, záleží na lékaři - psychiatrovi. Výchovně se syna snažte vést k dokončování započatých úkolů, při činnosti pracujte nebo trénujte krátce, ale častěji, dělejte přestávky, střídejte činnosti, prokládejte pohybovými aktivitami. Po případné přestávce se k činnosti vraťte a dokončete ji. Volte také činnosti, které jsou pro syna atraktivní, hravou formou a úměrné jeho schopnostem. Zapojte do výchovy obou synů více otce. Věnujte čas také sobě a svým potřebám. Vyjděte třeba jedenkrát týdně s kamarádkou nebo sama do kavárny, do cvičení, na procházku a to bez dětí. Separační úzkost obvykle začíná ve věku 9 či 10 měsíců tak, jako u vašeho mladšího syna. Její vznik je vývojově normální a není třeba se znepokojovat. Obvykle však její projevy cca během měsíce odezní. V rámci vývoje dítěte se může samozřejmě opakovaně vracet v souvislosti se zátěžovými situacemi v životě dítěte. Dlouhodobé přetrvávání takto silné úzkosti, jakou u mladšího syna popisujete, již není zcela fyziologické. Bylo by dobré tyto obtíže nepodceňovat a vyhledat odbornou pomoc. Dlouhodobá nezdravá separační úzkost se může vyvinout až v separační úzkostnou poruchu, která závažně ovlivňuje život celé rodiny, ale i život dítěte do budoucna. Vyhledejte tedy pro své syny odbornou pomoc. Raději, aby proběhla konzultace u psychologa nebo vyšetření u dětského psychiatra zbytečně, než aby synům, při přehlížení nebo bagatelizaci obtíží vznikly pak větší problémy. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, doporučila bych vám se synem návštěvu pedagogicko psychologické poradny nebo dětského klinického psychologa. Příčinou jeho chování opravdu může být žárlivost na mladšího sourozence. Starší sourozenci obvykle dobře přijímají miminko, které se do rodiny narodí. Miminko je bezbranné, je možné se o něj starat, nebo také ne, do her staršího sourozence nezasahuje, nepohybuje se. S vývojem mladšího dítěte se však situace mění, děťátko je stále šikovnější, začíná se pohybovat, žvatlat, později mluvit a časem se svému sourozenci začíná nebezpečně vyrovnávat či ho dokonce v něčem i předčí. Proto může také žárlivost nastupovat až postupem času, kdy už mladší dítě začíná být tomu staršímu konkurencí a dělí se o zájem rodičů. Ba co víc, často vyžaduje a potřebuje mnohem více rodičovské pozornosti, než dítě starší a to objektivně. Vždyť roční dítě je potřeba mnohem více hlídat a mít neustále pod dozorem, než dítě sedmileté. Navíc váš starší syn byl dlouho jedináčkem a o to je přijetí jeho role pro něj náročnější. Jeho chování působí dojmem, že se vás snaží zaujmout regresem na chování, které u vás vyvolává pozornost u dítěte mladšího. Na pro něj zátěžové a emočně vypjaté situace reaguje smíchem, protože je neumí jinak řešit, chce si vás tak naklonit, usmířit, i když efekt je často opačný. Další možností je pro něj začít plakat. Jeho smích vůbec nemusí znamenat, že mu na věci nezáleží, jen může ukazovat, že si se situací neví rady. Můžete zkusit začít věnovat pozornost tomu chování, které u něj chcete podpořit. Nepřiléhavý smích neposilujte, nenapomínejte chlapce. Vyčkejte, až se zachová adekvátně věku a teprve potom mu věnujte pozornost, pochvalte ho za vyspělý přístup a podpořte ho. Píšete, že je syn ve druhé třídě, nedokážu posoudit, jestli do školy nastoupil jako emočně a kognitivně zralý, nebo jestli nemá také nějaké výukové obtíže. Smíchem a zhoršováním chování se u něj může projevovat celkové přetížení. Právě ve druhé třídě jsou u dětí často diagnostikovány vývojové poruchy učení. Rozvíjí se právě na bázi nezralostí percepčně kognitivních funkcí zrakového, sluchového vnímání a dalších funkcí, které jsou potřebné pro bezproblémové osvojování školních dovedností. Diagnostika výukových obtíží probíhá právě v pedagogicko psychologické poradně a dítěti se dá ve škole minimální úpravou způsobu jeho vzdělávání, případně cílenou stimulací oslabených funkcí celkem rychle  pomoci, což se projeví celkem rychle i na úpravě chování dítěte. Samozřejmě čas trávený rozděleně s rodiči je také pro starší dítě důležitý, vždyť si uvědomte, že šest let měl rodiče jen pro sebe a proto narození sourozence pro něj bylo náročné na adaptaci, byla to velká změna v jeho životě a zaběhnutých rituálech. Osvědčuje se například si stanovit jeden den v týdnu, ve kterém se alespoň po nějaký čas staršímu dítěti budete věnovat jen samostatně, někam si vyjdete, nebo si s ním budete hrát, což utuží vaše vztahy a bude fungovat i jako prevence sourozenecké žárlivosti. Dbejte také na to, abyste na staršího chlapce nekladli v souvislosti se sourozencem neadekvátní požadavky, které nejsou úměrné jeho rozumové či psychosociální vyspělosti. Sedmileté dítě si dokáže sotva samo uvědomovat, kdy mu hroží nebezpečí, natožpak, aby dokázalo odhadnout, kdy hrozí nebezpečí jeho mladšímu sourozenci. Neměli byste ho proto pověřovat dozorrem či hlídáním mladšího bratra a očekávat, že dokáže vyhodnotit rizika. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog