Hezký den, mám tříletého syna, který před půl rokem prodělal operaci (odstranění boule na krku). Pobyt v nemocnici a hlavně veškerá potřebná vyšetření byly pro syna velmi stresující. Před pobytem v nemocnici byl pohodový klučina, který pomalu začal opakovat slova, uměl pojmenovat zvířátka, věděl, kdo z příbuzných jezdí jakou značkou auta, strach z doktorů neměl. Po absolvování všech možných vyšetření, odběrů, návštěvě lékařů a následně pobytu v nemocnici se ze syna stal bojácný kluk, který pláče v každé ordinaci, mluvení se u něj zastavilo, má jen svoje zkratky, které používá, nová slova nepotřebuje. Přijde mi, že to, co dřív věděl, už neví. Zajímalo by mě, zda tohle všechno nemohlo způsobit trauma, které od pobytu v nemocnici má, a zda se to časem zlepší. Možná potřebuje zase získat důvěru nebo nevím. Je mi líto, že v řeči tak zaostává, když se mu dřív tak dařilo. Teď je jeho hlavní zálibou houkání a pískání, tím na sebe upoutává pozornost, ale občas se to opravdu nedá vydržet. Je to celkem hlučné a myslím, že to obtěžuje i okolí. Poradíte, jak mu pomoci, aby zase začal mít zájem o knížky, mluvení a hlavně, aby přestal houkat. Na vyšetření ho zatím brát nechci, vím, že by to celé probrečel. Ještě doufám, že ho možná změní školka, kam v září nastupuje. Předem děkuji za názor.

Vážená paní magistro, laskavě prosím o radu, jakékoliv doporučení. Syn 2 roky zcela odmítá otce ve smyslu péče o něj. Nenechá se obléknout, dát do vany, autosedačky, jídelní židličky. Neposlechne ho, uspávání nepřichází v úvahu. Přes den o tatínkovi mluví, těsí se na něj, radostně ho vítá, hraje si s ním, ale péči odmítá. Manžel velmi často pracovně cestuje. Já jsem ve 31tt. Syn do 22. měsíce věku sám usínal, neuspávali jsme ho. Ze dne na den došlo ke zlomu, nyní vyžaduje můj velmi těsný kontakt, uspávání v posteli, které trvá cca 1,5 hodiny. Ve stejném období, kdy došlo ke změně spacího návyku se objevilo i období vzdoru. Obávám se doby po blížícím se porodu, kdy ač bych ráda, nebudu se synomi moci věnovat v takovém rozsahu, jako nyní a pomoc otce bude nutná. Manžela samozřejmě chování syna také trápí, jsme však trpěliví. Zajímalo by mě, zda se jedná pouze o období, které přejde, nebo mám vnímat odmítání manžela jako vážný problém, který je vhodný řešit např. s psychoterapeutem v rámci nějakého sezení? Děkuji za Vaši reakci.

Dobrý den, můj pětiletý vnuk velmi často (několikrát do hodiny) pláče, většinou kvůli malichernostem - něco nemůže najít, něco mu nejde, něco mu sestřička bere, špatně se vzbudí - to je pravidelné. Ve školce usedavě plakal, že mu dali na rizoto sýr, nedokázal to říct. Rodiče jsou velmi empatičtí a ihned ho konejší, berou do náručí a jeho pláč se ještě zintenzivní a trvá zbytečně dlouho a zdá se mi, že věkem pláče využívá stále více. Chlapec je jinak velmi šikovný a chytrý, ale v tomto se chová nepřiměřeně. Jeho chování vyvolává spory mezi námi dospělými, jak dál pokračovat ve výchově, domluvy nepomáhají. Děkuji za radu.

Dobrý den, mám holčičku, v květnu ji budou 3 roky. Začala chodit do školky, moc se ji tam nelíbí, ráno pláče, ale pak se jakž takž zapojuje do aktivit školky, ale začala nějak více zlobit doma, vzdorovat na vše, začala říkat NE! Nechci oblíkat, nechci jíst atd. Nebo na vše pravý opak - půjdeme ven? Nepůjdem. Ukliď si po sobě hračky! Neuklidím! Prostě vše odmítá! Jsme z toho nešťastní! Na babičku, kterou miluje je take ošklivá, říká ji např. nechci babičku, ty jdi pryč! Je toho hodně, nevím si s ní rady, myslím si, že je to období vzdoru. Potřebovala bych radu, jak s ní správně jednat. Od malička to byla neposeda a měla vždycky svou hlavu, ale posledních 14 dní je to neúnosné! Vyrůstá v milující rodině, doma nemáme mezi sebou žádné problémy, žádné hádky ani neshody. Přijde mi také, že je poslední dobou i nějaká smutná, pořád podrážděná. Prosím o radu. Děkuji, Jana

Dobrý den. Předem moc děkuji za radu v tomto pro mě poměrně těžkém období. Abych upřesnila celou mou situaci, začnu úplně od začátku. Syn, kterému je nyní 5 měsíců, se narodil přidušený a hned po porodu nastaly komplikace, po sérii vyšetření jsme se dozvěděli, že prodělal mozkový infarkt, nicméně prognóza byla pozitivní s tím, že by jeho vývoj neměl být narušen. Nicméně toto období včetně šestinedělí a problémy s kojením (které jsme překonali) pro mě bylo velmi psychicky náročné a nejspíše mně poznamenalo víc, než jsem čekala v tom smyslu, že mám o něj až přehnaný strach a stále sleduji, jestli se vyvíjí normálně (hrozilo že by se nemusel vyvíjet dobře motoricky, ale zatím po dvou návštěvách u neurologa všechno vypadá dobře). Před 2 týdny nás čekalo první povinné očkování a já samozřejmě měla hrozný strach, aby ho to nějak nepoznamenalo. Po očkování vše vypadalo v pořádku, ale všimla jsem si, že druhý den nezvedal nožičky (cvičili jsme na to vojtovku), pouze je natahoval. Začala jsem z toho být samozřejmě nervózní a pořád na to myslela. Po 3 dnech jsme začala mít pocit, že se na mě syn nepodívá, když na něj zavolám a že mě začíná ignorovat. Nereagoval jak na mě, tak ani moc na hry, které jsem s ním dřív hrála a u kterých se smál. Zmocnila se mě panika, že ho očkování narušilo a byla ve stresu, jeden den jsem skoro probrečela a došlo to až tak daleko, že se na mě už ani nekoukal a totálně mě ignoroval (dříve stačilo udělal jen "kuk" a už se smál od ucha k uchu). Když ho vezmu do náručí a chci ho uspat, je úplně našponovaný a odvrátí ode mě hlavičku. Nicméně k manželovi se chová normálně, usmívá se na něj, otáčí se za ním, nechá se od něj nosit. Došlo, mi že očkování z něj neudělalo autistu, což už se mi honilo hlavou, a trochu jsem se uklidnila a také mi došlo, že jak jsem byla ve stresu, musel to ze mě cítit a to že se ode mě odvracel a nekoukal na mě, byla asi nějaká jeho obrana. Snažila jsem se uklidnit a situace včera už vypadala líp - občas se na mě usmál a podíval se na mě. Každopádně ráno po probuzení se na mě zase ani nepodíval a jakmile přišel manžel, začal se na něj usmívat a mě to trhalo srdce. Dnes už to došlo tak daleko, že jakmile přítel odejde z místnosti a já si s ním hraju sama, propukne v hysterický pláč a nepomáhá nic. Jsem už zoufalá a strašně mě mrzí, že mě můj syn, který se na mě dřív usmíval, takhle odmítá a připadá mi, že jako matka jsem selhala a hrozně se za to stydím. Mám pocit že už to nikdy nebude jako dřív a nevím co mám dělat. Mám pocit že mě úplně přestal mít rád. Moc děkuji za rady.

Dobry deň, Sama mám 2 deti ktoré sú velmi sikovne a zdrave. Od narodenia dcery zijem s detmi sama a pred par mesiacmi som sa zoznamila s partnerom, ktorý je rozvedeny a ma tiez 2 deti. Trápí ma vývoj toho mladšieho a z mojej pozicie je velmi tazke rodicom dohovarat aby urobili to co ja ( som ten typ co riesi radsej 80% preventivne aby som vedela ze deti su poriadku a ze nic som nepodcenila.Vela sa im venujem ale bavi nas to).Mám ale obavu že jeho syn nieje uplne vporiadku a trapi ma to tak by som sa rada uistila. Má takmer 3,5 roku a nemluvi. Zvládá jedno slovo a nesprávné artikuluje (máma,táta,papat,tam,vak (vlak)atd. )Slovna zasoba je takmer totozna so zasobou mojej dcery ktora ma 1,5 roku. Slov je pár ,odhadujem max 50.sem tam sa mu podari spojit 2 slova ale to je menej často ako raz za deň a to sa vsetci po velkej namahe raduju ( napriklad tata papa). Pletie si oslovenie ako mama/táta a ani na úpomenutie nereaguje. Mne taktiez na 2 navsteve hovoril mama , co ma šokovalo pretoze to povazujem za velmi intimní a jedinečný a nezamenitelny vztah. Svoje vlastne slova ktorým nerozumiem a zneju velmi podobne a maju rovnaku melodiu(atata). Na pokyn 'hoď kouly' urobi hop a podskoci. Viem ze mohol zle slyšet ale v tej chvíli stal na sněhu medzi detmi ,držel kouly a vsetci sa v okoli hrali so snehom.Strašně vela spi, například 12-14 hodin v noci a 3 -4 hodiny pobede a to bez akejkolvek velkej namahy čez deň . Sam sa neoblieka ani nevyzliekala, v noci ma plienky, nevie ziadnu básničku a písničku, ale na hudbu reaguje tancom,takze pocuje. Jeho mama mala tiež obavu ale zevraj jej pediatr povedal že je to v pořádku a tak to neriesi a na dotazy partnera velmi neda. Maly zacal chodit do školky a zevraj je jediný co nemluvi. Myslíte si že je to stále v norme, co by ste popřípadě doporučila mně alebo jeho rodicom? Je to pre mňa tazke lebo oni maju radost z každej drobnosti v jeho vyvoji a myslia si že to pride samo...časom. Moj syn v 2 rokoch uz plynule rozpraval dokonca mal aj vianocny koncert koled v kostole s celou skolkou a velmi intenzivně sme rozeberali rozvod, často sme si povidali a mal mnoho dotazů, proste premyslal o tom. Priatelov syn je mentálně inde, velmi tazko zopakuje spravne slovo, vetu vobec...mnoho veci mam pocit že este nevnímá (napriklad pocity inych, trest, pochvalu). Ja by som uz davno obehala psychologa, logopeda, specialne vysetrenie mozu,sluchu atd... Bojím sa že odkladanim zistenia že není ok,sa len oddialuje možná pomoc a jeho potencialny pokrok. Taketo deti nemá ani syn v školke a to je smíšená trieda s detmi od 2,5 roku do predskolakov.