Vážená paní magistro, laskavě prosím o radu, jakékoliv doporučení. Syn 2 roky zcela odmítá otce ve smyslu péče o něj. Nenechá se obléknout, dát do vany, autosedačky, jídelní židličky. Neposlechne ho, uspávání nepřichází v úvahu. Přes den o tatínkovi mluví, těsí se na něj, radostně ho vítá, hraje si s ním, ale péči odmítá. Manžel velmi často pracovně cestuje. Já jsem ve 31tt. Syn do 22. měsíce věku sám usínal, neuspávali jsme ho. Ze dne na den došlo ke zlomu, nyní vyžaduje můj velmi těsný kontakt, uspávání v posteli, které trvá cca 1,5 hodiny. Ve stejném období, kdy došlo ke změně spacího návyku se objevilo i období vzdoru. Obávám se doby po blížícím se porodu, kdy ač bych ráda, nebudu se synomi moci věnovat v takovém rozsahu, jako nyní a pomoc otce bude nutná. Manžela samozřejmě chování syna také trápí, jsme však trpěliví. Zajímalo by mě, zda se jedná pouze o období, které přejde, nebo mám vnímat odmítání manžela jako vážný problém, který je vhodný řešit např. s psychoterapeutem v rámci nějakého sezení? Děkuji za Vaši reakci.

Dobrý den, mám holčičku, v květnu ji budou 3 roky. Začala chodit do školky, moc se ji tam nelíbí, ráno pláče, ale pak se jakž takž zapojuje do aktivit školky, ale začala nějak více zlobit doma, vzdorovat na vše, začala říkat NE! Nechci oblíkat, nechci jíst atd. Nebo na vše pravý opak - půjdeme ven? Nepůjdem. Ukliď si po sobě hračky! Neuklidím! Prostě vše odmítá! Jsme z toho nešťastní! Na babičku, kterou miluje je take ošklivá, říká ji např. nechci babičku, ty jdi pryč! Je toho hodně, nevím si s ní rady, myslím si, že je to období vzdoru. Potřebovala bych radu, jak s ní správně jednat. Od malička to byla neposeda a měla vždycky svou hlavu, ale posledních 14 dní je to neúnosné! Vyrůstá v milující rodině, doma nemáme mezi sebou žádné problémy, žádné hádky ani neshody. Přijde mi také, že je poslední dobou i nějaká smutná, pořád podrážděná. Prosím o radu. Děkuji, Jana

Dobrý den. Předem moc děkuji za radu v tomto pro mě poměrně těžkém období. Abych upřesnila celou mou situaci, začnu úplně od začátku. Syn, kterému je nyní 5 měsíců, se narodil přidušený a hned po porodu nastaly komplikace, po sérii vyšetření jsme se dozvěděli, že prodělal mozkový infarkt, nicméně prognóza byla pozitivní s tím, že by jeho vývoj neměl být narušen. Nicméně toto období včetně šestinedělí a problémy s kojením (které jsme překonali) pro mě bylo velmi psychicky náročné a nejspíše mně poznamenalo víc, než jsem čekala v tom smyslu, že mám o něj až přehnaný strach a stále sleduji, jestli se vyvíjí normálně (hrozilo že by se nemusel vyvíjet dobře motoricky, ale zatím po dvou návštěvách u neurologa všechno vypadá dobře). Před 2 týdny nás čekalo první povinné očkování a já samozřejmě měla hrozný strach, aby ho to nějak nepoznamenalo. Po očkování vše vypadalo v pořádku, ale všimla jsem si, že druhý den nezvedal nožičky (cvičili jsme na to vojtovku), pouze je natahoval. Začala jsem z toho být samozřejmě nervózní a pořád na to myslela. Po 3 dnech jsme začala mít pocit, že se na mě syn nepodívá, když na něj zavolám a že mě začíná ignorovat. Nereagoval jak na mě, tak ani moc na hry, které jsem s ním dřív hrála a u kterých se smál. Zmocnila se mě panika, že ho očkování narušilo a byla ve stresu, jeden den jsem skoro probrečela a došlo to až tak daleko, že se na mě už ani nekoukal a totálně mě ignoroval (dříve stačilo udělal jen "kuk" a už se smál od ucha k uchu). Když ho vezmu do náručí a chci ho uspat, je úplně našponovaný a odvrátí ode mě hlavičku. Nicméně k manželovi se chová normálně, usmívá se na něj, otáčí se za ním, nechá se od něj nosit. Došlo, mi že očkování z něj neudělalo autistu, což už se mi honilo hlavou, a trochu jsem se uklidnila a také mi došlo, že jak jsem byla ve stresu, musel to ze mě cítit a to že se ode mě odvracel a nekoukal na mě, byla asi nějaká jeho obrana. Snažila jsem se uklidnit a situace včera už vypadala líp - občas se na mě usmál a podíval se na mě. Každopádně ráno po probuzení se na mě zase ani nepodíval a jakmile přišel manžel, začal se na něj usmívat a mě to trhalo srdce. Dnes už to došlo tak daleko, že jakmile přítel odejde z místnosti a já si s ním hraju sama, propukne v hysterický pláč a nepomáhá nic. Jsem už zoufalá a strašně mě mrzí, že mě můj syn, který se na mě dřív usmíval, takhle odmítá a připadá mi, že jako matka jsem selhala a hrozně se za to stydím. Mám pocit že už to nikdy nebude jako dřív a nevím co mám dělat. Mám pocit že mě úplně přestal mít rád. Moc děkuji za rady.