Dobrý den,

narození dalšího dítěte je vždy pro celou rodinu velká změna. Starší dítě může narození mladšího sourozence vnímat jako ohrožení své dosavadní role a pozice v rodině. Dalo by se říci, že čím více pozornosti mu bylo věnováno, o to více si uvědomuje, že se najednou musí o rodičovskou pozornost dělit. Změní se také klima v rodině, najednou není ten jediný, kolem kterého se všechno točí, návštěvy se chodí dívat na miminko, a ne pouze za starším dítětem. Navíc předpokládám, že maminka byla pravděpodobně po nějakou dobu pryč – v porodnici, než se miminko narodilo. Takže i když máte pocit, že se starší dceři věnujete stále hodně a nic podstatného se pro ni nezměnilo, tak pro ni se může jednat o změnu velikou. A to máte štěstí, že vaše druhé dítě je zřejmě velice hodné, když máte stále dost příležitostí se starší holčičce věnovat. Dcerka si už navíc zřejmě začíná uvědomovat, že ten malý "vetřeleček" nikam neodejde a zůstane v rodině už napořád. Tyto skutečnosti jsou pro ni zdrojem napětí a nejistoty a reaguje na ně separační úzkostí. Přistupujte k dceři citlivě k jejím pocitů a strachu, neodhánějte ji od sebe, poskytněte jí svoji přítomnost, jak jen to bude možné. Nechte pootevřené dveře na záchod, do sprchy, ať vás dcera vidí a je klidná. Nenuťte a nepřemlouvejte ji do aktivit bez vás, i když víte, že je má ráda. Zkuste naopak poslat někoho – babičku, tatínka na procházku jen s miminkem a udělejte si s dcerou holčičí čas jen pro sebe. Dcera potřebuje vaši výlučnou pozornost, můžete ji někdy vzít i někam ven na její oblíbené aktivity, když třeba miminko spí a má vám je kdo pohlídat. Pomoci by mohlo také zapojení dcery do péče o miminko, může například podat plenku, hračku, asistovat při přebalování, koupání, zazpívat bratříčkovi písničku. Je potřeba ocenit, jak už je velká, kolik toho již umí, jak se o bratříčka dokáže postarat. Posílit v ní pocit, že je velká sestra, která má kompetence pomoci při péči o sourozence. Pokud se vám zdaří reagovat na dceřiny potřeby citlivě, pak separační úzkost odezní tak rychle, jak přišla a z dcery bude zase ta veselá a aktivitami hýřící holčička. Trpělivý ať je také tatínek, ať svoji přítomnost a aktivity nabízí, ale nepřesvědčuje, nevnucuje, u dcery by to způsobilo úzkost. Však jeho čas zase zanedlouho přijde a dcera nebo i obě děti si budou jeho pozornosti užívat a je možné, že si potom dcera zase na vás ani nevzpomene. Přeji vám hodně trpělivosti a ať se s vámi (nebo spíše s dcerkou) separační úzkost rychle rozloučí. Pokud by potíže i přes zavedená opatření přetrvávaly delší dobu např. několik měsíců, pak by bylo na místě vyhledat odbornou radu u dětského klinického psychologa.

S pozdravem

Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den,
popisujete, že u dcerky pozorujete vzteklé výlevy, zdá se vám, že žárlí, dále pak máte starosti s jejím neklidným spaním.
Podle všeho je holčička velmi bystrá, rychle se učí a zřejmě už od útlého věku dokáže dát jasně najevo svůj názor.
Nejprve začnu u toho vztekání. Vím, že se teď budu opakovat, ale určitě nemůžu opomenout tvrzení, že "je to období" (a dobrá zpráva je, že každé období jednou skončí a v tomto případě i vztekání se bude omezovat). Další zpráva je, že aspoň do určité míry můžeme vztek u dítěte ovlivnit, a to tak, že budeme více sledovat, co se nám dítě snaží sdělit, než ho odsoudíme jako "zuřivce, který se vzteká a přitom nemá důvod". Nakonec pak musíme přihlédnout k tomu, že každé dítě má jiný temperament, různé situace zvládá různě, takže i frekvence bouřlivějších reakcí je u každého opět různá.
Zkuste prosím nejprve v poradně pohledat mou odpověď na podobné téma, docela podrobně se tam o vztekání u dětí rozepisuji - najdete ji pod názvem Malý zuřivec.
Co se týká kousání batolat, je to relativně častý jev a taky i přechodný. Kousání  (podobně jako jiné projevy vzteku) vzniká často z bezradnosti dítěte, které neví, jak řešit pro něj nepříjemnou nebo nějak frustrující situaci jiným, konstruktivnějším způsobem.
Pokud pomineme, že tuto situaci dítě někde okoukalo (podobně s ním nebo i mezi sebou laškují rodiče apod.), je to způsob, kterým řeší nastalou nepohodu, frustraci, někdy i strach.
Některé děti zkusí kousnout jen jednou a při jasné reakci rodičů už v činnosti nepokračují. Pokud už má dítě kousání zafixováno, je jednak dobré pokusit se situacím, které k němu vedou, předcházet, případně nabízet dítěti alternativu (kousnout do něčeho jiného) a popřemýšlet, jak dítěti pomoci - uvádíte např., že se dcerce nelíbilo nasazování ponožek - jak v takovém případě reagujete? Co zkusit okomentovat její nelibost: "Vidím, že se ti oblékání ponožek nelíbí, třeba bys to už chtěla umět sama - na, dám ti tady ponožku, zkusíš si ji obléct sama (v tomto věku oblečení ponožek dítě nezvládne, ale může ho potěšit, že to může zkusit, případně si s ponožkou jen pohrát)? Když si oblečeme tyhle ponožky, můžeme pak jít... (doplňte činnost, co má dcerka ráda). V případě, že se ji podaří vás kousnout, je nutné dát najevo, že kousání není dobrá volba, důraznějším tónem, s příslušnou mimikou, aby si nemyslela, že to je legrace, ale zas nijak nekřičet a netrestat, protože by to vedlo k větší frustraci.
Píšete, že se dceři hodně věnujete, nezmiňujete, nakolik si je i blízká s tatínkem, zda se s ní mazlívá, jak s dcerkou tráví čas.
Pokud to jde, zkoušejte více zapojit do péče o dcerku tatínka, není špatné mu občas přenechat třeba uspávání, pohrání si s ním...
Co se týká kousání dcerky v situaci, kdy se k vám přiblíží dcerčin tatínek, zkuste, dcerku napřed pohladit, obejmout ji, říct jí, že jí máte rádi a s tatínkem se máte taky rádi, takže se taky pohladíte, obejmete... můžete dcerku vzít i mezi sebe...
Kousáním si nejspíš říká o více pozornosti, zkuste ji dcerce tedy poskytnout a pozorujte, oč si říká, kdy je spokojená, jaké další situace v ní vyvolávají stres a jak jim může předcházet, případně jak jí ho pomoci zvládat. Někdy se opravdu jen stačí dívat a dítě vnímat.
Snažte se mít s ní oba dostatek fyzického kontaktu a pozornosti, neznamená to však, že se nesmíte věnovat nikomu jinému. Obecně si tedy  nemyslím, že by přítomnost zvířat měla být pro dítě zásadní zátěží,  je dobré vědět, že není na světě samo - naopak se domnívám, že hlavně do budoucna je to pro dítě obohacující zkušenost. Pokud jste pro dítě emocionálně dostupní, reagujete na jeho potřeby, zkuste více zpomalit (rozumím, že na statku je spousta práce, takže co nejvíc toho dělat kolem zvířat s dcerou, dát jí nějakou důležitou funkci - pomáhat s krmením, pohladit zvířátka apod.) a věnovat dceři času ještě trochu více. Vhodné by asi bylo omezit i fyzické tresty zvířat, obzvlášť před dcerou, tady bych měla i obavy, aby tyto metody nechtěla realizovat i u lidí. Postupně by mělo kousání vymizet.
K dotazu noční spánek - tady bych vás odkázala do psychologické poradny BOL, kde jsem se tématu "divokého spaní" věnovala především v druhé polovině dotazu Časté buzení, noční spánek dítěte 11 měsíců - zkuste si ho prosím také pročíst.
Musíme brát v potaz, že dítě se v tomto období velmi bouřlivě vyvíjí, učí se spoustě novým dovednostem, mozek dostává velké množství podnětů a zároveň neustále dozrává. Je tedy časté, že se u dětí v tomto období spánek na přechodnou dobu zhoršuje, dítě spí neklidně, někdy pláče, kope. Obvykle nepotřebuje nic víc, než co děláte vy - pohladit, zklidnit a pokračuje ve spánku dál. Kromě toho, že je dobré zajistit především před spaním klidnou atmosféru s příjemným rituálem, celkové ztišení, třeba i včetně ztlumení světla i hlasu, se dá už jen čekat, až se tato méně klidná spací etapa zase změní v tu pohodovější.

Přeji hodně radosti s dcerou

Dobrý den, pro vaši dcerku se toho v poslední době v poměrně rychlém sledu hodně změnilo, nejen, že se jí narodil sourozenec a péče o miminko prokazatelně zabírá více času, než zbývá na ni, ale také jste poměrně dlouho pobývali mimo domov. Dcerka tak chodila před odletem do ČR do školky maximálně dva měsíce a pak byla téměř pět měsíců mimo. Vztahy mezi dětmi ve školce se mezitím vyvíjely, prostředí se měnilo.... Na prostředí školky ještě nebyla plně adaptována (i když chodila ráda a těšila se), potom přišla změna země, zřejmě i jazyka a ještě narození sourozence, které takto malé dítě může vnímat jako možné ohrožení své pozice v rodině. Navíc v ČR měla dcerka možná kontakt s prarodiči, vy jste byla s ní (před narozením sourozence), jistě jste se jí věnovala a možná tak získala více péče a pozornosti, než nyní doma. Její reakce je proto pochopitelná, potřebuje jen opět nabýt jistotu svého zázemí a domácího prostředí a ubezpečit se o svém jistém postavení v rodině, o vaší lásce. Potom bude připravena opět se radostně zapojit do kolektivu dětí, který má ráda. Proto pokud je to možné, na dcerku nespěchejte, věnujte se jí, vhodné bude, když se do péče více zapojí také tatínek. Snažte se jí věnovat i čas samostatně, například když miminko spí, nebo ať se miminku věnuje tatínek a vy buďte s dcerkou. S docházkou do školky nespěchejte, dcerku násilím nenuťte, můžete se pokusit nechávat ji ve školce kratší dobu (například do oběda), nebo jen dopoledne, zvažte i možné přerušení (jen na čas) docházky do školky, pokud je to ve vašich možnostech. Jakmile se vám dcerka bude jevit vyrovnanější (méně protivná) a bude sama projevovat o kontakt s dětmi a školku zájem, bude opět připravená do školky chodit. Můžete si také zkusit domluvit alespoň účast na společných akcích školky, aby holčička neztratila kontakt. Pokud by potíže neustupovaly, můžete zkonzultovat situaci také u nějakého dětského psychologa v místě vašeho bydliště.