Dobrý den Deniso,

děkuji za Váš dotaz, který bych si dovolila rozdělit na dvě části. V té první zmiňujete poměrně časté buzení u Vašeho 11 měsíčního chlapečka, v té druhé zmiňujete jeho bouřlivé noční "záchvaty", které Vás poslední dobou znepokojují.

Začnu tedy tím častým buzením. Nepíšete víc o synově spánkovém režimu přes den, o tom, zda máte nastaveny nějaké večerní uspávací rituály, zda usíná syn sám, jestli je uspáván kojením apod. Vyjdu tedy z informace, že s Vámi spává v posteli. Rozumím tomu, že ho chcete mít nablízku (přitulení dítěte je tak příjemné!) a určitě je i praktičtější, že při každém probuzení nemusíte vstávat a vytahovat syna z postýlky :-) Zkusme se na to ale podívat z jiného úhlu: není možné, že právě společné spaní může mít svůj podíl na častějším buzení syna? Blízká přítomnost maminky je určitě pro dítě potřebná a uklidňující, mám ale pocit, že toto v noci tak úplně neplatí a mnoho dětí se v těsné blízkosti maminky naopak budí daleko častěji, než když spí ve své postýlce (a mají správně nastavené spací "návyky"). Osobně jsem zastáncem toho, že v noci je lepší, když mají děti (a tím pádem i rodiče) svůj vlastní prostor sami pro sebe. Určitě je dobré mít postýlku blízko postele, ale přece jen-vlastní postel je vlastní postel :-)

Samozřejmě záleží na každých rodičích, jak si vše nastaví a zda to tak celé rodině vyhovuje, pokud ale uvažujeme nad tím, co udělat pro to, aby dítě spalo lépe, je dobré pouvažovat i nad dosavadním uspořádáním, zda je to jediné možné řešení a zda na to nejít trochu jinak.

Více než vřele doporučuji pročíst knihu „Každé dítě může dobře spát". Je k dispozici i volně ke stažení, takže můžete začít čerpat praktické návody a příběhy mnoha dětí (a jejich mnohdy znavených rodičů) třeba hned. Najdete v ní myslím vše, co k dobrému spánku dětí potřebujete vědět J.

Tímto se dostáváme k druhé části otázky, která se týká synových nočních stavů , ze kterých máte s manželem obavy. Vše najdete krásně vysvětlené ve výše zmíněné knize, ale než si ji přečtete, alespoň stručně se dotkneme toho, oč se jedná.

Rozumím tomu, že tyto stavy, kdy nevíte přesně, co se s chlapečkem děje, zda nemá z něčeho strach, případně, zda se nejedná o nějaký vážnější zdravotní problém, vypadají mnohdy až děsivě a naplňují Vás obavami. Jsem ráda, že Vás mohu v tomto směru uklidnit. Nejen, že se z největší pravděpodobností o žádný zdravotní problém nejedná, ale syn neprodělává v noci žádné hluboké úzkosti a strachy, dokonce nejde ani o žádné hrozivé sny.

Oč se jedná: dítě přechází během noci z fáze hlubokého spánku do fáze neúplného probuzení (dítě polospí – polobdí) a zase zpět, do spánku hlubokého. Přechodová fáze je u většiny dětí plynulá, méně nápadná – dítě se pouze zavrtí, otočí, něco si zamumlají a opět upadnou do fáze spánku hlubokého. U části dětí, ke kterým zřejmě patří i Váš syn, jsou tyto přechody kostrbatější - déle zůstávají ve fázi polobdění a tam se právě odehrává ten noční pláč, křik, případně výrazné pohyby, kopání nohama apod. Nejde o sen, ale neúplné probuzení a déle trvá, než se pak dítě dostane zpět do fáze hlubokého spánku. Jedná se v podstatě o to, že není stále dokončen proces dozrávání mozku a proto tyto přechody nejsou tolik plynulé. Vše by se tedy mělo upravit samo, společně s dozráváním mozku. Protože děti v této polobdělé fázi příliš nereagují na jakékoliv uklidňující taktiky, naopak někdy se zdá, že uklidňování děti ještě více rozrušuje, nejlepší, co můžete udělat, je dítě v postýlce zkontrolovat, případně pohladit a počkat, až se samo zklidní tím, že se opět propadne do hlubokého spánku. Nejedná se o nic nebezpečného a pokud dítě jinak prospívá a je spokojené, jak píšete, není třeba se znepokojovat, jen to přijmout jako jednu z vývojových, tedy přechodných záležitostí, která sama odezní.

Držím Vám palce, ať se spaní daří!

Míša

Dobrý den, vývoj holčičky tak, jak jej popisujete se jeví naprosto normální. Pro dítě jsou důležití stabilní vychovatelé, láskyplné a klidné prostředí. Fixace na otce, který je v životě děvčátka nejstabilnějším článkem je v pořádku a znakem jejího zdravého vývoje. Agresívní chování ve formě různých "útoků" na rodiče, vychovatele patří také k normálnímu experimentování v tomto věku. Dítě zkouší hranice vychovatelů, zkouší co se stane, když někoho kousne, bouchne apod. Důležité je, aby se vychovatelé drželi jednotného přístupu a měli na paměti několik obecných zásad při zvládnutí projevů agresívního chování.

• agrese je pro dítě v jeho vývoji důležitá, dodává mu energii, žene ho kupředu, důležité je agresívní chování nasměrovat konstruktivním, nikoliv destruktivním směrem
• zaměstnejte dítě, výborným prostředkem je společná hra, není však vhodné zápasení a hravé praní se, které s dětmi často provozují tatínci, lépe je něco společně stavět, vytvářet.....
• dítě by mělo mít dostatek pohybu, aby mohlo vybít svou energii společensky přijatelným způsobem
• nezapomínat, že chování dospělých je pro dítě prvním a nejdůležitějším vzorem, pokud se tedy rozčílíme a začneme na dítě křičet, pak reagujeme na násilí opět násilím. Přístup je důležité udržet klidný, trpělivý, ale důsledný a dítěti vysvětlit, že tohle se nedělá, odvést jeho pozornost k žádoucímu chování, zasáhnout ihned, nenechat nežádoucí chování vystupňovat.

Ohledně zahájení docházky do mateřské školy je potřeba zvážit zralost dítěte, přikláněla bych se k nástupu do MŠ od tří let věku dítěte.

Dobrý den, není žádný stanovený věk, kdy otec může být se svým dítětem ať už po rozvodu nebo ne a dítě má právo na styk s otcem i s matkou. Dnes již mnoho otců čerpá také mateřskou a rodičovskou dovolenou. Zároveň je však potřeba respektovat, že děti má v péči matka, zná je nejlépe a také s nimi tráví nejvíce času. Preferovala bych cestu vzájemné dohody a případného kompromisu. Velmi také záleží na tom, jaký vztah má dítě k otci vytvořen a zda nehrozí, že by mohlo případným delším odloučením od matky dojít k jeho citové újmě. Při pochybnostech nebo potížích s domluvou lze vyhledat mediátora např. v Rodinné poradně, který domluvu mezi rodiči povede a zprostředkuje. Nebo lze také požádat o úpravu styku s dětmi soud, který může stanovit nezávislé soudí znalce pro posouzení rodinné situace a k rozhodnutí co je v zájmu dítěte. Jak jsem již však psala preferovala bych cestu vzájemné domluvy, postupovat pomalu, po krocích, než vyhrocení vztahů s bývalou manželkou. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, volba vzdělávací cesty pro vaše dítě je na vás, jako na jeho rodiči a zákonném zástupci. Pedagogika Montessori vychází z určitých výchovných vzdělávacích principů a byla také vyvinuta za určitým účelem a pro určité spektrum dětí. Touto pedagogikou se pak následně nechalo inspirovat mnoho zařízení a institucí, které měly potřebu nabídnout rodičům na základě jejich poptávky různé alternativní formy vzdělávání pro jejich děti. Proto je dobré, než dítě do nějaké takové instituce dáme, seznámit se s teoretickými principy tohoto způsobu vzdělávání (dostatek informací je možné najít jistě i na internetu, po zadání příslušného odkazu např. Pedagogika Montessori, či principy Montessori pedagogiky). Obecné principy jsou tedy dané, konkrétní provedení a dodržování zásad této pedagogiky pak záleží na konkrétní instituci. Proto si více informací zjistěte přímo u vedení Montessori pracovny, kam vaše dítě dochází, řešte zde také vaše případné připomínky či náměty. Pokud se však rozhodnete vaše dítě vzdělávat určitým způsobem, který má nějaká pravidla, pak počítejte s trváním na jejich dodržování a na vás je případná změna způsobu vzdělávání, pokud by vám a vašemu dítěti nevyhovoval.

Dobrý den, opravdu netuším, kde je problém, protože 1. váš DVZ určitě není vysoký a vy jste výpočet provedla naprosto správně, 2. zatím nelze čerpat RP vyšší než 11 500,- (změna zákona bude platit možná od října) a 3. vážně byste přišla o poslední měsíc RP. Možná nechce mít úřednice práci navíc kvůli změně... případně ještě vyčkejte na tu změnu zákona.

Dobrý den,

popisujete situaci, kdy má tatínek snahu pečovat o děti i po rozvodu, ale kontakt s mladším dítětem neprobíhá dle jeho představ. 

Je pozitivní, že se tatínek nezalekl ani péče o dcerku v batolecím věku, nicméně určit věkovou hranici, kdy je dítě připravené pobývat u druhého z rodičů na návštěvě, nelze. Rozsah styku s dítětem samozřejmě bývá často dán soudně, ale kdo zná potřeby svého dítěte lépe než jeho rodiče? 

Jsou to ideálně právě rodiče, kteří by měli postupovat ve shodě , v tomto případě tedy najít  pro všechny přijatelné tempo při  postupném rozšiřování styku s dcerkou. Vzhledem k věku holčičky předpokládám, že rozchod rodičů není úplně dávná událost a domnívám se, že ještě  mohou na obou stranách pracovat zjitřené emoce, objevují se např. různé obavy. 

Z tohoto důvodu bych se přikláněla k tomu, aby se vztah mezi rodiči pokud možno nejprve stabilizoval a zklidnil. Zatím bych zkusila téma návštěv u otce odložit  a dál využívat  častějších procházek, které holčička zvládne i bez matky, případně návštěv dětí u matky  apod. Věřím, že postupně obavy u maminky poleví a pobyt u tatínka nakonec zvládnou sestřičky společně.

Protože sama píšete, že si dívenka pomalu utváří k otci vztah, nemá obavu s ním jít na procházku apod., vypadá to, že budování citového pouta mezi tatínkem a dcerkou je na dobré cestě a neobávala bych se toho, že kvalita  jejich vztahu bude do budoucna nějak narušena tím, že ke kontaktu nebude hned od počátku docházet v nově vytvořeném zázemí. 

Přeji tedy hodně radosti i trpělivosti při výchově.

Míša

Dobrý den. Zatím jsem se s takovým problémem nesetkala. Pravidelná stolice je i nácvik vyprazdňování, píšete, že se dítě bojí. Je třeba trpělivě vysvětlovat, že se nejedná o bolest.

Dobrý den, píšete, že řešíte rozchod a stěhování, což je i pro dospělé velmi vypjatá a náročná situace. A co teprve pro dítě, které, i když tomu co se kolem něj děje ne úplně zcela rozumí, tak vycítí, že se jedná o něco vážného a důležitého. Cítí napětí rodičů a jejich nervozitu. Dochází k nabourání jeho životních jistot a bezpečí. Je proto přirozené, že váš syn prožívá separační úzkost a hledá u vás záruku bezpečí a jistoty. Separační úzkost se poprvé objevuje cca kolem 9 měsíce věku dítěte, nebo i dříve a v různých obdobích dětského vývoje se může vracet. Zejména v obdobích spojených s nějakým emočním vypětím, změnami apod. Jedná se o strach z odlloučení od pečující osoby, ke které má dítě vytvořen citový vztah. Je to vývojově naprosto v pořádku a znamená to, že dítě vytvořilo s pečující osobou (většinou to bývá matka, která je s ním nejdéle a stará se o něj) citové pouto. Toto pouto bude základem pro budování vztahů do budoucna. Dítě žije přítomností a pokud matka odchází, tak to vnímá, že odchází navždy a proto má strach z odloučení. Přistupujte proto k vašemu synovi citlivě a k jeho prožívání, jeho potřeby pokud je to možné zajistěte vy. Tatínek ať si jeho projevy nebere osobně, pokud k němu budete oba přistupovat citlivě, tak toto období brzy odezní. Snažte se vyhnout konfliktních situací řešených před dítětem. Pokud jej necháváte hlídat např. od babičky, pak mu vždy vysvětlete, že se brzy vrátíte, snažte se jej uklidnit než odejdete. Bez vaší přítomnosti syn hlídání nebo pobyt s tatínkem zvládá dobře a to je důležité. Dožaduje se vás pouze ve vaší přítomnosti, proto je potřeba mu dát najevo, že jeho potřebu chápete, že je přijímaný a postarejte se o něj. Pokud mu podporu a péči neposkytnete, tak jen zvyšujete jeho stres, úzkost a obavy, může se cítit odmítaný a jeho pocity nejsou respektovány, což povede pouze k prohlubování obtíží. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, doporučila bych vám se synem návštěvu pedagogicko psychologické poradny nebo dětského klinického psychologa. Příčinou jeho chování opravdu může být žárlivost na mladšího sourozence. Starší sourozenci obvykle dobře přijímají miminko, které se do rodiny narodí. Miminko je bezbranné, je možné se o něj starat, nebo také ne, do her staršího sourozence nezasahuje, nepohybuje se. S vývojem mladšího dítěte se však situace mění, děťátko je stále šikovnější, začíná se pohybovat, žvatlat, později mluvit a časem se svému sourozenci začíná nebezpečně vyrovnávat či ho dokonce v něčem i předčí. Proto může také žárlivost nastupovat až postupem času, kdy už mladší dítě začíná být tomu staršímu konkurencí a dělí se o zájem rodičů. Ba co víc, často vyžaduje a potřebuje mnohem více rodičovské pozornosti, než dítě starší a to objektivně. Vždyť roční dítě je potřeba mnohem více hlídat a mít neustále pod dozorem, než dítě sedmileté. Navíc váš starší syn byl dlouho jedináčkem a o to je přijetí jeho role pro něj náročnější. Jeho chování působí dojmem, že se vás snaží zaujmout regresem na chování, které u vás vyvolává pozornost u dítěte mladšího. Na pro něj zátěžové a emočně vypjaté situace reaguje smíchem, protože je neumí jinak řešit, chce si vás tak naklonit, usmířit, i když efekt je často opačný. Další možností je pro něj začít plakat. Jeho smích vůbec nemusí znamenat, že mu na věci nezáleží, jen může ukazovat, že si se situací neví rady. Můžete zkusit začít věnovat pozornost tomu chování, které u něj chcete podpořit. Nepřiléhavý smích neposilujte, nenapomínejte chlapce. Vyčkejte, až se zachová adekvátně věku a teprve potom mu věnujte pozornost, pochvalte ho za vyspělý přístup a podpořte ho. Píšete, že je syn ve druhé třídě, nedokážu posoudit, jestli do školy nastoupil jako emočně a kognitivně zralý, nebo jestli nemá také nějaké výukové obtíže. Smíchem a zhoršováním chování se u něj může projevovat celkové přetížení. Právě ve druhé třídě jsou u dětí často diagnostikovány vývojové poruchy učení. Rozvíjí se právě na bázi nezralostí percepčně kognitivních funkcí zrakového, sluchového vnímání a dalších funkcí, které jsou potřebné pro bezproblémové osvojování školních dovedností. Diagnostika výukových obtíží probíhá právě v pedagogicko psychologické poradně a dítěti se dá ve škole minimální úpravou způsobu jeho vzdělávání, případně cílenou stimulací oslabených funkcí celkem rychle  pomoci, což se projeví celkem rychle i na úpravě chování dítěte. Samozřejmě čas trávený rozděleně s rodiči je také pro starší dítě důležitý, vždyť si uvědomte, že šest let měl rodiče jen pro sebe a proto narození sourozence pro něj bylo náročné na adaptaci, byla to velká změna v jeho životě a zaběhnutých rituálech. Osvědčuje se například si stanovit jeden den v týdnu, ve kterém se alespoň po nějaký čas staršímu dítěti budete věnovat jen samostatně, někam si vyjdete, nebo si s ním budete hrát, což utuží vaše vztahy a bude fungovat i jako prevence sourozenecké žárlivosti. Dbejte také na to, abyste na staršího chlapce nekladli v souvislosti se sourozencem neadekvátní požadavky, které nejsou úměrné jeho rozumové či psychosociální vyspělosti. Sedmileté dítě si dokáže sotva samo uvědomovat, kdy mu hroží nebezpečí, natožpak, aby dokázalo odhadnout, kdy hrozí nebezpečí jeho mladšímu sourozenci. Neměli byste ho proto pověřovat dozorrem či hlídáním mladšího bratra a očekávat, že dokáže vyhodnotit rizika. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog