banner

Celkem výsledků pro výraz "cipek": 64

Dobrý den, paní doktorko, chtěla bych Vás požádat o zodpovězení svého dotazu.Nyní jsem 17+0 tt, asi týden mě trápily silné záchvaty kašle, bolelo mě z nich až v podbřišku. Nakonec jsem kvůli zkrácenému děl. hrdlu dostala u magnesium. Nyní kašel přetrvává nicméně už “jen” vykašlávám. Vím, že kašel zatěžuje břišní lis, vyčerpává atd. Chtěla bych se ale zeptat jak je to s miminkem v děloze. Znám z utz, jak se při lehkém zakašlání mimčo v děloze “natřásá”, a tak bych se chtěla zeptat, zda to s miminkem při silném kašli v děloze doslova “nehází” a nemůže tak dojít třeba k poškození jeho mozku? Či je miminko v děloze tak dobře chráněno, že ho to nijak neohrožuje?Předem děkuji za odpověď

Dobrý den, vzhledem k vašemu požehnanému stavu na kašel doporučujeme pouze omezené množství "léčiv". Záleží samozřejmě na charakteru kašle. S dráždivým kašlem mohou pomoci sirupy/pastilky například s jitrocelem, islandským lišejníkem, lípou, ... Vyvarovat byste se měla dlouhodobému užívání šalvěje, které miminku neprospívá. Dále pomáhají klasické zábaly z tvarohu či sádla, teplé nápoje a zvlhčování vzduchu v místnosti. Vliv na miminko je minimální, je zabaleno v ochranném vaku plodových obalů a okolo něj je plodová voda, která otřesy mírní. Větší dopad kašle je právě na dělohu a čípek, může z tohoto důvodu dojít k tvrdnutí bříška a zkracování čípku, je tedy dobře že berete magnézium. Pokud by se kašel nezlepšoval nebo by přišly horečky či jiné obtíže, poraďte se s lékařem. Přeji hezký den a brzké uzdravení

Dobrý den,na cytologii mám podle výsledků nález, který již nestačí sledovat, ale musí se již dle doktorky řešit. Mám dvě možnosti, buďto biopsii nebo konizaci čípku, pro kterou je moje doktorka spíše nakloněna. Četla jsem však, že výsledky z 1 cytologie nemusí být přesné a výsledek může být nad/podhodnocený či falešně pozitivní. Napadlo mě, zda není lepší pro kontrolu udělat ještě jeden stěr a to již placený LAB test. Nechce se mi věřit, že bych najednou měla takový problém, na prohlídky chodím pravidelně, jsem očkována a mám několik let stálého partnera. Mám 3měsíční mimi a doporučení po zákroku je nezvedat těžké věci, což si nedovedu v mém případě představit. Plánujeme později ještě jedno a tak se obávám, zda chir. zásahem bych pak neměla problémy např. s donošením.Je mi 26 let.Děkuji moc za odpověď.

Dobrý den, bohužel bez popsání nálezu a jeho závažnosti vám adekvátně nemohu sdělit svůj názor na váš případ. Samozřejmě jako všechny metody, testování nemusí být zcela přesné, ale pokud je nález natolik závažný, že se paní doktorka spíše i ve vašem věku kloní ke konizaci, převažují zřejmě benefity zákroku nad riziky. V případě konizace a následného těhotenství záleží na tom, kolik tkáně čípku je odstraněno (tzn. jak velký konus byl vytnut), jelikož se musí vyříznout taková část čípku, která obsahuje změněné buňky, aby zůstal takzvaný "zdravý okraj". Pokud je tento konus standartní velikosti (nedochází prakticky k amputaci čípku) a dobře se zhojí po zákroku, není důvod k obavám. Samozřejmě během těhotenství tím pádem bude čípek více sledován z důvodu předchozího zákroku, aby se rychleji nezkracoval, ale naprostá většina žen později nemá s tímto potíže. Pokud nakonec na zákrok přistoupíte, je důležité také myslet na dostatek času ke zhojení, nežli se rozhodnete znovu otěhotnět. Držím vám palce, věřím, že vše dobře dopadne ke vší spokojenosti, hezký den.

Dobrý den, mála má tři roky, nechce kadit do záchodku, vždy jenom večer do pleny. Čůrat chodí bez problémů sama, zkoušíme ale úplně tlačí až jí tečou slzičky a nic. Teď už ani do pleny, trvá to už čtrnáct dní, zkoušela sem čípek, ten je v pleně a malinká kulička stolice, nic víc, mám mít obavu, poraďte paní doktorko, děkuji.

Dobrý den. Pokud dcerka neměla stolici 14 dní, kontaktujte svého pediatra, je třeba vyšetřit bříško a nasadit projímadlo, aby se vyprázdnila.

V případě vaší dcerky se jedná pravděpodobně o strach z vyprazdňování na nočníku, bude třeba trpělivě vysvětlovat a pravidelně vysazovat, aby pochopila, že se nemusí bát. 

 

Dobrý den,nadpis není úplně všeříkající k tomu, na co se chci zeptat, ale mám dva syny, přesně o dva roky od sebe (nyní 2,5 a 4,5 roku). Každý je úplně jiný a je pro mě hrozně těžké to skloubit. Začnu starším - je velmi živý a i když se snažíme být venku kdykoli to jde, je těžké ho unavit, takže například když jsme šli ven s kolem, ujel 6 km, hrál si na hřišti, tak po obědě nejde spát a doma mi pořád běhá. Když se s někým baví, tak přitom klidně skáče na gauči. U žádné činnosti nevydrží déle než 15 minut (i to je úspěch, dřív to byly třeba jen dvě minuty) a to musí mít absolutní klid, protože pokud dělá někdo něco jiného, pořád odbíhá a k předchozí činnosti se už třeba nevrátí. Na záchodě při čůrání vymotává toaletní papír, když mu čistím zuby, přerovnává mi přitom věci na poličce. A když byl miminko, tak doma přes den nespal, jedině v kočárku a ten musel jezdit, jakmile se zastavilo, řval a byl vzhůru. V noci se často budil a vlastně celou noc začal spát až teď ve 4 letech, i tak se ale 1-2x týdně vzbudí a volá nás. Nemá rád změny, při nástupu do školky brečel skoro 2,5 měsíce, než se povedlo že šel bez breku do školky, přitom tam už byl v pohodě. Když máme určitou trasu na procházku a jednou jsme zvolili jinou odbočku, tak probrečel celou cestu, dokud jsme se nedostali tam, kde už jsme byli. Ve školce šli poprvé ven a měli si vzít reflexní vesty, řev; každé dopoledne chodí ven a když šli poprvé i odpoledne, zase řev; chtěli jim ukázat prostory celé školky a protože to tam neznal, řev. Pak už se to zlepší, ale i když ho na to připravujeme, řekneme co se bude dít, tak to moc nepřijme a probrečí to. Podle učitelek je prostě svůj, ony to vědí a počítají s tím, prý je dost chytrý v odhadu na lidi a dokáže rychle poznat, co si na koho může dovolit. Má tři kamarády a o ostatních dětech říká, že to nejsou prostě kamarádi, takže když náhodou zůstane ve školce jako poslední z té jeho skupinky, tak tam brečí, že je sám a opuštěný, ač tam má ostatní spolužáky. S bráchou si doma hrají výjimečně, většinu času se hádají a pořád se u nás brečí, nedávno se pomalu poprali kvůli toho, jestli je na cestě nakreslená zebra nebo přechod, oba mají svou hlavu a nepomáhá jim vysvětlit, že obojí je správně. Teď k mladšímu - jako miminko byl celkem hodný, starší brácha ho miloval. Od 6 měsíce, kdy se začal hýbat více, tak v noci byl schopný budit se co půl hodiny (jak přecházel do jiné fáze spánku, vypadl mu třeba dudlík a už byl vzhůru a takhle to trvalo několik hodin než byl klid). Pak začal staršímu brát hračky, a už to začlo být divočejší. V 10 měsících přišla separační úzkost, která mě stála nervy, úbytek váhy a celkové vyčerpání. Snažila jsem se tu být pro mimčo i pro staršího, mladší odmítal úplně všechny, i otce, a dokázal brečet i když ho měl manžel na klíně a seděl s ním naproti mě. Skoro jsem nejedla, protože ten řev se nedal poslouchat. Když měl rok a měli jsme svatbu, přijeli hosté a on z přítomnosti lidí dostal 39°C horečky, celou dobu prořval, krom chvil, kdy měl čípek na sražení teploty a z vyčerpání usnul. Tahle separační úzkost už není tak extrémní, ale doma ani venku se beze mě nehne, radši bude dvě hodiny stát vedle mě na hřišti a jen koukat. Doma bez jeho přítomnosti nic neudělám, jakmile se jen pohnu, tak okamžitě začne hystericky brečet a běží za mnou. Přitom mu řeknu, že jdu třeba na záchod. V noci řve několikrát, takže vlastně každou noc spím s klukama, i tak se ten mladší klidně 2-3x vzbudí aby se ujistil, že tam jsem. A to máme klidně noci, kdy je třeba od půlnoci do půl 3 rána vzhůru a pořád jen "mami?" a šťouchá do mě, kope, brečí, když se k němu nedejbože otočím v posteli zády. Poslední dobou to vygradovalo tak, že když nezačnu hned reagovat na jeho řev, tak se poblije (jak brečí, hrozně mu tečou snople a on se v tu chvíli odmítá vysmrkat, potáhne to a pak se samozřejmě poblije). Od dvou let chodí do dětské skupiny (návrh mojí psycholožky, protože já sama už jsem byla psychicky na dně) a tam si ho vždycky chválí, jak je samostatný, že je tak dlouho bez plen, jí sám, obléká se sám, hezky tam spí. Akorát se nezapojuje do žádných skupinových akcí, jen sedí a kouká, ale do ničeho ho nenutí.A já už prostě nevím jak na ně, starší potřebuje být pořád v pohybu a něco dělat a mladší pořád vyžaduje moji pozornost a do nějakých aktivit se moc nehrne (oba svého tátu moc nevyhledávají, ač ten se snaží). A prarodiče sice máme, ale oboje přes půl republiky.Asi jen potřebuju slyšet od někoho, kdo trochu víc rozumí dětem, že to je normální a prostě to někdy přejde a já to jen musím vydržet..Předem děkuji za odpověď.

Dobrý den, ve vašem dotazu popisujete celý souběh obtíží, na které není možné nijak jednoduše odpovědět. Doporučuji vám proto kontaktovat dětského klinického psychologa, případně by stálo za zvážení zahájení rodinné terapie či vyšetření dětí u dětského psychiatra. Zkuste požádat paní psycholožku, ke které chodíte, zda sama terapie nevede, nebo zda by vám nedala nějaké doporučení. Alespoň krátce k popisovaným obtížím vašich dětí. Starší syn podle popisovaného chování od útlého kojeneckého věku, by mohl vykazovat projevy poruchy aktivity a pozornosti či hyperkinetické poruchy (dle klasifikace nemocí v USA se jedná o ADHD syndrom). Diagnostika obtíží tohoto charakteru spadá pod dětského psychiatra. Obvykle se sice tato diagnóza uzavírá až kolem šestého roku věku, protože nervový systém dítěte vyzrává,  ale při výrazných projevech je možné diagnostikovat i v dřívějším věku, záleží na lékaři - psychiatrovi. Výchovně se syna snažte vést k dokončování započatých úkolů, při činnosti pracujte nebo trénujte krátce, ale častěji, dělejte přestávky, střídejte činnosti, prokládejte pohybovými aktivitami. Po případné přestávce se k činnosti vraťte a dokončete ji. Volte také činnosti, které jsou pro syna atraktivní, hravou formou a úměrné jeho schopnostem. Zapojte do výchovy obou synů více otce. Věnujte čas také sobě a svým potřebám. Vyjděte třeba jedenkrát týdně s kamarádkou nebo sama do kavárny, do cvičení, na procházku a to bez dětí. Separační úzkost obvykle začíná ve věku 9 či 10 měsíců tak, jako u vašeho mladšího syna. Její vznik je vývojově normální a není třeba se znepokojovat. Obvykle však její projevy cca během měsíce odezní. V rámci vývoje dítěte se může samozřejmě opakovaně vracet v souvislosti se zátěžovými situacemi v životě dítěte. Dlouhodobé přetrvávání takto silné úzkosti, jakou u mladšího syna popisujete, již není zcela fyziologické. Bylo by dobré tyto obtíže nepodceňovat a vyhledat odbornou pomoc. Dlouhodobá nezdravá separační úzkost se může vyvinout až v separační úzkostnou poruchu, která závažně ovlivňuje život celé rodiny, ale i život dítěte do budoucna. Vyhledejte tedy pro své syny odbornou pomoc. Raději, aby proběhla konzultace u psychologa nebo vyšetření u dětského psychiatra zbytečně, než aby synům, při přehlížení nebo bagatelizaci obtíží vznikly pak větší problémy. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

avatar
Mgr. Michaela Matoušková dětský psycholog
Štítky: #dítě #vývoj