Dobrý den, na váš dotaz není jednoduchá odpověď.  Ať už zvolíte jakýkoliv způsob, tak se může stát, že se u syna rozvine separační úzkost. Pro vás však hraje fakt, že u takto malého dítěte není ještě rozvinuto vnímání času. Dětská psychika je navíc pružná, děti se rychle na nové situace adaptují. Je také dokázáno, že rané zážitky si pamatujeme nejdříve asi od tří let věku. Ve vašem případě bych ponechala volbu, jestli vás v nemocnici navštěvovat nebo ne, na tom, kdo bude malého hlídat. Tedy ve vašem případě na tatínkovi, bude to on, kdo ponese tíhu zodpovědnosti a bude případně muset uklidňovat tesknícího a plačícího chlapce. Je tedy potřeba, aby se tatínek ve své "hlídací " roli cítil co nejkomfortněji. Bylo by také dobré vyzkoušet před nástupem do nemocnice ukládání syna tatínkem. Můžete si večer třeba někam vyjít a tatínek uloží děti. Pokud to zvládnou, můžete zkusit přespat třeba u babičky.  Takto nebude pro syna situace tak překvapující a frustrující, když zjistí, že občas nejste doma, ale zase se vrátíte. Můžete mu také zkusit ukázat budovu nemocnice, ke s dcerou budete a vysvětlit mu, že to je ten domeček a že v něm jsou nemocné děti,  aby to pro něj nebylo tak abstraktní. 

Pokud by se i přesto rozvinula separační úzkost, pak buďte po návratu z nemocnice synovi nablízku, poskytněte mu pocit bezpečí a pomozte mu toto období překonat. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den,

ptáte se, která varianta ohledně možné docházky do školky by byla pro Vašeho syna nejlepší a uvádíte několik možností, které berete aktuálně v úvahu.

Líbí se mi, že se zamýšlíte nad tím, co by synovi prospělo nejvíce, ale odpovědět na to, jak bych na vašem místě postupovala, neumím, protože vašeho syna neznám. Největšího odborníka má váš syn ovšem doma, a to vás, jeho rodiče.

Zkusím aspoň nabídnout nějaké podněty, které Vám můžou ulehčit rozhodování.

V první řadě mne zaujalo, že ze všech možností zmiňujete jako tu nejakceptovatelnější pro vás variantu, že byste syna nejraději nechala ještě rok doma. Co vám v tom brání konkrétně? 

Uvažujete v této souvislosti o potřebě socializace, která je potřebná pro zdravý vývoj dítěte, ale zároveň je její začátek i míra u každého dítěte individuální. Některé dítě se cítí v kolektivu jako ryba ve vodě už např. ve 2 letech, jinému vyhovuje pozvolnější rozjezd a cítí se bez rodičů jistější až v pozdějším věku.

Jak to vnímáte u svého syna? Cítíte, že už mu doma jako společnost nestačíte nebo se syn spokojí zatím jen s občasným kontaktem s dětmi? Jak se mezi dětmi chová - je spíše pozorovatelem nebo aktivně děti vyhledává a kontaktuje?

Máte nějakou možnost, jak synovi zajistit kontakt s vrstevníky než ve školce? Např. v rámci pravidelného kroužku, případně setkávání se s dětmi na hřišti, s příbuznými? Není možné se v blízkém okolí spojit s dalšími rodiči, co řeší podobnou situaci? Co dětská skupina, se kterou už měl syn zkušenost?

Jaké máte priority co se týká školky? Co je pro vás nejdůležitější? Jaký benefit by kromě společnosti dětí synovi školka přinesla?

Jak se vyjadřuje paní logopedka ohledně synovy připravenosti na školku? Jak syn zvládá změny, přechody mezi aktivitami, pobyty u příbuzných apod.? Jak je přizpůsobivý? Může být u něj pravděpodobnější potíž při přechodu z jedné školky do druhé nebo si zvyká bez potíží na nové situace?

Co se týká soukromé školky - máte dobré reference? Ne vždy musí platit, že přístup učitelek ze školky s menším počtem dětí je lepší a naopak, že větší počet aktivit dítěti zaručí větší spokojenost.

Jaká pozitiva by mohla mít vaše státní školka? Máte informace od rodičů - jak probíhá denní režim, vedou děti např. ke kreslení apod. aktivitám, vyžadují poobědové spaní u všech dětí apod...

Co jsem vnímala ve vašem psaní, je zájem o synův názor, co se školky týká. Oceňuji snahu o respektující přístup k dítěti, zároveň je však ke zvážení, jakému (spolu)rozhodování je vhodné čtyřleté dítě  vystavit. Přestože syn sice má určitou zkušenost s dětskou skupinou a nyní se vyjadřuje, že do školky sám bez maminky jít nechce, je hodně nepravděpodobné, že dokáže dopředu posoudit, jak se mu bude ve školce líbit, jak si zvykne a  nedokáže si v rámci zkušeností přiměřených jeho věku představit přínos, který může docházka do školky mít, a naopak- co vše by se mu líbit nemuselo. Kdo má životní zkušenosti a kdo musí udělat toto rozhodnutí, je rodič. Dítě potřebuje při důležitých rozhodnutích, kterých není z hlediska věku schopné, aby dospělý udělal rozhodnutí za něj a dokázal mu přiměřeně a jednoduše sdělit, co a jak bude dále.

Nelze dítě - byť neúmyslně- zatěžovat vlastní nejistotou a vyžadovat jeho názor nebo dokonce rozhodnutí ohledně zásadnějších otázek.

Děti se pak mohou cítit zmatené, nejisté, někdy se mohou jevit až úzkostně, protože nasávají nejistotu rodiče a jsou nechtěně tlačeny do pozice, ve které se právem necítí komfortně.

Obecně lze říct, že pokud není rodič o správnosti určitého řešení přesvědčený, dítě dokáže toto velmi dobře vycítit, je vůči danému řešení v odporu a může je bojkotovat, protože od rodiče obavy přejalo a necítí se dostatečně pod ochranou toho, kdo by mu měl poskytovat jistotu. Rodič musí být pro dítě dobře čitelnou autoritou, která mu pomůže vztahovat se k světu bezpečně a poskytne mu oporu, když se vyskytnou potíže.

Pokud se tedy např. rozhodnete, že školka poskytne synovi to, co nyní nejvíce potřebuje, pomůžete mu nejvíce tak, že ho na docházku připravíte povídáním si o konkrétních pozitivech, která ho tam budou čekat a poté ho podpoříte, pokud se nebude vše dařit tak,jak by si představoval a vydržíte i přes počáteční nesnáze. Pokud však u dítěte adaptace ani po pár měsících neprobíhá optimálně, je stále možnost jej z docházky stáhnout a nechat si ho dále doma, rozhodně se však nejedná o selhání.

Jestliže se rozhodnete, že je pro vás všechny příjemnější ještě si syna užít doma a vyzkoušet školku až na ni budete všichni dostatečně připraveni, věřím že si chlapec klasickou docházku užije dostatečně  ještě v dalším roce nebo dvou a nic zásadního do života mu uteče, obzvlášť pokud ho o kontakt s dětmi neochudíte a zkusíte mu ho zajistit aspoň v menší míře mimo školku.

Věřím, že uděláte to nejlepší rozhodnutí ohledně syna a přeji hodně radostných chvil s dětmi.

Dobrý den, na základě vašich informací vám nedokážu jednoznačně odpovědět. Jistě děláte vše podle vašeho nejlepšího svědomí, jak nejlépe dokážete a s ohledem na prospěch a potřeby vašeho syna. Výchova dítěte je složitá disciplína a navíc neexistuje správné a špatné řešení, každý rodič je jiný a každé dítě je jedinečné a potřebuje jiný přístup, nemusíte si proto vyčítat, že něco děláte špatně. Je potřeba hledat cesty, jak postupovat, aby situace byla pro vás všechny i pro vaše dítě co nejméně náročná a zátěžová. Po přečtení vašeho dotazu se mi jeví, že váš chlapec ve svém krátkém životě procházel a prochází mnoha zásadními změnami. Nemám sice časové údaje, ale prožil zřejmě rozchod rodičů, tedy přišel o každodenní kontakt s otcem a jednu významnou osobu v životě. Poté nastoupil do školky, což je pro dítě významná změna a klade na něj nároky na adaptaci na nové prostředí s důrazem zejména na oblast sociální. Troufám si tvrdit, že i v případě, že ve školce pracujete vy i vaše maminka se vás syn musel nějakým způsobem začlenit do kolektivu, vyrovnat se s tím, že se jemu blízké osoby věnují i jiným dětem a nejsou zde pro něj. Paradoxně tato situace pro něj může být náročnější, než kdyby došlo k jeho nástupu do jiné školky a odloučení od vás. Byl by totiž ve stejné situaci a startovní pozici, jako všechny ostatní děti. Dále uvádíte, že jste si našla nového partnera, ke kterému již se synem jezdíte a to i přes noc. Navíc jste syna seznámili s tím, že stavíte nový dům a tím z pohledu dítěte vlastně přijde o dosavadní domov včetně podpory prarodičů, na které je zřejmě zvyklý. Do toho návštěvy u otce, které přinášejí další změny prostředí a navíc se jeví, že vy jako dospělí nejste s otcem v souladu ohledně výchovy a především pobytu syna u něj. Proto mě napadá, že těchto změn je na tak malé dítě v krátkém časovém období velké množství, navíc jsou velmi zásadní a spojené s potřebou adaptace na stále nová a další prostředí i osoby. Jediným stálým bodem v jeho životě tak zůstáváte vy a případně babička (nepíšete, jestli s ní syn zvládne zůstat bez potíží). Nelze se proto divit, že váš chlapec prožívá protrahovanou separační úzkost, kterou další změny v jeho životě jen přiživují a zhoršují. Nejhorší, co byste mohla udělat, je nyní začít syna násilně nějak od sebe oddělovat. Naopak mu dopřejte jistotu vaší přítomnosti, nechte ho, pokud je to možné, chodit všude s vámi, nebo mu alespoň řekněte, kam jdete a kdy se vrátíte. Vzájemnou dohodu se snažte vždy dodržet. Nevyvíjejte na něj tlak ohledně toho, že by měl být bez vás schopen vydržet, neprobírejte to s ním. Vzbuzujete tak v něm jen dojem, že je něco špatně u něj. On však jen reaguje na svou ohromnou úzkost, kterou prožívá, když s ním nejste. Přílišný nátlak by mohl vést k narušení vašeho vztahu, začal by před vámi svoje pocity skrývat, protože by se za ně styděl a přestal by vám důvěřovat, což by mohlo mít na jeho vývoj negativní následky. V případě nutnosti odejít, syna nechávejte s osobou, nebo s osobami, které dobře zná a pobyt s nimi zvládá. Podporujte vztahy s biologickým otcem, ale na formě a délce pobytu chlapce u něj se předem dohodněte. Dítě by se nemělo stát svědkem dohadování dospělých, jestli někde bude nebo nebude spát, ještě více ho to znejišťuje. Všechny tyto okolnosti je potřeba dohodnout předem, ale i tak byste měli postupovat s ohledem na aktuální situaci a stav chlapce, pokud by si například jít k tatínkovi někdy netroufal, neměl by být nucen. Zároveň je však potřeba tatínka aktivně zapojit do komunikace o jeho dítěti, nepřestává být jeho rodičem a důležitost otcovského vztahu a příkladu je pro vývoj dítěte velmi významná. 

Teprve až se syn dostatečně nasytí vaší přítomností, jeho prostředí se stabilizuje a on získá potřebnou jistotu se začne sám osamostatňovat i bez nucení. Ohledně dosažení dohody a zlepšení komunikace s otcem dítěte by bylo dobré kontaktovat Poradnu pro rodinu a mezilidské vztahy či rodinnou poradnu, které bývají ve všech krajských městech, kde zaměstnávají odborné pracovníky, psychology, mediátory, kteří vám s domluvou pomohou. Dále se synkem můžete navštívit Pedagogicko psychologickou poradnu, nebo dětského klinického psychologa, kde bude možné osobně a podrobněji probrat vaši situaci a kde vám mohou pomoci s nalezením vhodných výchovných postupů k podpoře synova sebevědomí a osamostatnění. S pozdravem 

Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, čtyřleté dítě prožívá magické období, nerozlišuje ještě dobře, co je skutečné a co není, má bujnou fantazii. Některé děti mají i imaginární kamarády, se kterými komunikují a kteří je všude doprovázejí. Proto nemusí vámi popisované hlasy, které slyší vaše dcera nic znamenat. Zajímavý je ale obsah těchto hlasů, které ji nabádají, aby vám ublížila. Doporučila bych pro jistotu konzultovat s dětským lékařem vaší dcery. Zároveň se zamyslete nad vaším výchovným stylem, zkuste si zodpovědět následující otázky: Nejste ve výchově příliš autoritativní?

Má vaše dcera možnost vyjádřit negativní emoce nebo nesouhlas? 

Jsou projevy vzteku nebo odporu považovány ve vaší rodině za něco naprosto nepřijatelného?

Dělá se vše jak to určíte vy, nebo má dcera možnost prosadit i svoji vůli? 

Je to pořád hodná a poslušná holčička, nebo taky někdy zazlobí?

Její "hlasy" mohou být nezpracované negativní emoce, které v sobě z nějakého důvodu potlačuje a není schopna nebo nemá prostor je vyjádřit. Možná by stála za to konzultace u dětského klinického psychologa, který by s ní a případně i s vámi pracoval. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog