Dobrý den, doporučila bych vám si nejdříve sama odpovědět na otázku, zda jste vnitřně přesvědčená, že kolektivní zařízení je pro vaši dceru to nejlepší řešení. Pokud rodiče pochybují, zda dítě do školky měli nebo mají dávat, pak zřejmě intuitivně cítí, že by to pro jejich dítě nemuselo být to nejlepší. Někdy rodiče podlehnou konvencím, že je obvyklé, že tříleté dítě již do školky chodí, že si zvykne, že musí apod. Každé dítě se vyvíjí individuálně včetně jeho zralosti a připravenosti na nástup do kolektivního zařízení. Některé děti jsou ve třech letech již plně připraveny, dětský kolektiv vítají, rychle na prostředí školky přivyknou a jsou ve školce spokojené. Některé děti však připravené ještě nejsou. Vaše dcerka navíc prožila zátěžovou situaci spojenou s pobytem v nemocnici a prožívá separační úzkost. Představte si, že takové dítě každé ráno od sebe násilím odlučujete, jaké to pro ni asi musí být. Zvažte, zda vám toto peklo, které připravujete jí i sobě stojí zato. Doporučila bych vám zvážit odložení nástupu do školky alespoň do doby, než se dcerka uklidní a přestane vás tolik hlídat a bát se bez vaší přítomnosti. Píšete, že pracujete na částečný úvazek, musíte zvážit sama, zda by vám dcerku někdo mohl třeba pohlídat, když jste v práci. Pokud se rozhodnete pro setrvání vaší dcery v kolektivu, pak intenzivně komunikujte s učitelkami, doptávejte se a sledujte chování dcery. Také doma si všímejte signálů psychické nepohody, přetížení, změn nálad a chování a v případě obtíží situaci řešte. Můžete vyhledat dětského klinického psychologa ke konzultaci. Jinak "zlobivější" chování dcerky může souviset také s vývojovým obdobím vzdoru, které je pro tento věk normální. Více o tomto období lze najít na internetu, v literatuře, která se zabývá vývojem dítěte, na webu Babyonline a z mnoha dalších zdrojů, nebudu zde proto projevy tohoto období podrobněji popisovat. S pozdravem Mgr. Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, píšete, že se váš syn prochází obdobím vzdoru. Vámi popisované projevy chování syna jako je vzteklost, rozmrzelost, naštvanost, vše je pro něj problém.... jsou právě projevem tohoto vývojového období. Příchod mladšího sourozence opravdu mohl příchod tohoto období uspíšit či umocnit. Prožívání vývojového období vzdoru však automaticky neznamená, že je tím vše vysvětleno a že se dítě nemůže cítit špatně nebo že něco nepotřebuje. Naopak je důležité v tomto období přistupovat k dítěti citlivě s respektem k jeho potřebám. Neustálá rozrmrzelost, a agresivita není pro tak malé dítě úplně typická. Chlapec možná potřebuje více rodičovské pozornosti, zkuste se mu více přiblížit, zapojte se do jeho hry, vezměte ho někam jen samotného bez mladšího sourozence. Děti, se kterými si rodiče více hrají a reagují citlivě na jejich potřeby a emoce jsou spokojenější a projevy období vzdoru jsou mnohem mírnější. Nesnažte se hru syna řídit, ale zapojte se do ní na jeho vývojové úrovni. Místo stálého domlouvání a usměrňování mu můžete zkusit dát více prostoru, naslouchat tomu co chce a potřebuje, vystihnout chvíle, kdy je klidný a ty podpořit. Zapojení do péče o mladšího sourozence rozvíjí dobrý vztah mezi dětmi do budoucna. Podpořte synka, když chce pomáhat sám, oceňte jeho schopnosti, kolik toho jako starší bratr už dokáže. Ohledně vztahu se sestřenicí jsou děti ještě příliš malé na to, aby byly schopné rozvíjet kooperativní hru. Váš syn je vzhledem k věku vývojově mírně dopředu, schopnost spolupráce se však i u něj teprve rozvíjí a je ještě omezená. Nezbude vám proto, než společnou hru dětí kontrolovat, usměrňovat, dohlížet na ně, pokud se chcete vyhnout fyzickým konfliktům. Jejich vzájemné pošťuchování je známkou blízkého až sourozeneckého vztahu mezi nimi. Opět se můžete zkusit do jejich společné hry zapojit, citlivě ji řídit a usměrňovat. Ukázat dětem jak pomocí domluvy lze předejít konfliktům, ale také, že vůli druhého dítěte je potřeba respektovat a ne vždy třeba půjčí nějakou věc či hračku. Do půjčování hraček by se děti neměly nutit, nemají ještě upevněnou představu vlastnictví, domnívají se, že pokud věc půjčí, tak již není jejich a už se jim nevrátí. Podpořte svou pozorností, když se k sobě děti pěkně chovají, dovedou se domluvit. Vlastním příkladem ukažte. jak komunikovat, jak si hrát, rozdělte jim úkoly, role, činnosti. Případným konfliktům se snažte předcházet například výběrem vhodných hraček, vyhněte se  situacím, o kterých víte, že při nich ke konfliktům dochází. Ubližování sestřenici vyvolává rozruch a vaši pozornost, kterou věnujete synovi, proto pro něj může být přitažlivé. Dítě si také zkouší kam až může ve vztazích s druhými zajít, zkouší si svoji sílu a experimentuje. Blízký kontakt mezi dětmi se k tomu přímo nabízí. Pozornost tedy zkuste věnovat tomu chování, které od synka požadujete a také mu konkrétně a úměrně věku vysvětlete, jak by se chovat měl. Omezte zákazy a příkazy. Mějte se svým synkem trpělivost, žádný učený ani v mezilidských vztazích z nebe nespadl. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den,

důkladně jsem si přečetla, jakým způsobem se snažíte k synovi přistupovat a nezdá se mi, že by se mělo jednat o rozmazlující výchovu. Jedinou věc, kterou bych při výchově vynechala, by bylo ono zmíněné plácnutí (tady bych viděla snad jako jediný důvod k plácnutí, když dítě dělá něco nebezpečného, např. se chystá vběhnout do silnice apod., tak abyste ho zastavila) - místo plácnutí bych zkoušela spíš jen komunikaci z očí do očí a jasné "ne!" - pokud tedy dělá něco, co nemá, případně ho navést na to, co má dělat místo toho. Vždy je jinak lepší zkusit zjistit, proč dítě "zlobí", často se může jednat jen o nedorozumění a nepochopení toho, co dítě zrovna potřebuje.

K samotným úzkostnějším projevům píšete jen o případech, kdy má jít na neznámá místa, ta ho děsí. Nemám bohužel informace, jak se chová jindy. Jak reaguje na cizí děti, jak se chová např. na hřišti apod. Určitě je dobré syna podporovat v poznávání nových situací, zapojování se do her s dětmi (co třeba nějaká miniškolka 2x týdně?, cvičení s dětmi apod., scházení s dalšími maminkami), s tím, že ho budete k těmto věcem vybízet, ale přitom ho budete nadále jistit a situacemi provázet?

V případě nutnosti návštěv budov, kde se synovi nelíbí, bych zkusila spojit tuto situaci s nějakým příjemným zážitkem - dostane nějakou hračku, oblíbenou dobrotu, půjdete s ním pak na hezké hřiště....

Co se týká návštěvy doktorky, snažila bych se ho podpořit k prozkoumání hraček v ordinaci, pochválila bych ho za jakýkoliv projev samostatnosti, ale pokud by se nedařilo odpojování syna dle pokynů paní doktorky, neviděla bych rozhodně nic špatného na tom, že 2,5 leté dítě máte na klíně a mluvíte na něj. Určitě bude paní doktorce příjemnější vyšetřovat klidnější dítě, než dítě odstrčené, které ještě není na takovouto separaci od matky připraveno. 

Další možností je zkusit více zapojit tatínka, protože děti někdy zvládají "krizové situace"(např. odchody do školky apod.) lépe s ním, protože přece jen, s maminkou bývají celý den, jsou na sebe více napojeni a maminky pak emotivněji na potřeby dítěte reaguji, na což může zase více emotivně reagovat dítě...

Pokud máte pocit, že má syn opravdu strach, nenechávejte ho v tom samotného a snažte se mu být oporou, jinak se naopak může u něj úzkostnost prohlubovat. To ovšem neznamená utvrzovat syna v jeho obavách, ale projevit mu pochopení, že obavy prožívá, ale je s vámi v bezpečí a společně to zvládnete.

Pokud byste potřebovala nějaké záležitosti kolem výchovy podrobněji probrat a ujistit se ve svém přístupu, zkuste se objednat na konzultaci do Pedagogicko-psychologické poradny. Tam sice berou obvykle děti od 3 let, ale mohou vám případně poradit, kam se obrátit jinam.

Zmiňujete taky náročnější rodinnou situaci, kdy jste na péči o syna převážně sama (což je samo o sobě pro vás velká zátěž) a staršího chlapečka máte v ústavní péči, což si okolí spojuje s tím, že o mladšího syna máte např. přehnané obavy.

Máte také pocit, že tatínek by se mohl synovi věnovat více a máte spolu ohledně toho konflikty. Zkuste si sednout někdy v klidu a povykládat si, jaké kdo máte představy a jak si kdo z vás představujete trávení volného času s rodinou a najít nějaký kompromis, který by vám třem vyhovoval - nejlépe bez konfliktu, obviňování. Zkuste najít, co na sobě vzájemně oceňujete, co partner pro rodinu dělá. Možná pořádně neví, jak moc důležitý pro syna i pro vás je.

Zmiňujete, že syn nyní preferuje k určitým aktivitám vás. Období, kdy dítě vyžaduje k určitým činnostem jen jedinou osobu, bývá obvykle přechodné, pokud to tatínek nevzdá a bude se snažit do péče dále zapojovat, určitě vezme při uspávání syn zavděk i tatínkem. Nyní je to aspoň příležitost pro vás, udělat si svůj program, u kterého si odpočinete a syna necháte v péči otce. 

Hodně radosti při výchově.

Dobrý den, popisované chování a věk synka nasvědčuje, že prochází vývojovým obdobím vzdoru. Afektivní záchvaty a obtíže s regulací emocí jsou pro toto období charakteristické a plynou z nezralosti nervové soustavy. Dítě ještě nedovede zpracovat negativní pocity a ty jej přemohou natolik, že propukne ve vzteklý záchvat. Ve vzteku se dítě neovládá a může se objevit i agresivita vůči sobě nebo ostatním. Při citlivém a chápajícím přístupu rodičů toto období brzy odezní. O období vzdoru najdete mnoho informací na internetu, v literatuře, na Babyonline portálu a já jsem na toto téma také již mnohokrát odpovídala. Je asi zbytečné, abych se zde opakovala. Krátce tedy k přístupu k dítěti, pokud propadne záchvatu vzteku. Pamatujte, že nervová soustava dítěte je labilní, nezralá a proto se tak snadno a často i bez zjevné příčiny rozčílí. Jedná se o vývojové období. Dítě nám to nedělá schválně, nejedná se o žádnou výchovnou chybu ani rozmazlenost. Dítě se jen učí zvládat a ovládat svoje negativní pocity. V případě záchvatu zajistěte bezpečí dítěte, pokud váš syn bouchá hlavou o podložku, pak jej přesuňte na měkčí místo (koberec, trávník) a vyčkejte až záchvat vzteku odezní. V době záchvatu nemá příliš smysl na dítě mluvit, vysvětlovat mu, zakazovat. Dítě vás nevnímá a vaše dobře míněná snaha se bude míjet účinkem, projevy vzteku se dokonce mohou ještě zhoršit. Teprve až se dítě uklidní, můžete s ním probrat danou situaci, zeptat se, co se přihodilo, pomoci mu najít lepší řešení a konkrétně mu vysvětlit jak by se mělo chovat či co by mělo dělat, aby situaci zvládlo lépe a případně bez křiku. Pomozte mu v kontaktech s dětmi, vysvětlete mu, jak se chovat a domluvit ohledně půjčování hraček, střídání se atd. Nečekejte ale, že jedním vysvětlením se vše vyřeší a dítě bude ihned umět použít vaše rady. Je to trpělivá práce a člověk se sociálním interakcím učí celý život. Je dobré se o vaše dítě zajímat, zapojovat se do jeho her. Čím lépe vaše dítě poznáte a budete vědět jak reaguje, tím lépe budete odhadovat potenciálně rizikové situace ke vzniku afektu a tím jim často budete moci i předejít. Na závěr trocha optimismu, vývojové období vzdoru je i přes svou náročnost vývojovým krokem dítěte dopředu a signalizuje jeho zdravý sociálně emoční vývoj . S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog