Dobrý den, obracím se na Vás s prosíkem o Váš názor na naši malou Ellinku. Je jí 7,5 měsíce, je to celkem slušnej nerváček, ale v posledním týdnu se to vyhrotilo nějak víc, pořád se vzteká, ať ji položím, vezmu na ruce, hraju si s ní, přebaluju, převlíkám, tak buď brečí, řve nebo jakoby bručí. Jako malej zombík. To dělá i jen tak, když je v klidu. A když si odběhnu někam, kde mě nevidí, tak je zle, to začne okamžitě hulákat.Četla jsem, že to může být separační úzkost, ale ji neuklidní, ani když si ji vezmu na ruku, chvilku, asi půl minuty je v klidu a pak zase začíná. Co se s ní může dít? Hlad nemá (příkrmy+kojení), břísko má volné, zima jí není, horko ji není, přebalená je. Pak mě napadá, může to být i zubama? Má vylezlé dva spodní už od 6. měsíce. Dívala jsem se a nevidím žádnou změnu na dásních. Tak jsem už tak zoufalá. Pořád jen prostě řve. Ale podle mě ji nic nebolí, protože když jdu s ní třeba ven, tak je klidnější. V noci spí paradoxně líp jako před těmito stavy. Tak moc prosím o Váš názor, co se to děje a co můžu dělat, aby to bylo lepší a míň uřvanější.Pak bych se chtěla ještě zeptat na jednu věc, jsme trošku pozadu s lezením atd. Pase koníčky stylem, že je na břiše, ale neopírá se o ruce tak, jak má. Pořád není úplně vzpřímená, je stále na místě, snaží se dávat kolínka pod sebe, ale lehne si u toho na tvář. Je nějaká metoda, jak ji v tom pomoct? Máme měsíc na to udělat pokrok, pokud se nezlepší, musíme na fyzioterapii. A mě se tam s ní, když pořád jen řve a řve moc nechce dělat teatr. Tak mockrát prosím o rady a názory. :) Moc děkuju a přeji krásný den. Jarka :)Přikládám fotečku jak cca vypadá, když pase. Nalevo Ellinka, napravo o dva měsíce mladší chlapeček, který vše zvládá mnohem lépe.

Dobrý den, :) mám novorozeně, holčičku, které je dneska 7 dnů. Kojím v pořádku, v porodnici jsem se musela každé 3 hodiny probouzet, abych jí nakojila. V noci spala v postýlce, všechno v pořádku. :)) Když mě nedávno poslali domů, tak jsem zkusila kojit v leže, včera a dneska přes noc vleže a ve dne v sedě klasika. Včera i dnes jsem usnula u nočního kojení, ale ne do slova. Včera jsem to zkusila poprvé kojit vleže, malá se přisála, kdy potřebovala a já jsem mohla v klidu ležet. Dneska přes noc to bylo jiný, když jsem jí naposled kojila vsedě 0:00 h a potom ve 3 ráno, malá mi usnula u prsu jako vždy, dala jsem jí do postýlky a ona se vzbudila a začala brečet, tak jsem jí vzala do náruče a přestala, když jsem jí uspala a dala jsem jí znovu do postýlky, tak opět začala brečet. Šla jsem si s ní lehnout do postele, sála mlíčko, potom usnula, prso jsem zandala a dala jsem jí do postýlky, ale ona se probudila a začala brečet, tak jsem to několikrát zkoušela, ale ona nevydržela v postýlce, tak jsem s ní dneska přes noc spala v posteli a ona spokojeně usnula vedle mě. Když jsem jí teď šla odnést do postýlky, usnula a spinká. Přes noc mi tohle udělala a bojím se, že si na to zvykla z toho jednoho dnu, co jsem zkusila kojit vleže, jak jsem to zkoušela a teď to chce pořád ;O. Poraďte mi prosím, chci, aby jsem jí nakojila přes noc v sedě, potom aby spala v postýlce. Děkuju za odpověď předem.

Nemůžu se propracovat nikde, spíše čtu, že se to stává, k odpovědi, zda výška a váha dítěte (6 let), chlapce 117 a 18 kg je v normě. Děkuji.

Dobrý den,před asi 14 dny dcera (2 roky) byla na očkování - u kterého jí musíme držet, hysterický pláč, nechce si lehnout atd. Odpoledne na to zapomněla. Dnes jsme byly na plavání a při odchodu - převlékání, se mi utrhla lepenka od plenky při přebalování. Jakmile to viděla, hysterický pláč - jestli si myslela, že je to náplast, a že jí chci dávat injekci. Každopádně jsme jí převlékli a po příjezdu si hrála, byla v pohodě. Doma to začalo, hysterický pláč, že nechce novou plínku, nechce ani kalhoty, nechce si ani lehnout. Já, moje máma a táta jsme jí horem dolem utěšovali, že nic nedostane, nic na nožičce nemá, i jsem jí potom hladila, zkoušela jsem to i zamluvit. Při další zkoušce nandání pleny znovu hysterický pláč, až se třásla. Už jsme byli v koncích, co s ní. Chodit taky nechtěla, chtěla nosit, a sahala si pořád na nohu. Nakonec jsem plenku na ní s pláčem dostala, ale kalhoty na spaní už ne. Rozhodla jsem se, že jí je dám až usne. Další problém bylo jít do postýlky, chtěla jen nosit, chodit nechtěla. V postýlce se nepoložila stála, při položení vstala a řvala. Po asi 30 vyčerpávajících minutách se položila a usnula. Mohu se prosím zeptat, jak v takových situacích, kdy dostane blok a nic s ní nehne, se zachovat? Bojím se, aby z toho neměla nějaké psychické problémy, a hlavně si nevíme ani s mými rodiči rady. Jsem v takových situacích zoufalá. Neposlouchá nedá si nic vymluvit a někdy mi ujedou nervy, že zakřičim či dám lehce na zadek, vím, že se to nemá, až mi je z toho potom smutno.Děkuji za radu :) Eva

Dobrý den,už nevíme s manželkou, jak své dítě vychovávat dál. Máme téměř 5letou a 2letou dceru. Problémy jsou nyní hlavně s tou starší.Na veřejnosti nebo někde na chatě, kam jezdíme s kamarády, bývá zlaté dítě, neodmlouvá, všichni ji chválí a téměř závidí. Jenže když je doma nebo venku sami, promění se v divoké dítě, které neví, kdy přestat. Nejhorší stav je tehdy, když je unavená a přetažená. To mám dojem, že už neví o světě kolem, a upne se na jednu věc, kterou chce udělat, ale my to nedovolíme, protože je přetažená. Dám příklad: Na jednu akci dojela s manželkou na kole, já za nimi později autem. Tam řádila, hrála si, tzn. po třech hodinách byla přetažená. Zpátky jsme rozhodli, že pojede se mnou autem, kolo dáme do kufru, protože by jízdu na kole nemusela zvládnout. Chytla hysterický záchvat, že chce jet na kole, začala brečet, křičet, dupat. Nepovolili jsme a jela se mnou autem, ikdyž připoutat do sedačky nebylo jednoduché. Za jízdy pořád vřískala a kopala do sedadla před sebou. To jsem byl ještě v klidu. Doma jsem ji musel vytáhnout z auta, nechtěla jít do výtahu, musel jsem ji odnést i do bytu (nemohl jsem ji tam nechat, vezl jsem i druhé), po celou dobu vřeštěla, dupala, kopala a máchala rukama. Doma už jsem to nevydržel, dal jsem jí na zadek, opláchnul v chladnější vodě, a začala křičet, že chce jít pryč. Pak uložili a usnula.Vím, že to bývá z únavy, je občas těžké tomu předcházet, ale nikdy neměla takový záchvat, že by tak dupala, a křičela, že chce pryč. Samozřejmě druhý den jí to připomínám, protože to mám v sobě (asi to není správné řešení), ale myslím si, že by měla vědět, že nás to trápí, a že není správné se takhle chovat.Zda-li má pocit odstrčení kvůli mladšímu sourozenci to nevím, snažíme se jim hodně věnovat, jezdíme na kole, na výlety, na různé akce, doma si hrajeme, nesedíme u PC a TV.Hodně mě mrzí to její chování, a hlavně mě mrzí to, že nevím, jak reagovat, aby se to neopakovalo nebo aby se uklidnila. (v tomhle případě jsem ji i choval a mluvil na ni v klidu, hladil po ruce, stejně to nepomohlo).Děkuji za jakoukoliv radu, asi spíš potřebuju poradit, jak my máme reagovat na tyto problémy.Děkuji.

Dobrý den. Moje nyní desetiměsíční dcera od narození špatně jedla. Nyní se ale zdá, že si k jídlu vytvořila úplný blok. Posledních 14 dní hubne. Množství příkrmů, které je ochotna sníst, se snížilo na řádově 10 lžiček denně a poslední 2 dny už je počet lžiček 0. Brečí, už když se blížím s miskou. Občas (tak jednou za 5-6 hodin) vezme na milost lahev s mlékem. Proč se obracím na psycholožku: Co se týče gastroenterologických a neurologických příčin, byla důkladně vyšetřena, je sledována a léčena (reflux) a také má suplementaci vitamínu B12, ale nyní se již odborníci tváří, že víc pro nás udělat nemůžou, jen sledujou váhu a časem asi navrhnou výživu sondou. Myslím tedy, že je tam psychologická příčina a té je třeba se zbavit. Nevím ale, jak. Samozřejmě se snažím nenutit ji, předkládám jídlo hezky upravené, a také ji nabízím jídlo ve formě, aby si ho sama mohla dát (to si občas něco zobne). Ale nic nepomáhá a já nevím, jaký mám zvolit postup. Nepomáhá ani nabízení jinými osobami, nebo jídlo ve společnosti jiných dětí, které rády jedí. Budu ráda za rady, jak blok k jídlu odstranit. Děkuji.

Dobrý den. Předem moc děkuji za radu v tomto pro mě poměrně těžkém období. Abych upřesnila celou mou situaci, začnu úplně od začátku. Syn, kterému je nyní 5 měsíců, se narodil přidušený a hned po porodu nastaly komplikace, po sérii vyšetření jsme se dozvěděli, že prodělal mozkový infarkt, nicméně prognóza byla pozitivní s tím, že by jeho vývoj neměl být narušen. Nicméně toto období včetně šestinedělí a problémy s kojením (které jsme překonali) pro mě bylo velmi psychicky náročné a nejspíše mně poznamenalo víc, než jsem čekala v tom smyslu, že mám o něj až přehnaný strach a stále sleduji, jestli se vyvíjí normálně (hrozilo že by se nemusel vyvíjet dobře motoricky, ale zatím po dvou návštěvách u neurologa všechno vypadá dobře). Před 2 týdny nás čekalo první povinné očkování a já samozřejmě měla hrozný strach, aby ho to nějak nepoznamenalo. Po očkování vše vypadalo v pořádku, ale všimla jsem si, že druhý den nezvedal nožičky (cvičili jsme na to vojtovku), pouze je natahoval. Začala jsem z toho být samozřejmě nervózní a pořád na to myslela. Po 3 dnech jsme začala mít pocit, že se na mě syn nepodívá, když na něj zavolám a že mě začíná ignorovat. Nereagoval jak na mě, tak ani moc na hry, které jsem s ním dřív hrála a u kterých se smál. Zmocnila se mě panika, že ho očkování narušilo a byla ve stresu, jeden den jsem skoro probrečela a došlo to až tak daleko, že se na mě už ani nekoukal a totálně mě ignoroval (dříve stačilo udělal jen "kuk" a už se smál od ucha k uchu). Když ho vezmu do náručí a chci ho uspat, je úplně našponovaný a odvrátí ode mě hlavičku. Nicméně k manželovi se chová normálně, usmívá se na něj, otáčí se za ním, nechá se od něj nosit. Došlo, mi že očkování z něj neudělalo autistu, což už se mi honilo hlavou, a trochu jsem se uklidnila a také mi došlo, že jak jsem byla ve stresu, musel to ze mě cítit a to že se ode mě odvracel a nekoukal na mě, byla asi nějaká jeho obrana. Snažila jsem se uklidnit a situace včera už vypadala líp - občas se na mě usmál a podíval se na mě. Každopádně ráno po probuzení se na mě zase ani nepodíval a jakmile přišel manžel, začal se na něj usmívat a mě to trhalo srdce. Dnes už to došlo tak daleko, že jakmile přítel odejde z místnosti a já si s ním hraju sama, propukne v hysterický pláč a nepomáhá nic. Jsem už zoufalá a strašně mě mrzí, že mě můj syn, který se na mě dřív usmíval, takhle odmítá a připadá mi, že jako matka jsem selhala a hrozně se za to stydím. Mám pocit že už to nikdy nebude jako dřív a nevím co mám dělat. Mám pocit že mě úplně přestal mít rád. Moc děkuji za rady.

Dobrý den, zajímalo by mě, jestli je nornalní, že můj syn v roce a půl skloňuje (oslovuje nás Mámo, táto, dědo...říká, že něco je Táty, mámy, dědy...) a rozlišuje už množné a jednotné číslo - mámo bundy (říká, když ukazuje na věšák plný bund) a mámo bunda, když si nese tu svou bundu.. Má také širokou slovní zásobu oproti svým vrstevníkům. Mluví téměř neustále,i sám si něco pořád brebentí. Četla jsem, že to může být příznak Aspergerova syndromu. Dá se to tak brzy poznat? Je také dost neposlušný, zvýšený hlas ho nijak nerozhodí a plácání po rukou nebo zadku se směje....

Dobré odpoledne,poprosím Vás o názor,mám 2 ročního chlapečka,který je velmi aktivní dítě....jinak nemáme problém spí,papá,není vzteklý atd. (jen teda nemluví,asi 5 slov a dál má svojí řeč...to zatím neřeším,snad má čas)Problém vnímám v jeho těžké zvladatelnosti,je strašně živý a speciálně,když přijde návštěva...lítá,hází hračkami (asi na sebe chce upozornit??...přitom mi nepřijde,že by mu vadilo,když si vezmu na klín jiné dítě,já to hlavně ani nedělám...)spíš se bavím s návštěvou...když jdeme na návštěvu my,je o něco klidnější,ale zábrany teda také moc nemá:)dřív měl asi půl roční období,že nás občas praštil...a taky mi přišlo,že chce tím pozornost...Z naší strany má vzhledem k jeho aktivní povaze maximální,což možná může být také ten problém,ale chviklu ho necháme a leze po regále nebo neustále skáče po gauči atd.Když zvýším hlas,tak poslechne,ale to bych pak skoro musela řvát pořád:))nevim,je hrozně temperamentní,až si kolikrát říkám,zda to je normální?..hlavně mě trošku trápí to "nadměrné"zlobení v momentě,kdy má "obecenstvo"?...nebo nevimDěkuji za názor a hezký denMíša

Dobrý den,mám obavy o vývoj své neteře. Děvčátku budou v srpnu dva roky. Je to velmi šikovné vnímavé dítě, hezky mluví, snaží se opakovat jednoduché říkanky, zvládne si obout botičky. Ráda papá, na pokyny i vysvětlování reaguje velmi vstřícně, pokud ji požádáte aby něco udělala (něco přinesla, utřela po sobě stůl, obula si botičky) reaguje okamžitě snahou vyhovět.Bohužel je celá rodina v nelehké situaci, zhruba před rokem, tedy cca v jejím jednom roce jí zemřela maminka. Od jejího narození byla maminka vážně nemocná, o holčičku ale láskyplně pečovala (jak to dovolil její zdravotní stav), nejčastěji střídavě s babičkou, se kterou bydlí rodina ne ve společné domácnosti, ale ve stejném domě. O holčičku se nyní stará střídavě tatínek a obě babičky. Často tak mění "opatrovatele" a domácnosti ve kterých pobývá, skoro po dni nebo po dvou. Dosud to vypadalo, že s tím holčička nemá problém, v posledních týdnech je více fixovaná na tatínka, plačtivější pokud není v dohledu. To mi připadá celkem normální, také si pamatuji období, kdy mlůj syn zoufale vřískal, když jsem šla jenom na záchod. Co mi ale připadá znepokojivé a tady se dostávám k jádru mého dotazu - holčička ve společnosti velmi snadno přejde od "malá malá" k rychlému útoku, ať už se jedná o plácání, škábání, či stisk. Útočí často na obličej nebo krk s překvapivou silou. Vypadá to, že útočí bez zjevného důvodu (není za tím žádný zákaz, nebo jiné omezování, nedostatek pozornosti). Nerozlišuje mezi rodinou - lidmi které zná a např. dětmi, které náhodně potká na koupališti. Jak říkám, není za tím hádka o hračky, nebo boj o pozornost. Z opatrovatelů reaguje každý jak umí, samozřejmě říkáme, že to nesmí, vysvětlujeme , ale v tomto se vše míjí účinkem. Táta se s ní někdy v odpověď "pere" čímž se mi zdá, že její projevy vlastně zlehčuje a dělá z nich legraci. To samozřejmě neplatí pokud si vybere za cíl cizí holčičku. Obávám se, aby to nebyla známka toho, že jí ubližuje poněkud kočovný život, který z mého pohledu může vypadat jako nedostatek jistot. Že nás trestá, za to že si s ní hrajeme a pak ji "opouštíme". Do tohoto modelu ale nesedí útok na cizí děti.Ve výchově svých dětí jsem byla v jejich nízkém věku zstáncem pravidelného denního režimu, samozřejmě porušeného občas nějakou návštěvou, s jedním vychovatelem. To u neteře bohužel není možné, ale možná to není pro její zdravý vývoj nutné? Ráda bych se sama do péče o holčičku zapojila, ale tři rodiny se nám zatím vzhledem k jejímu věku zdají až až. Máme se obávat? Nebylo by prospěšnější, dát děvčátko na dopodne alespoň na čtyři dny v týdnu do školky, aby se režim více opakoval a dodal jí na jistotě? V obci, kde bydlí je malá školka a asi by rodině vyšli vstříc, ale obáváme se jak útoků na děti, tak i toho, jak by holčička vnímala další prostředí a jak by opouštěla tatínka, na kterém je nyní docela závislá. Neradi bychom jí vzhledem ke složitému startu do života neuváženými rozhodnutími a experimenty ublížili.Děkuji za radu.

Dobrý den, dcera 8 let má problémy s usínáním v cizím prostředí. Do loňského roku bylo všechno v pořádku, ale letos jakmile má spát jinde mimo domov (a to i když jsme tam s ní) začne už když se blíží večer plakat, že večer určitě neusne. Nedá si to nějak rozmluvit, takže brečí celý večer a opravdu nemůže usnout. Když se v noci vzbudí, začne brečet znovu, že neusne. Po dlouhé době usne, když jí vyloženě držíme za ruku. Má jet na konci srpna na soustředění, kde tam určitě nikdo s ní sedět nebude, jak bych jí mohla pomoci, aby jí tyto stavy přešly? Nebo co jí dát před spaním, když spí mimo domov? Moc děkuji. K.

Mám problém s naší 5-ti letou dcerou (v říjnu už jí bude šest). Prostě se pokakává. První věc je, že kakat chodí na nočník, na záchod se prý bojí, ale čůrat tam chodí normálně, jen na velkou tam nechce. Trvá to už asi rok, ale teď se to začalo zhoršovat. Dříve když byla doma, tak jí to ještě šlo, to šla na ten nočník i když někdy se jí to stalo i doma. Nyní už i doma se prostě pokaká. I když jí hlídáme, stále upozorňujeme. Když se jí chce, tak si prostě sedne na nohu a zatlačí to. Když jí říkám, že se jí chce, ať jde kakat, tak říká, že nechce i když vím, že ano. A když už jí přemluvím, ať jde tak už je buď pozdě nebo si sedne na nočník, ale už jí to nejde. Prostě nechce. Když jsme někde mimo domov, tak to neřekne vůbec ani u babičky nebo tety, které normálně zná a má je ráda, řekne, že se styděla, ale to, že se pokakala a je to třeba i vidět nebo cítit, tak to jí nevadí. Ani neřekne, že se to stalo, dokud jí nezkontroluji. A vůbec se o tom nechce bavit, ptám se jí po dobrém, proč to dělá a ona že neví. Ptám se jí zda jí to nevadí, že je pokakaná a ona že neví. Více řeší to, že jí za to třeba zakážeme pohádku. Zkoušíme po dobrém, pak už z té její ignorace bouchnu a křičím a z toho začne skoro hystericky plakat a že jí bolí hlava. Už nevím jak dál, když jí řeknu, že půjdem za doktorkou ať nám pomůže, tak brečí, ze nechce. Jak byste nám poradila co dál? Děkuji