Dobrý den, problém vašeho chlapce konzultuje s dětským klinickým psychologem. Zatím využívejte metodu dohledu ze strany pedagožky v MŚ a pozitivní motivaci formou ocenění každého, byť i minimálního úspěchu (nechá se lépe nasměrovat na toaletu, odejde na ni na pokyn apod.). Dohodněte se s paní učitelkou na motivačním systému - oceněním může být například nálepka, smajlík, obrázek, který syn dostane od paní učitelky ihned, bezprostředně po zachycení vhodného chování, pokroku, dílčího úspěchu, ne odměna nárazová, jednorázová. Podobně by paní učitelka měla ocenit i každý pokrok v sociální interakci syna, jeho zapojení do společné práce apod. Doma se zaměřte také na rozebrání a ocenění učiněných pokroků, neúspěchy nezdůrazňujte, do školky syna pro případ nehody vybavte náhradním oblečením.

Dobrý den, váš synek by pravděpodobně potřeboval delší psychoterapeutické vedení ke zvládnutí vzniklého problému s vyměšováním, zkušený psychoterapeut by možná dokázal být cenným pomocníkem i celé rodině, které se potíže týkají a trápí ji. Doporučovala bych vám proto kontaktovat nejlépe dětského klinického psychologa, případně bych zvážila i konzultaci u dětského psychiatra, spolupracujte také s vaším pediatrem, postupujte podle doporučení odborných lékařů, ke kterým se synem chodíte. Doma se snažte na „problém“ tolik nesoustředit, nemluvte o něm před synem, jeho potíže stále nerozebírejte, nezveličujte. Naopak se snažte soustředit na dny, či hodiny, minuty, kdy chlapec zvládne mít čisté slipy, případně se podaří mít stolici na WC. Velice tyto chvíle oceňte, chvalte, odměňte. Odměny volte podle toho, co má váš chlapec rád, může si je i sám vymyslet. Nemusí to být vždycky sladkosti, ale třeba oblíbená společná činnost, nálepka, výlet, návštěva, školka apod. Sledujte chování synka při hře, jako maminka jej znáte nejlépe a jistě již máte vypozorované, jak se chová či projevuje, když se mu chce na stolici, nebo kdy se snaží stolici zadržet (většinou se jedná o nějaké tělesné projevy – vrtění se, ošívání, zmlknutí v hovoru...). V těchto chvílích buďte nekompromisní, přerušte synovu hru, jasně a stručně mu sdělte, že je potřeba jít na záchod a odveďte jej. Více již nerozebírejte, po vykonání potřeby velmi chvalte. Syn sám ještě nemá vypěstované takové volní mechanismy, aby dokázal pro něj atraktivní hru přerušit a odejít na záchod sám, takže je potřeba mu v tom pomoci. Vypozorujte, v jaké denní době obvykle syn na velkou potřebu chodí – často to bývá pravidelné a v tuto dobu jej opět na záchod odveďte, povzbuďte. Nemám informace, jak zvládá syn tyto své potíže ve školce, jestli i zde trvají, nebo jestli se při pravidelném školkovém režimu (děti jdou většinou společně na záchod před procházkou, po ní, po spinkání apod.) daří vykonávání stolice lépe, pokud ano, pak komunikujte s učitelkami, co jim pomáhá, snažte se využít také doma. Syn potřebuje klidný a citlivý přístup, nezlobte se na něj, spíše se zaměřte a oceňte i dílčí pozitivní změny, pokroky, nepřítomnost potíží, nekárejte, neslibujte, citově se synem nemanipulujte, stanovujte si postupné a malé cíle, oceňujte jejich splnění.

Dobrý den, chování vaší dcerky skutečně souvisí s největší pravděpodobností s prožitou traumatizující zkušeností - pobytem v nemocnici a s nepříjemnými zákroky, které zde absolvovala. Svou agresivitou vůči vám, jako nejbližší osobě a také vůči sobě (poškrábání se v obličeji) vám holčička dává najevo, že je v psychické nepohodě a s prožitou situací se zatím nedovede vyrovnat. Dítě v tomto věku není ještě schopné porozumět důležitosti pobytu v nemocnici a prováděných vyšetření a ani tomu, proč je v noci najednou bez maminky. Protože nemá rozvinutý ani pojem o času, mohlo jí připadat, že maminka ji opouští navždy a nikdy se již nevrátí, základní důvěra v matku a tím i rozvoj chápání světa jako bezpečného místa může být narušen a podkopán. Na překonání následků pobytu v nemocnici budete potřebovat dostatek času, hodně trpělivosti, nebrat útoky vaší dcerky namířené proti vám osobně, výchovný přístup volit vlídný, ale důsledný (v žádném případě se nesnažit dítěti vše vynahradit tím, že mu vše dovolíme rozmazlujeme ho, tím bychom mu spíše uškodili, než prospěli) a vyčkat až se u dcerky obnoví důvěra a pocit bezpečí. Reakce každého dítěte je individuální a také čas, který bude potřebný, se nedá předem odhadnout, na dcerku nespěchejte, dodržujte dříve zavedené rituály, nic neměňte, nelitujte ji, nerozmazlujte, změnou vašeho chování k ní, by byla ještě více znejištěná až stresovaná. Dítě v tomto věku navíc většinou prochází také vývojovým obdobím vzdoru, kdy tento normální vývoj mohl být pobytem v nemocnici narušen, případně zesílen. Její reakci by proto bylo vhodné zkonzultovat také s dětskou ošetřující lékařkou, která ji má v péči odmalička, s lékaři v nemocnici, kam jistě chodíte na kontroly, nebo vyhledejte dětského klinického psychologa, případně dětského psychiatra. 

Dobrý den, chování vašeho syna vykazuje prvky normálního vývoje dětské hry. Hra dítěte předškolního věku, jedná se o vývojové období od tří do šesti let je fantazijní a magická (někdy se opravdu rozvíjí i dříve cca od 2 – 2,5 let). Dítě hračky a jiné předměty, se kterými si hraje, považuje za živé, skutečné, vytváří si k hračkám citový vztah, povídá si s nimi, stará se o ně apod. Hrou dítě cvičí své schopnosti, dovednosti, získává nové zkušenosti, je to pro něj důležité zaměstnání, které je nutné k jeho zdravému rozvoji. Hra plní také poznávací funkci, pomáhá dítěti vyrovnat se a překonat případné nezdary, získat citovou rovnováhu, překonávat překážky, vyrovnávat s citově vypjatými situacemi a s city jako je například strach, zlost, lítost apod. Hračka také slouží jako prevence výskytu neuropsychických poruch u dítěte, v žádném případě by dítě nemělo být trestáno odejmutím či zničením hračky. Pozorování dětské hry nám může pomoci porozumět citovým potřebám dětí, pokud dítě například hračky často bije, ničí, či trestá, pak to může být projevem toho, že cítí vztek nebo hněv vůči někomu, nebo něčemu a netroufá si, nebo jej nemůže vyjádřit přímo. Může to být hněv vůči rodičům, sourozencům apod., je možné uvažovat o případné změně výchovného přístupu, případně nepodporovat sledování bojových či násilných scén ani v pohádkách či dětských příbězích. Pokud je dítě nemocné, nebo nějak jinak oslabené, může se jeho hra stát monotónnější, chudší, klesnout na nižší vývojový stupeň, po odeznění oslabení se hra opět upraví. Pokud se váš syn jinak vyvíjí normálně, zajímá se o nové věci a podněty, pak není důvod se jeho hrou s roboty znepokojovat. Pouze se zaměřte na sledování jejího obsahu, násilné hry mohou signalizovat možné potíže. Je také možné, že si váš syn prostřednictvím této hry odžívá a vyrovnává se se střídavým pobytem u vás a u otce, což pro takto malé dítě je náročná situace. Ponechte jej proto si volně hrát a do her mu nezasahujte, nesnažte se je násilně měnit, až bude syn připraven, projeví sám zájem o jinou, novou problematiku tak, jak se to stalo s tanky.

Dobrý den, situace vašeho přítele je poměrně složitá. Vzhledem k věku dítěte při posledním setkání s otcem lze předpokládat, že si chlapec otce již opravdu pravděpodobně pamatovat nebude a případné vzpomínky bude mít zkreslené interpretací matky. Od takto malého dítěte se dá proto očekávat spíše negativní, v nejlepším případě pasívní počáteční reakce. Přítel by měl postupovat velmi citlivě s ohledem na dítě, do ničeho synka nenutit, nenavazovat násilně fyzický kontakt, nebrat jej od matky. Snažit se co nejvíce spolupracovat a domlouvat se s matkou chlapce. Případné odmítnutí ze strany syna, ať si přítel nebere osobně, není smutný a postupně si se svým dítětem snaží vybudovat kvalitní vztah. On i dítě na to však budou potřebovat čas a hodně tolerance a trpělivosti. Dítěti je vhodné přinést nějakou hračku, případně menší sladkost, přes kterou je možné navázat a zahájit komunikaci, ale ani to se však nemusí podařit. V době mimo soudem nařízený styk, kdy přítel syna nebude smět vidět, by bylo dobré snažit se s ním nějakou formou udržovat kontakt, důležitá bude domluva mezi jeho rodiči. Vždyť i maminka chlapce určitě nechce svému dítěti ublížit a připravit jej o kontakt s otcem. Případné spory nebo potíže však určitě není vhodné řešit před dítětem, dospělí by si měli sjednat schůzku nejlépe v neutrálním prostředí, vyhledat lze i pomoc Poradny pro mezilidské vztahy (dříve Manželská poradna).

Dobrý den, pokud váš syn již dříve čistotu bez potíží udržoval a tyto potíže se objevily až po jeho navrácení se do školy po nemoci, pak je možné, že vám tímto chováním signalizuje nějakou svoji psychickou nepohodu. Zkuste se pobavit s učitelkami ve školce, jestli nedošlo v době jeho nepřítomnosti k nějaké změně. Jestli si se synem nepřestal například hrát nějaký jeho kamarád. U takto malých dětí nejsou vztahy ještě dlouhodobé a trvalé a případná nepřítomnost kamaráda pro děti často znamená, že na něj jakoby „zapomenou“ a navážou vztahy jinde, s někým jiným. Po nemoci přicházející spolužák pak může být v nemilé situaci, protože došlo ke změně vztahů v kolektivu a obtížně do nich opět zapadá. Pokud došlo k něčemu takovému, pak je na dospělých, zejména na vyučujících, aby dohlédli na jeho přijetí mezi děti a pomohli situaci řešit. Nebo se mu prostě po pauze způsobené nemocí do školky nechtělo. Můžete alespoň na čas zkusit snížit zátěž aktuálně spojenou se školkou tím, že ho budete vyzvedávat po obědě (samozřejmě je-li to ve vašich možnostech), případně ho vyzvedávat odpoledne co nejdříve. Doma se zaměřte na ocenění těch situací, kdy si chlapec řekne, případně, kdy jde na toaletu samostatně, velmi jej chvalte a odměňujte (malá sladkost, společná hra, nálepka, smajlík, něco co má syn rád), na nehody se snažte příliš neupozorňovat, řešit krátkou domluvou s návodem, co má příště udělat jinak a více se již k nehodě nevracet, opakovaně před synem nerozebírat. S paní učitelkou ve školce je možné dohodnout si schůzku bez syna a domluvit se na společném postupu, také ve školce by ho měli chválit, pokud si na záchod sám dojde a ocenit jej za toto vyspělé chování. Snažte se také vypozorovat projevy syna, když se mu chce na záchod (většinou se jedná o tělesný neklid, vrtění se, ošívání, poposedávání apod.) a pokud je u syna zaznamenáte, pak krátce jeho chování slovně okomentujte (např. vidím, že se ti asi chce na záchod) a na záchod jej doprovoďte, neomezte se pouze na slovní upozornění, snažte se předejít synovu selhání. Pokud by se potíže synka prohlubovaly a zavedená opatření mu nepomáhala, pak bych vám doporučila konzultaci nejlépe u dětského klinického psychologa, kteří působí buď bezplatně při státních zdravotnických organizacích (nemocnicích), nebo mají placené soukromé praxe, výběr je na vás, jako na rodičích.

Dobrý den, asi nemusím příliš komentovat, že reakce paní učitelky ve školce na pokakání vašeho syna byla neprofesionální a nevhodná a skutečně mohla být na počátku synových obtíží. Situaci jste vyřešili adekvátně, není opravdu vhodné, aby syn navštěvoval i nadále stejné oddělení MŠ. Možná bych i uvažovala o kontaktování kontrolního orgánu školky, aby prověřil kompetence zaměstnanců - pedagogů. Toto je však na vás, jak se rozhodnete, nebo ve školce domluvíte. Aktuální potíže chlapce bych doporučila řešit určitě ve spolupráci s dětskou lékařkou. Je pravděpodobné, že potíže mají psychosomatický podklad a bude potřeba se synkem, případně i s rodinou pracovat psychoterapeuticky, nejdříve je však nutné vyloučit organický (zdravotní) podklad potíží a syna nechat případně odborně vyšetřit. Pokud se zdravotní podklad potíží vyloučí, pak bych doporučovala vyhledat dětského klinického psychologa a zahájit psychoterapeutickou péči. Služby dětských klinických psychologů, kteří působí při zdravotnických zařízeních, jsou zdarma, výhodou je i dostupnost dalších odborných zdravotnických služeb, jinak existuje i velké množství soukromých klinicko - psychologických praxí, kde jsou poskytovány služby většinou za úhradu (pokud psycholog nemá smlouvu se zdravotní pojišťovnou). Co můžete ale zkusit hned a myslím, že tím nic nepokazíte, je nahradit negativní motivaci (tresty, zákazy pohádek apod.) motivací pozitivní. Zkuste si například zaznamenávat (např. obrázek či smajlík v kalendáři) a soustředit se na ty dny, kdy syn na „kakání“ nezapomněl a nehoda se nestala a velmi ho za toto chování pochválit i případně menší odměnou ocenit (odměnou může být sladkost, ale také nějaká společná oblíbená činnost, či právě ta pohádka). Pokud se nehody stávají denně, pak oceňte ty dny, kdy k pokakání došlo jen jednou a ne vícekrát atd. Se synkem si také hodně povídejte, projevujte zájem o to, jak se mu daří ve školce i jinde, co se mu povedlo, co by si přál, abyste měli o dění kolem něj přehled. Nesnažte se však za každou cenu vyzvědět nějaké negativní věci, soustřeďte se spíše na pozitivní zážitky a situace a posilujte v synkovi schopnost aktivně svým prosociálním chováním situaci ovlivnit a zvládnout.

Dobrý den, pokuste se s partnerem na styku s dítětem a s jeho přítelkyní dohodnout. Osobní jednání bude vhodnější, nebo spíše nutné, než forma emailu, nepřistupujte na komunikaci přes chat, ale trvejte na schůzce, ovšem bez přítomnosti dětí. Vámi navrhovaná dohoda mi připadá velmi rozumná, jistá opatrnost v seznamování dětí s novým partnerem je na místě. Je však potřeba, aby váš návrh jako rozumný a přijatelný, přijal také váš bývalý partner. Pokud se vám nepovede ke shodě dojít, pak můžete využít bezplatných služeb sítě manželských a rodinných poraden, které poskytují i mediační službu partnerům, manželům, kteří jsou v rozchodové či porozchodové situaci. Psát, že vaše vzájemná dohoda je nejvíce v zájmu nejmladší dcerky i vašich starších dětí, vám asi nemusím. Po využití všech možností, pak lze ještě požádat soud o úpravu styku dítěte s otcem, bylo by však škoda, aby dcera o kontakty s otcem přišla.

Dobrý den, chlapcova nervová soustava je zřejmě celkově citlivější a zranitelnější, proto se u něj projevuje vyšší pohotovost k lítostivým a plačtivým reakcím. Je možné, že některý z rodičů dítěte (případně oba) byl nebo je podobně citlivý, a proto pro něj má, nebo mají pochopení. Citlivost a porozumění dítěti ze strany rodičů, je určitě dobrá a potřebná a dítě jejich porozumění a zázemí, které mu vytváří jednoznačně potřebuje. V pěti letech je však možná již vhodnější posilovat v dítěti konstruktivnější způsob řešení potíží. Přílišným pochopením a litováním v něm rodiče mohou podporovat tento méně zralý přístup k řešení problémů a potíží a chlapec jej používá a setrvává u něj, protože je pro něj efektivní a přináší mu zisk. Časem by se mohl naučit také svého pláče opravdu i vědomě využívat. Nicméně v jeho věku se pokud ne již ve školce, pak zcela jistě ve školním prostředí, setká s rizikem konfrontace s ostatními dětmi, které pláč často považují za projev slabosti a dovedou velice nepříjemně a nekompromisně dát plačícímu spolužákovi najevo svůj názor. Chlapeček by se tak snadno mohl setkat s posměchem, neporozuměním a vzhledem k jeho zvýšené citlivosti by toto zřejmě nesl velice těžce, mohly by se u něj objevit psychosomatické potíže, rozvoj neurotických příznaků apod. S životními překážkami se přitom bude zcela zákonitě setkávat a je proto v jeho zájmu naučit se je překonávat také jiným způsobem, než je pláč. Je také možné, že chlapečkův vývoj probíhá nerovnoměrně, kdy rozumové schopnosti předbíhají vývoj psychosociální. Rodičům bych proto doporučila vyjádřit dítěti pochopení, jeho problém nezlehčovat (protože pro něj je opravdový a vážný), je možné jej i fyzickým dotekem (např. pohlazením, poklepem na ramínko, obejmutím utěšit), nechat ho vyplakat (nebrat však ihned do náruče) a  po zklidnění mu nabídnout společné hledání řešení. O problému si s ním promluvit, podporovat jeho vlastní aktivní přístup. Je možné, že je chlapeček také stydlivý, proto s ním rodiče mohou natrénovat několik vět, či vhodných formulací, které řekne, když se mu něco nelíbí, případně si něco přeje. Nácvik může probíhat například formou hraní divadla, rolí, případně jinou zábavnou formou, ve známém a bezpečném prostředí si to pak chlapeček může vyzkoušet (může zkusit o něco požádat člena rodiny, rodinného známého atd.), cílem by mělo být, aby se naučil vyjadřovat svá přání, potřeby a překonávat pro něj obtížné situace také jiným, vývojově vyšším způsobem, než je pláč. Vzhledem k tomu, že dotaz píše babička, je potřeba upozornit, že za výchovu dítěte zodpovídají rodiče, kteří za něj mají rodičovskou zodpovědnost a i dobře míněné rady ze strany prarodičů se mohou setkat s nepochopením. Důležité je, jestli rodiče vnímají celou situaci také jako problém a chtějí ji řešit, pokud ne, bylo by dobré rodičům do výchovy raději nezasahovat. V případě prohlubování potíží je možné doporučit rodičům kontaktovat pedagogicko-psychologickou poradnu v místě bydliště, kde psycholog bude schopen zralost chlapce komplexněji posoudit, případně rodičům poskytne odborná výchovná doporučení. 

Dobrý den, dcera se popisovaným chováním uklidňuje, děti k tomu používají různé prostředky a začnou se takto chovat, když jsou třeba unavené, před spaním, ve chvílích zklidnění, uvolnění, někdy třeba i z nudy nebo při rozčílení (mezi takové chování patří například cucání palce). Pohybové stereotypy i to dumlání palce se těžko odnaučují, protože dítěti slouží k uklidnění. Pokud neohrožují zdraví dítěte, není potřeba je nijak přehnaně řešit a s vývojem dítětem většinou samy odezní. Dítě si našlo svůj způsob k uklidnění pomocí vnějších mechanismů, protože vnitřně se zklidnit ještě nedokáže. Pokud vám dceřin způsob zklidňování z nějakého důvodu vadí, pak se někdy podaří přeměnit jej v nějaký jiný způsob, který by pro vás byl přijatelnější. Osvědčuje se třeba muchlání plenky, polštářku, plyšáčka apod. Můžete dceři zkusit něco takového při usínání nabídnout, avšak úspěch není zaručen, protože vlastní hlavička a zádíčka jsou k dispozici stále, plyšák pouze omezeně. Vaše dcerka je však normálně se vyvíjející dítě, nestresujte se, na její chování neupozorňujte, křečovitě neodvádějte její pozornost, i když někdy se to může podařit. Když se začne takto pohybovat, zkuste jí nabídnout zvolenou hračku, sedněte si k ní k televizi, pohlaďte ji, vezměte ji do náruče, pochovejte, třeba i to ji uspokojí, uklidní.

Dobrý den, s dcerou bych vám raději doporučila navštívit odborného lékaře a to dětského pedopsychiatra. Bylo by dobré vyšetřit dcerku, zda se u ní nejedná o rozvoj obsesivních příznaků a nutkavého chování, které by se neléčené mohlo rozvinout v nějaký větší psychický problém. Toto chování se neřídí zákonitostmi logiky, je zcela iracionální a ani člověk, který chování provozuje, nezná důvod, pouze ho něco k těmto projevům nutí. Někdy lidé s nutkavým chováním uvádí, že když určitý pohyb, rituál, nevykonají, tak by se jim, nebo jejich blízkým, mohlo něco špatného stát apod. Dětské vymýšlení a přibarvování může být jen projevem bujné fantazie dcerky, ale určitě jej při konzultaci s lékařem zmiňte, nic nepodceňujte. Konzultaci s lékařem neodkládejte, dceru přehnaně nepozorujte, nevyptávejte se jí, ať ji nevyděsíte, čím dříve se začne situace řešit, tím lépe.

Dobrý den, o projev separační úzkosti se u vašeho synka zřejmě nejedná, vzhledem k tomu, že jeho vztahy včetně vztahu s otcem rozvíjejí příznivě, tak ji má dávno úspěšně zvládnutou. Pokud s otcem chlapce komunikujete bezkonfliktně, pak si s ním zkuste promluvit o tom, jestli nedošlo při pobytu syna u něj k nějaké změně. Rozhovor veďte v synově nepřítomnosti a dohodněte se na společném postupu. Je možné, že tatínek koupil chlapci nějakou novou atraktivní hračku, kterou doma nemá apod. Za dobré vztahy syna s otcem ale buďte ráda, neberte synovy reakce osobně, ve svém věku se zřejmě se situací nedovede lépe vyrovnat. Děti mají rády oba své rodiče a nejraději by byly, aby rodiče byli spolu, rozvod nebo rozchod rodičů je pro ně vždy traumatickou zkušeností a chování syna, kdy se věší na tátu, může být motivováno i snahou, aby otec neodcházel. Nedovedu z vašeho dotazu navíc posoudit, jak dlouho kontakty probíhaly bez potíží, jak dlouho s otcem chlapce nežijete, ani jak dlouhou dobu u otce syn tráví. Uvádíte, že máte syna v péči a otec si jej bere nepravidelně cca 3x do týdne. To zřejmě v praxi znamená, že těžiště výchovy je na vás, včetně určitých nepopulárních výchovných opatření, každodenních monotónních denních činnosti, domácích povinností apod. Potom může být pobyt u otce pro syna atraktivní také tím, že otec na něj má více času a věnuje se jen jemu a mohou spolu podnikat různé společné aktivity, které s vámi tak často podnikat nemůže. Nesnažte se však s otcem v počtu zábav soutěžit, jednak táta dělá prostě s dětmi jiné věci, než máma, navíc do života patří i povinnosti, nejen zábava. Zkuste se s otcem o povinnosti více podělit, měli byste syna vychovávat jednotně, na dodržování dohodnutých výchovných zásad trvat, také povinnosti by měl mít synek stejné jak u vás, tak u táty. Syn bude zřejmě hodně citlivý chlapec, rozchodem rodičů byl zřejmě zasažen v pocitu jistoty, proto požaduje vaši blízkost, podporu, držení za ruku, toto mu samozřejmě poskytněte. Pomoci by mohla i dohoda o pravidelných návštěvách u otce, syna možná zúzkostňuje, že neví, kdy a jestli si pro něj otec opět přijde. Pojem času u předškolního dítěte je velmi vágní, a když se od otce vrací, může mít pocit, že už jej neuvidí. Pokud by situace přetrvávala a potíže se prohlubovaly, pak vyhledejte radu a pomoc u dětského psychologa, ke kterému zajděte na konzultaci.