Dobrý den, chlapcova nervová soustava je zřejmě celkově citlivější a zranitelnější, proto se u něj projevuje vyšší pohotovost k lítostivým a plačtivým reakcím. Je možné, že některý z rodičů dítěte (případně oba) byl nebo je podobně citlivý, a proto pro něj má, nebo mají pochopení. Citlivost a porozumění dítěti ze strany rodičů, je určitě dobrá a potřebná a dítě jejich porozumění a zázemí, které mu vytváří jednoznačně potřebuje. V pěti letech je však možná již vhodnější posilovat v dítěti konstruktivnější způsob řešení potíží. Přílišným pochopením a litováním v něm rodiče mohou podporovat tento méně zralý přístup k řešení problémů a potíží a chlapec jej používá a setrvává u něj, protože je pro něj efektivní a přináší mu zisk. Časem by se mohl naučit také svého pláče opravdu i vědomě využívat. Nicméně v jeho věku se pokud ne již ve školce, pak zcela jistě ve školním prostředí, setká s rizikem konfrontace s ostatními dětmi, které pláč často považují za projev slabosti a dovedou velice nepříjemně a nekompromisně dát plačícímu spolužákovi najevo svůj názor. Chlapeček by se tak snadno mohl setkat s posměchem, neporozuměním a vzhledem k jeho zvýšené citlivosti by toto zřejmě nesl velice těžce, mohly by se u něj objevit psychosomatické potíže, rozvoj neurotických příznaků apod. S životními překážkami se přitom bude zcela zákonitě setkávat a je proto v jeho zájmu naučit se je překonávat také jiným způsobem, než je pláč. Je také možné, že chlapečkův vývoj probíhá nerovnoměrně, kdy rozumové schopnosti předbíhají vývoj psychosociální. Rodičům bych proto doporučila vyjádřit dítěti pochopení, jeho problém nezlehčovat (protože pro něj je opravdový a vážný), je možné jej i fyzickým dotekem (např. pohlazením, poklepem na ramínko, obejmutím utěšit), nechat ho vyplakat (nebrat však ihned do náruče) a  po zklidnění mu nabídnout společné hledání řešení. O problému si s ním promluvit, podporovat jeho vlastní aktivní přístup. Je možné, že je chlapeček také stydlivý, proto s ním rodiče mohou natrénovat několik vět, či vhodných formulací, které řekne, když se mu něco nelíbí, případně si něco přeje. Nácvik může probíhat například formou hraní divadla, rolí, případně jinou zábavnou formou, ve známém a bezpečném prostředí si to pak chlapeček může vyzkoušet (může zkusit o něco požádat člena rodiny, rodinného známého atd.), cílem by mělo být, aby se naučil vyjadřovat svá přání, potřeby a překonávat pro něj obtížné situace také jiným, vývojově vyšším způsobem, než je pláč. Vzhledem k tomu, že dotaz píše babička, je potřeba upozornit, že za výchovu dítěte zodpovídají rodiče, kteří za něj mají rodičovskou zodpovědnost a i dobře míněné rady ze strany prarodičů se mohou setkat s nepochopením. Důležité je, jestli rodiče vnímají celou situaci také jako problém a chtějí ji řešit, pokud ne, bylo by dobré rodičům do výchovy raději nezasahovat. V případě prohlubování potíží je možné doporučit rodičům kontaktovat pedagogicko-psychologickou poradnu v místě bydliště, kde psycholog bude schopen zralost chlapce komplexněji posoudit, případně rodičům poskytne odborná výchovná doporučení. 

Dobrý den, dcera se popisovaným chováním uklidňuje, děti k tomu používají různé prostředky a začnou se takto chovat, když jsou třeba unavené, před spaním, ve chvílích zklidnění, uvolnění, někdy třeba i z nudy nebo při rozčílení (mezi takové chování patří například cucání palce). Pohybové stereotypy i to dumlání palce se těžko odnaučují, protože dítěti slouží k uklidnění. Pokud neohrožují zdraví dítěte, není potřeba je nijak přehnaně řešit a s vývojem dítětem většinou samy odezní. Dítě si našlo svůj způsob k uklidnění pomocí vnějších mechanismů, protože vnitřně se zklidnit ještě nedokáže. Pokud vám dceřin způsob zklidňování z nějakého důvodu vadí, pak se někdy podaří přeměnit jej v nějaký jiný způsob, který by pro vás byl přijatelnější. Osvědčuje se třeba muchlání plenky, polštářku, plyšáčka apod. Můžete dceři zkusit něco takového při usínání nabídnout, avšak úspěch není zaručen, protože vlastní hlavička a zádíčka jsou k dispozici stále, plyšák pouze omezeně. Vaše dcerka je však normálně se vyvíjející dítě, nestresujte se, na její chování neupozorňujte, křečovitě neodvádějte její pozornost, i když někdy se to může podařit. Když se začne takto pohybovat, zkuste jí nabídnout zvolenou hračku, sedněte si k ní k televizi, pohlaďte ji, vezměte ji do náruče, pochovejte, třeba i to ji uspokojí, uklidní.

Dobrý den, s dcerou bych vám raději doporučila navštívit odborného lékaře a to dětského pedopsychiatra. Bylo by dobré vyšetřit dcerku, zda se u ní nejedná o rozvoj obsesivních příznaků a nutkavého chování, které by se neléčené mohlo rozvinout v nějaký větší psychický problém. Toto chování se neřídí zákonitostmi logiky, je zcela iracionální a ani člověk, který chování provozuje, nezná důvod, pouze ho něco k těmto projevům nutí. Někdy lidé s nutkavým chováním uvádí, že když určitý pohyb, rituál, nevykonají, tak by se jim, nebo jejich blízkým, mohlo něco špatného stát apod. Dětské vymýšlení a přibarvování může být jen projevem bujné fantazie dcerky, ale určitě jej při konzultaci s lékařem zmiňte, nic nepodceňujte. Konzultaci s lékařem neodkládejte, dceru přehnaně nepozorujte, nevyptávejte se jí, ať ji nevyděsíte, čím dříve se začne situace řešit, tím lépe.

Dobrý den, o projev separační úzkosti se u vašeho synka zřejmě nejedná, vzhledem k tomu, že jeho vztahy včetně vztahu s otcem rozvíjejí příznivě, tak ji má dávno úspěšně zvládnutou. Pokud s otcem chlapce komunikujete bezkonfliktně, pak si s ním zkuste promluvit o tom, jestli nedošlo při pobytu syna u něj k nějaké změně. Rozhovor veďte v synově nepřítomnosti a dohodněte se na společném postupu. Je možné, že tatínek koupil chlapci nějakou novou atraktivní hračku, kterou doma nemá apod. Za dobré vztahy syna s otcem ale buďte ráda, neberte synovy reakce osobně, ve svém věku se zřejmě se situací nedovede lépe vyrovnat. Děti mají rády oba své rodiče a nejraději by byly, aby rodiče byli spolu, rozvod nebo rozchod rodičů je pro ně vždy traumatickou zkušeností a chování syna, kdy se věší na tátu, může být motivováno i snahou, aby otec neodcházel. Nedovedu z vašeho dotazu navíc posoudit, jak dlouho kontakty probíhaly bez potíží, jak dlouho s otcem chlapce nežijete, ani jak dlouhou dobu u otce syn tráví. Uvádíte, že máte syna v péči a otec si jej bere nepravidelně cca 3x do týdne. To zřejmě v praxi znamená, že těžiště výchovy je na vás, včetně určitých nepopulárních výchovných opatření, každodenních monotónních denních činnosti, domácích povinností apod. Potom může být pobyt u otce pro syna atraktivní také tím, že otec na něj má více času a věnuje se jen jemu a mohou spolu podnikat různé společné aktivity, které s vámi tak často podnikat nemůže. Nesnažte se však s otcem v počtu zábav soutěžit, jednak táta dělá prostě s dětmi jiné věci, než máma, navíc do života patří i povinnosti, nejen zábava. Zkuste se s otcem o povinnosti více podělit, měli byste syna vychovávat jednotně, na dodržování dohodnutých výchovných zásad trvat, také povinnosti by měl mít synek stejné jak u vás, tak u táty. Syn bude zřejmě hodně citlivý chlapec, rozchodem rodičů byl zřejmě zasažen v pocitu jistoty, proto požaduje vaši blízkost, podporu, držení za ruku, toto mu samozřejmě poskytněte. Pomoci by mohla i dohoda o pravidelných návštěvách u otce, syna možná zúzkostňuje, že neví, kdy a jestli si pro něj otec opět přijde. Pojem času u předškolního dítěte je velmi vágní, a když se od otce vrací, může mít pocit, že už jej neuvidí. Pokud by situace přetrvávala a potíže se prohlubovaly, pak vyhledejte radu a pomoc u dětského psychologa, ke kterému zajděte na konzultaci.

Dobrý den, potíže vašeho synka souvisí téměř určitě s jeho pobytem v nemocnici. U synka došlo kromě vzniku strachu z lékařů, také k regresi jeho vývoje, což se zřejmě nejvíce odrazilo na vývoji řeči. Řeč je vývojově nejmladší dovedností, kterou si syn osvojil, proto byla nejvíce zasažena. Ve vašem případě je každá rada těžká, protože to chce opravdu jen čas, aby se syn s prožitou traumatizující zkušeností vyrovnal, zvládl ji, a opět se obnovila jeho důvěra i sebedůvěra. Potřebuje obnovit svoji základní životní jistotu, aby se jeho vývoj opět nastartoval a pokračoval. Nebojte se, pokud se nejednalo o operaci mozku, tak synek to, co předtím uměl, zcela jistě nezapomněl, jen je to teď „zablokované“ a neužívá to. Strach z lékařů v něm  zřejmě bude přetrvávat dlouho a možná v určité formě i po celý život. To je však věc, kterou neovlivníte a jeho operace byla nezbytná, takže rozhodně nepropadejte pocitům viny nebo sebeobviňování. Napřete teď síly do budoucnosti, co nejvíce se synovi věnujte, k pobytu v nemocnici se zbytečně nevracejte, jenom pokud by se syn sám na něco doptával, pak odpovězte. Zájem o knížky, příběhy a pohádky je v tomto věku u dětí veliký a určitě se u syna opět projeví, jenom musíte být trpělivá. Knížky mu nabízejte, povídejte si s ním, ale nenuťte ho, vhodné jsou různé rytmizované říkanky, písničky. Doba vyrovnávání se s prožitou traumatizující zkušeností je individuální, ale dětská psychika je  pružná a přizpůsobivá, což je naděje, že synek situaci brzy zvládne. Ohledně jeho projevů - pískání a houkání, by mohlo pomoci, že na tyto jeho signály přestanete reagovat a budete ho povzbuzovat, aby zkusil své potřeby vyjádřit jiným, přijatelnějším způsobem. Pokud na jeho houkání a pískání reagujete a vaši pozornost tak upoutá, tak v něm můžete nevědomky tento způsob komunikace upevňovat. Počítejte s tím, že budete muset být důsledná, vytrvalá a že se syn zřejmě nejdříve bude zlobit, když vás svými projevy nepřivolá a bude jejich intenzitu zvyšovat. Důležité je vydržet. Nástup do MŠ je pro dítě velká změna, hodně dětí s opožděným vývojem řeči se ve školce „rozmluvilo“ v touze domluvit se s ostatními dětmi. Vašemu synovi by to mohlo pomoci, po jeho nepříjemné zkušenosti bude ale nástup do školky zatěžující záležitostí, na kterou by mohl reagovat i negativně, proto se připravte i na možné potíže. Pokud by vývoj řeči i nadále zaostával, byla by na místě logopedická péče a také odborná psychologická péče u klinického psychologa nebo v Pedagogicko psychologické poradně. Mohla byste do poradny zajít i sama bez syna, zkusit se poradit s odborníkem, pokud se bojíte synovy reakce (pláče), také konzultace s logopedem je možná i bez dítěte.

Dobrý den, ve vašem dotazu si vlastně sama tak trošku sama odpovídáte. Jste zřejmě velice citlivou a dobrou pozorovatelkou a dobře jste si všimla, že v průběhu pobytu na dovolené se upřednostňování tatínka dcerou vlastně téměř ztratilo. Tato situace bývá opravdu častá, že dítě ja-koby více tíhne k otci, který je pro něj vzácnější než maminka, se kterou je vlastně pořád a jejíž pří-tomnost považuje za samozřejmou. Celý problém tak zřejmě souvisí s časovou zaneprázdněností otce a atraktivními činnostmi, které holčičce nabízí a navíc netrestá že. Nenechte se ale mýlit, to nezna-mená, že vás má dcerka ráda méně, nebo že vás ignoruje, vy jste pro ni hlavním zdrojem bezpečí a jistoty a že také to, že je schopna tak dobře navazovat vztahy jak k manželovi, tak k prarodičům, to je jen vaše zásluha jako její maminky. Vždyť kdyby se holčička cítila nejistá a byla úzkostná, tak by vám visela, jak se říká „za sukni“, a nechtěla by se od vás hnout. Pokud vše probíhá tak, jak má ve výchově i vývoji dítěte, tak děti přirozeně milují oba své rodiče. Nelze chtít po malém dítěti, aby si mezi rodiči mělo nějakým způsobem „vybírat“ či „volit“, to je situace pro dítě neřešitelná. Ve vzta-zích opravdu nejde o žádnou soutěž a poměřování či předhánění se, koho vlastně má dítě více rádo. Vy jako dospělá se musíte naučit se situací vyrovnat a zvládnout ji, i když to asi pro vás není jedno-duché. Užívejte si, že dcerka má otce ráda, vždyť kolik maminek by za to dalo nevím co. Můžete si ale s manželem o vašich pocitech promluvit, vysvětlit mu, proč jste pak někdy na něj protivná a spo-lečně se můžete pokusit o nějakou změnu. Manžel by se mohl v rámci svých časových možností více zkusit zapojit nejen do herních aktivit s dítětem, ale také do běžných činností jako je právě oblékání, přebalování, zejména pokud tyto činnosti od něj dcerka vyžaduje, tak proč ne. Také by vás však měl podpořit, když dcerce dáte nějaký příkaz nebo pokyn. Děti jsou na nejednotnost rodičů velmi citlivé a rychle se ji naučí velmi dobře využívat ve svůj prospěch. Pokud tedy dcerce řeknete, aby se šla obléct, a ona se schová za manžela, tak by ji měl pobídnout, ať se jde za vámi obléct a stejně tak u dalších činností. Na daném příkazu byste oba měli trvat, dokud jej holčička nesplní. Rozhodně ji nenechte formou uchýlení se k manželovi splnění pokynu se vyhnout. Jste zřejmě velice dobrou ma-minkou, na výchovu a správný vývoj dcery dbáte a vynakládáte hodně sil a energie, proto chápu, že se můžete cítit jaksi nedoceněná, dítě ale za to nemůže, problém bude opravdu ve vás a vašem pří-stupu, který však lze změnit. Zkuste se pro dcerku udělat také trošku vzácnější, vyjít si sama někam ven, věnovat se nějakým vlastním aktivitám, třeba cvičení, káva s kamarádkami a dcerku nechejte v péči tatínka nebo třeba babičky. Pokud jdete holčičku k prarodičům vyzvedávat a je vám nepříjemná situace, že běží za tátou a vás nevítá, můžete zkusit této situaci předejít, budete tak chránit i samu sebe. Běžte buď dcerku vyzvednout sama, nebo naopak pošlete jen manžela a počkejte třeba v autě, nebo venku. Dcerka bude asi překvapená, kdepak maminka je. Věnujte se také společným aktivitám s dcerkou i s manželem a užívejte si společné chvíle, kdy jste s holčičkou samy, a kdy píšete, že vše je v pořádku. Víte, když se na věc podíváte očima manžela, tak on vzhledem ke své časově náročné práci s holčičkou tráví zřejmě mnohem méně času než vy, což by přeci také mohl považovat za křiv-du, žárlit nebo se cítit ve výchově nedoceněný, jde jen o úhel pohledu. Pokud byste i nadále trpěla pocity žárlivosti a bylo to pro vás neúnosné, bylo by dobré poradit se s odborníkem například v Manželské a rodinné poradně, kam byste mohli zajít i společně s manželem. Služby poraden zřizova-ných státem jsou zdarma, v soukromých či církevních zařízeních budou služby zřejmě zpoplatněny.

Dobrý den, vaše situace je poměrně komplikovaná a těžko posoudit jen takto na základě stručného popisu, co vše hraje v chování vaší holčičky roli. Nevím, čeho například byla svědkem v době, když jste ještě žila s manželem, píšete, že o ni neměl zájem, ale zároveň si teď dcerku pravidelně bere. Jaké jsou z jeho strany vlivy na dceru ohledně vašeho nového přítele, také nemohu odhadnout. Ve vašem případě bych doporučila navštívit s dcerkou nejlépe dětského klinického psychologa, nebo se případně obrátit na Manželskou a rodinnou poradnu. Pokud navštívíte státní zařízení, pak jsou služby odborníků v těchto zařízeních bezplatné. Obecně platí, že na výchovném vedení a na péči o dítě by se měli domlouvat dospělí mezi sebou, dítě by nemělo být svědkem případných rozporů. Všichni dospělí, kteří se na výchově dítěte podílejí (i prarodiče) by se pak měli dohodnutými výchovnými zásadami řídit a působit na dítě pokud možno jednotně. Rozvádějící se, nebo rozvedení rodiče by se měli před dítětem snažit mluvit o sobě navzájem pozitivně, nebo alespoň neutrálně, to se týká i nových partnerů rodičů. Netolerovala bych dcerce projevy jakékoliv agresivity vůči vašemu příteli, také drzost je taková převlečená slovní agrese, nekomunikace se zase přibližuje agresi pasívní. I když nechce ublížit, neměla by přítele při rozhovoru plácat či kopat. Vypadá to, že si možná také testuje hranice a protože jí toto chování prochází, tak je zkouší rozšířit více. Samozřejmě může na přítele také žárlit, to však její chování neomlouvá. Vzhledem k tomu, že je dcerka ve vývojovém období příhodném pro vyprávění příběhů a pohádek, je dobré si s ní o všem popovídat, vysvětlit jí situaci třeba formou pohádky, příběhu, ujistit ji o vaší lásce, o kterou nepřijde, ani když je ve hře také přítel. Používejte jednoduché formulace, uvádějte konkrétní příklady, vysvětlujte opakovaně. Promluvte si také s přítelem, který by měl také dodržovat výchovné zásady, na kterých se vzájemně dohodnete. Případné konfliktní situace byste však s dcerkou měla řešit vy, jako její rodič. Vzhledem k tomu, že jste se odstěhovali teprve před dvěma měsíci, je pro dcerku vše také hodně čerstvé, začíná si zřejmě teprve uvědomovat, že se vaše původní rodina rozpadla, neví si s tou situací rady, vznikají u ní různé pocity a ty negativní obrací vůči vašemu příteli. Kromě povídání s holčičkou můžete také zkusit různé jiné techniky na uvolnění negativních pocitů, jako je třeba kresba, modelování, vyrábění. Nechte dcerku třeba nakreslit vaši rodinu, tak jak ji vidí, povídejte si s ní o obrázku, bude mít možnost třeba povídat o svých pocitech a přáních, zeptat se na otázky, které ji tíží. O situaci si s ní povídejte otevřeně, zodpovězte otázky, ale úměrně jejímu věku, vynechte nadbytečné podrobnosti, detaily, ale informujte ji jasně, ujistěte ji o vaší podpoře. Více bych ponechala případně na odbornících, které navštívíte. Přeji vám brzké překonání tohoto nelehkého období.

Dobrý den, nejdříve bych zkusila režimová opatření, t.j. zkusit posunout večeři na dřívější čas, aby mezi večeří a ukládáním byl delší časový interval (i dvě hodiny). Dobu ukládání zkuste mírně posunout cca o půl hodiny na osmou hodinu večerní. Před spaním se vyhněte jakémukoliv rozruchu, vybočení z obvyklého rytmu, dodržujte stejné rituály, postupně synka zklidňujte, nezačínejte žádné aktivizující činnosti, hry. Při ukládání postupujte klidně, snažte se na sobě nedat znát žádnou nervozitu nebo očekávání, že budou problémy s usínáním, chovejte se tak, jako by bylo samozřejmé a úplně normální (však taky je), že syn usíná samostatně. Dávejte pozor, abyste před chlapcem o jeho potížích s usínáním nemluvila, neřešila je před ním třeba s kamarádkami, příbuznými, manželem. I takové malé dítě je velmi vnímavé a rychle si uvědomuje svou případnou "moc" situaci ovlivnit ke svému prospěchu, což zřejmě u synka je dosáhnout toho, aby neusínal sám. Pokud budete o situaci před synem mluvit, pak to prezentujte tak, že váš chlapec je už šikovný, velký a dokáže už usínat krásně sám. Pokud váš chlapeček již mluví, můžete se pokusit si s ním také v klidu popovídat, zkusit zjistit co mu vadí, jestli se třeba něčeho nebojí. Pití bych mu opakovaně také nenabízela, pokud mu pít dáváte, je dobré zvolit jen čistou vodu, potom je menší riziko, že se dítě přepije a bude se dožadovat případné sladké chuti nápoje. Pokud by se chlapec i po těchto opatřeních pláčem pozvracel, zkuste znečištěné v tichosti a bez komentáře uklidit, nedělat kolem toho rozruch, nekomentovat to, příliš nerozsvěcet a opět z místnosti odejít. Tím, že po pozvracení se synem zůstanete (nechcete riskovat další uklízení), tak v synovi toto chování posilujete a chová se pak podle vzorce, budu křičet, až se pozvracím, a pak se mnou maminka zůstane. I když se pozvrací třeba podruhé, postupovala bych stejně, uklidit, dítě uklidnit, vysvětlit, že spinká už samo, že je už velké, šikovné a odejít. Je potřeba vytrvat, nelze očekávat okamžitou změnu, bude nějakou dobu trvat, než syn zjistí, že toto jeho chování nepřináší požadovaný efekt a než vyhasne. Dbejte, abyste se s ním dostatečně mazlila a poskytovala mu fyzický kontakt během dne i před spaním, aby necítil touhu sytit si tuto potřebu před usnutím. Pokud by potíže dlouhodobě neustávaly, či se stupňovaly, zkonzultovala bych večerní zvracení také s dětským lékařem a případně zkuste konzultaci nejlépe u klinického psychologa, kterého najdete například při nějakém dětském zdravotnickém zařízení. Více se dozvíte v článku Spánek dětí od MUDr. Květoslavy Ludvíkovské.

Dobrý den, každé dítě je jinak citlivé, je to svébytná malá osobnost a jeho vyzrávání je individuální záležitostí. Uvádíte, že synek je citlivý, zřejmě bude také hodný a submisívnější typ, proto pro něj opravdu může být v jeho věku těžké zvládnout pobyt v kolektivu dětí. Stává se, že děti jsou po nástupu do MŠ zpočátku nadšené, ale posléze, když zjistí, že se jedná o jakousi obdobu "povinnosti", se docházce začnou bránit. Pokud rodič chodí do zaměstnání, pak nezbývají jiné možnosti, než aby si dítě zvyklo. Vy však máte možnost zůstat s chlapečkem ještě doma. Vzhledem k tomu, že si stěžuje na "zlobivost" ostatních dětí a ne na pobyt v MŠ jako takový, může opravdu vnímat některé "dravější" děti s obavami a mít z kontaktu s nimi strach, nemusí být ještě vyzrálý jim čelit. Proto bych se v tomto případě přikláněla spíše k možnosti využití zbývající půlroční mateřské dovolené a synka zbytečně netrápit, když to není bezpodmínečně nutné. Pokud budou v MŠ vstřícní, dohodla bych si s nimi účast na společných akcích v MŠ (divadlech, karnevalech, oslavách apod.), kde by mohl váš chlapeček získávat svoje první zkušenosti v kontaktu s ostatními dětmi pod vaším dohledem a vedením. Vy se s ním také setkávejte se známými a kamarádkami s dětmi a v řešení případných dětských sporů můžete být synkovi nápomocná (ne však řešit situace za něj, spíš vysvětlit a ukázat, co by měl dělat), toto otužování je pro něj důležité. Své rozhodnutí můžete ještě probrat také s učitelkami v MŠ, ale pokud se rozhodnete, stůjte si za svým, vy znáte své dítě nejlépe a intuitivně cítíte, co je pro něj správné. Přeji vám hodně úspěchů ve výchově.

Dobrý den, ojevila se u Vás situace, se kterou se dříve či později potýká každý rodič. Dětská hra přináší spoustu pozitiv, děti se učí sociální komunikaci a interakci, ale samozřejmě se objevují i stinné stránky. Dítě je velmi učenlivé a rychle přebírá spoustu dovedností i nových slov od jiných dětí. A jejich účinnost si musí vyzkoušet i na rodičích. Spolužáky si pro dítě samozřejmě vybírat nemůžeme, proto je třeba počítat s tím, že mohou naše dítě ovlivnit jiní, kteří pochází z rozdílných poměrů, užívá se u nich jiný slovník, nebo takoví jedinci, co mají staršího sourozence, který je rychle zaškolí. Zde je důležitá rodina a paní učitelky, jako vychovávající složky, které se s dítětem setkávají během dne. Jako vždy je třeba dítěti jasně a stručně vysvětlit, co od něj očekáváme. Dobré je ověřit si, zda dítě pochopilo. Nemělo by chybět stanovení důsledků, které po porušení domluvy následují. Ve výchově by samozřejmě měla převažovat pochvala chování, které splňuje Vaše požadavky. Důležité jsou však i mírné tresty, které si stanoví rodič sám. Trest nesmí být v afektu a unáhlený, dítě musí být schopno jej akceptovat jako spravedlivý. Jak už jsem zmiňovala, tresty vychází z rodinných zvyklostí a zkušeností. Jistě již víte, co na Vašeho syna zabírá, a to je dobré uplatňovat. Někdo volí odebrání výhod, zákaz příjemných aktivit, zabavení oblíbené hračky aj. Bezesporu jsou důležité všechny osoby, které v průběhu dne přijdou s dítětem do kontaktu. Vždy je dobré, když požadavky na dítě mají stejné. Proto je třeba domluvit se jako rodina mezi sebou, tak i předat informace paním učitelkám. Jednotný přístup, tak jak všichni víme, je nejefektivnější a pro dítě nejčitelnější. Zapomenout by se také nemělo na důslednost. Pokaždé, když se objeví nežádoucí chování, je třeba reagovat stejně. Když nad tím jednou mávneme rukou, podruhé se např. další vychovávající osoba zasměje, potřetí dítěti vlepíme facku, tak pak opravdu nikdy nezjistí, zda je jeho chování přijatelné či ne. Popsaná pravidla patří mezi základní pilíře výchovy, ať už se jedná o naučení nového či vymícení nežádoucího chování. Jako vždy je třeba trpělivost a vytrvalost. Výsledky se často neobjevují hned, ale do budoucna s nimi můžete počítat. Přeji hodně sil a úspěchů.

Dobrý den, děkujeme za Váš dotaz.  Je dobře, že Vás jako rodiče nenechává lhostejným zvládání vzdělávacího procesu dítěte. Toto prvotní zvládání může být počátkem utváření vztahu k celkovému institutu školství a k autoritám učitele. Proto je důležité, aby dítě zažilo zejména příjemné okamžiky a přijetí učitelů. Adaptace na nové prostředí a nová pravidla je někdy zdlouhavá. Je však potřeba ji podpořit, jak ze strany rodiče, tak ze strany učitele. Každá MŠ má jasně daný a veřejně dostupný (často na internetových stránkách MŠ) školní řád a vzdělávací program, které by měli obě zaujaté strany respektovat. Ze zkušenosti vím, že většina MŠ již v dnešní době ve školním řádu, např. v části určené k odpočinku, počítá i s dětmi s menší potřebou spánku a jinými návyky. Ve školním řádu tento bod bývá zahrnut a je tedy právem rodiče dovolávat se tohoto požadavku.  Záleží však, jak je to uvedeno ve Vaší školce. Pokud jeden den je paní učitelka schopna reagovat na potřeby dítěte (číst si s ním knihu místo spánku) a druhý den nikoliv, je tu vždy problém. Každá nejednotnost v dítěti vyvolává zmatek a nejistotu. Proto je třeba sjednotit přístup k těmto základním bodům denního režimu. Jinak Anička nemá šanci zvnitřnit si pravidla, když jsou pokaždé jiná. Ve svém dotazu zmiňujete vzniklé podezření na plácání dětí. Podezření z fyzického trestání dětí je velice ošemetná záležitost. S takovým obviněním je třeba být opatrný. V případě opodstatněného podezření, bych však neváhala projednat situaci s vedením, když už pokus jednat s konkrétní paní učitelkou byl učiněn. Pokud by nebylo vedení vstřícné k řešení situace, tak je samozřejmě možné dát impuls vyšším orgánům k přešetření. Důležité je zvážit takové postupy vzhledem k možným důsledkům - vliv na další spolupráci se školkou a vliv na Aniččino další setrvání ve školce. Pokud máte pocit, že osobní domluvy s pedagogy o naplňování školního řádu a jednotném přístupu již nepřinesou nějaký posun, je zde na místě návštěva psychologa, kde může být situace probrána komplexněji, může být posouzeno Aniččino prožívání dané situace a mohou být společně hledány další cesty k řešení. Nabízela by se možnost změny školky, což v dnešní době často není nic snadného. Nevíme, zda vůbec taková možnost ve Vašem místě bydliště je. Školní řád však má většina školek podobný a záleží vždy na osobnosti pedagoga, jak zvládá reflektovat potřeby dítěte a přistupovat k nim. Je zde možnost i soukromého školství. Je však třeba znát přístup jednotlivých školek a moci zhodnotit prospěšnost určitých postupů pro další, navazující vzdělávání.  To je však velmi složité a zhodnocení není někdy ani zcela možné. Je těžké odpovědět na dotaz, když chybí znalost celé situace a není možno se doptat na další aspekty, proto bych osobní návštěvu odborníků zvážila.

Dobrý den, v případě vaší dcerky se skutečně s největší pravděpodobností jedná o projevy žárlivosti na mladšího sourozence, který je zřejmě ještě znásobený o nastupující období vzdoru. Není nic nenormálního, že se žárlivost projevila po třech měsících, dcerka postupně zjišťuje, že miminko je v rodině nejen napořád, ale že také vyžaduje stále více vaší pozornosti. Postupně jí prostě dochází, že se s ním o vás musí dělit a že už se to nezmění. Částečná regrese, jako například návrat k dudlíku bývá u mnoha dětí po narození sourozence normální a časem spontánně odezní, některé děti dokonce chtějí pít z lahvičky stejně jako malý sourozenec, či se i kojit! Dudlík proto řešit přestaňte, ponechte jí jej, uvidíte, že jej po nějaké době sama odloží. Dcerce určitě můžete pomoci situaci zpracovat, snažte se jí věnovat i oddělený čas, kdy s ní budete buď vy, nebo manžel sami bez sourozence (můžete s ní jít například na nějakou akci, která ještě pro miminko není). Snažte se poukazovat spíše na výhody narození sourozence, bude si mít s kým hrát, je už velká a může mu jít příkladem a spoustu věcí ho naučit, pomoci mu. Zapojte dcerku přiměřeně do péče o sourozence, může podávat kojenecké potřeby, pomoci s přebalováním, poukazujte na to, že už je velká a jak dobře pomoc zvládá. Nezapomeňte si všímat doby, kdy je holčička hodná a samostatná a ocenit ji za to. Záchvaty vzteku, které se u ní objevují, mohou souviset i s obdobím vzdoru, ponechte záchvat odeznít a teprve po zklidnění si s dcerkou promluvte, vyslechněte její důvody, odpovězte na její otázky. Zkuste si s ní hodně povídat, u dětí kolem tří let začíná doba obliby příběhů, pohádek, prostřednictvím kterých je možné dítěti sdělit spoustu informací a které také dítěti dávají prostor klást dotazy. Dcera by samozřejmě měla od vás slyšet, že narození sourozence váš vztah k ní nemění, i když i miminko potřebuje váš čas a pozornost, neznamená to, že ji s manželem už nemáte rádi, jako předtím, uklidnit její obavy ze  ztráty zázemí a bezpečného prostředí, které ještě nedovede vyjádřit. Přeji vám hodně sil a trpělivosti zvládnout toto nelehké období ve výchově dítěte. Z literatury bych vám mohla doporučit knížky nepřekonatelného pana profesora Matějčka, který věnoval výchově a vývoji dětí celý svůj profesní život: Prvních 6 let ve vývoji a výchově dítěte Z. Matějček, nakl. Grada

Co, kdy a jak ve výchově dětí Z. Matějček nakl. Portál a také jeho další knihy.