Stavy úzkosti

Ahoj holky,jsem ve 34.tt a nějak to na mě všechno padá.Ne že bych měla strach nebo tak,ale když tak koukám na připravenej pokojíček a sbalenou tašku do porodnice,mívám nějaký návaly úzkosti.možná je to tím,že jsem pořád doma sama...přítel chodí z práce až pozdě večer.Připadám si jak krkavčí matka.Všichni z mého okolí se na miminko hrozně těší a já bych nejradši byla ještě tak půl roku těhotná.Ne že by mě tahání se s bříškem nějak bavilo,ale tak nějak mám dojem,že jsem se s tím nedovedla ještě pořádně vyrovnat.Měla jsem takový období v prvním trimestru,ale přikládala jsem to momentu překvapení,že čekáme juniora,ale teď začínám mít strach,abych nezešílela.Máte takový pocity taky?

Nemůžu odejít

Už zhruba od roku nemůžu od svého syna odejít ať už ho nechám s kýmkoli.Jak mě ztratí z dohledu ozve se okamžitě histerický řev.Mám obavu,že je to následek mého odchodu do porodnice.Takže u nás nezabírá nic,stále mě musí mít na očích.

Co říkám já když odcházím na pár hodin pryč.

Naší dcerku jsme dali občas k babičce na hodinku odpoledne pohlídat a nikdy nebyl problém. Okamžitě si ji adoptovala, protože jak je známo dítě si vezme za matku každého kdo se k němu mateřsky chová a nemusí to být jen matka biologicky potvrzená, myslím že to může fungovat i při odpoledním hlídání milovanou osobou. Záleží ale hodně na babičce, ta naše by jí vše dovolila...jen aby jí vyhověla. Poprvé na noc jsme jí dali k té stejné babičce a dědovi ve 14. měsíci. Průběh byl stejný- žádný problém. S radostí nás další den vítala. Mě bylo ale proti vůli se potajmu vytrácet. Proto jsem začala používat stejný model na který je zvyklá- ráno táta odejde DO PRÁCE a vždy se z ní vrátí, ať už má pojem o čase jakýkoliv, ví že se vrátí! Takže s touto jistotou jsem jí chtěla zanechávat. Proto se rozloučíme s tím , že jdu do práce a že příjdu, zamává mi , pošle pusinku a já si můžu v klidu vyřídit co potřebuji.