Příprava svatby krok za krokem aneb tak jsem se vdala i já

S dnes již manželem jsme se vzali po téměř čtyřleté známosti. O svatbě jsme mluvili docela často, ale konečné rozhodnutí, že se opravdu vezmeme, padlo předloni v létě, kdy jsme navštívili zámek v Náměšti nad Oslavou. Naprosto nás okouzlilo tamější prostředí, a proto jsme se rozhodli, že krok do společného života učiníme právě tam. Uběhl nějaký ten měsíc a my se dohodli, že svatbu naplánujeme na podzim 2011.

Protože jsme si nedovedli představit svatbu ve třicetistupňových vedrech, rozhodovali jsme se mezi červnem a zářím. Nakonec vyhrálo září, protože mě představa svatební fotografie s padajícím listím, jež hraje všemi barvami, naprosto uchvátila. Co na tom, že jsme nakonec v náš svatební den měli 27°C :-)) Symbolicky jsme pak zvolili datum 3. září, protože přesně 3., i když jiného měsíce, začal náš vztah. :)

Domluva na zámku a následně na matrice

Rezervace termínu na matrice a následně na zámku proběhla vůbec jako první věc, kterou jsme naše svatební přípravy odstartovali. Den a hodinu jsme si zarezervovali s 9měsíčním předstihem. K časné rezervaci přispěla skutečnost, že svatební obřady na námi vybraném zámku se nejčastěji konají právě o prázdninách a na přelomu srpna a září. Protože jsme se rozhodli pro obřad v zámecké knihovně, tedy pro svatbu mimo obřadní síň města, museli jsme si termín zamluvit nadvakrát. Po domluvě s panem kastelánem a s jeho potvrzením v ruce jsme se vydali na matriku. Tam jsme vyplnili potřebný dokument, tedy naše osobní údaje a jména a rodná čísla našich svědků a také jsme se dohodli, jaké jméno budeme po svatbě užívat.

Fotograf a kameraman – podle čeho jsem vybírala?

K výběru fotografa mi pomohla reference od kamarádky, která si jej nemohla vynachválit a rovněž internetová prezentace jeho práce. V neposlední řadě mě samozřejmě zajímala cena. Nejprve jsem si zamluvila termín (necelých 9 měsíců před svatbou) a až s potom s blížící se svatbou jsme dořešili detaily.

O tom, zda si na svatbu pozvat i kameramana, jsem dlouhou dobu neměla jasno. Nakonec jsme se s nastávajícím dohodli, že si necháme natočit jen svatební obřad a zbytek natočí jeden z příbuzných. Proto se rezervace pana kameramana nekonala s až tak velkým předstihem.

Kapela a moje možná až příliš velké nároky

Výběr kapely na svatební hostinu byla věc, na které jsem si chtěla nechat záležet, protože si myslím, že hudební doprovod hodně přispěje k tomu, zda se lidé baví, popřípadě naopak. Chtěla jsem se vyhnout reprodukované hudbě, protože dle mého názoru je jakákoli oslava lepší s živou muzikou. Jakou kapelu ale vybrat?

Opět jsem si vzala na pomoc internet a několik dní jsem si prohlížela prezentace nejrůznějších kapel. Ze svých nároků jsem však nechtěla slevit. Chtěla jsem, aby vybraný interpret uměl zpívat anglicky (nemám příliš v oblibě zahraniční písničky přezpívané do češtiny) a aby zahrál od každého trochu   – mými slovy: nějaký ten popík, něco trošku tvrdšího, trochu dechovky pro babičky a nakonec Helenku Vondráčkovou na zablbnutí :-) A zadařilo se! Našla jsem perfektní duo, které veškeré moje požadavky splnilo. Navíc byli neuvěřitelně milí a skutečné jedničky ve svém oboru.

I tuto kapelu jsem si nakonec zamluvila 9 měsíců před svatbou. Zpětně jsem za to moc ráda, protože jsem se tak vyvarovala zbytečným stresům, které vím, že některé nevěsty prožívají, když se jim pár týdnů před svatbou nedaří sehnat kvalitního fotografa či kapelu, nebo snad vhodný termín pro samotný obřad. Brzká rezervace všech důležitých aktérů svatby se rozhodně vyplatí a já ji mohu jen doporučit.

Obřadní hudba

I když jsem ze začátku měla tendenci se přiklánět k reprodukované hudbě (to aby mohly během obřadu zaznít naše oblíbené skladby), nakonec jsem požádala pana kastelána zámku, zda by nás na piáno nedoprovodil on sám – je totiž skutečným profesionálem, mimo jiné varhaníkem baziliky v mém rodném městě. Pan kastelán souhlasil a bylo to moc krásné, navíc se to do prostředí zámku hodilo daleko více než písničky populární hudby.

Hostina – kde, jak vybrat místo?

O hostině jsem měla docela jasnou představu – v příjemném prostředí, chutným jídlem a milým personálem. Po obhlídce okolí jsem objevila nově zrekonstruovanou restauraci nedaleko našeho města. Zkontaktovala jsem paní provozní a ujistila se, že v námi zvolený termín mají volno (touto otázkou vlastně začínala veškerá moje komunikace s potencionálními dodavateleli :-)). V lednu jsme se do námi vybrané restaurace vydali, tehdy ještě přítelem, abychom si místo prohlédli osobně a ochutnali umění místní kuchyně. Protože se nám zamlouvalo prostředí, stejně tak profesionální přístup personálu, ihned jsme si termín zarezervovali (přibližně tedy 8 měsíců před svatbou).

Proč a jakou volit barvu svatby?

Pro svoji svatbu jsem si zvolila barvu lososovou, nebo prostě jemně oranžovou. :) Měli jsme tak nazdobenou svatební tabuli, v této barvě jsem měla také svatební kytici, polštářek pod prstýnky, jmenovky na hostině, stuhy na dortu a spoustu dalších maličkostí. Je hezké, když k sobě vše pěkně ladí.

Barvu by si nevěsta (úmyslně nepíši novomanželé, protože co si budeme povídat, většině pánů je stejně jedno, jestli budou mít na svatebním stole ubrus červený nebo modrý:-) měla zvolit takovou, jaká se jí líbí, ale zároveň by měla pohlížet na to, zda se prostory restaurace s vybranou barvou nebudou tzv. bít. Interiéry námi vybraného sálu byly barevně sladěné do oranžova, což se nám náramně hodilo, ale například modrá či zelená barva by se do toho zřejmě příliš nehodila.

Do barvy svatby můžete obléct také družičky a sladit s ní i Váš svatební dort. Vybírat můžete z celé škály barev, nejčastější jsou však růžová, červená, modrá, fialová oranžová, zelená a žlutá a samozřejmě jejich blízké odstíny.

Šaty jedině bílé!

Asi čtyři měsíce před svatbou jsem se rozhodla, že se vydám na obhlídku svatebních šatů. Přiznám se, že se mi do jejich zkoušení moc nechtělo. Pořád jsem to odkládala, až jsem šla s mojí mámou kolem svatebního salónu a řekly jsme si, že se jen tak nakoukneme.

Salón byl plný nádherných šatů různých střihů i barev. Nevěděla jsem, které si prohlédnout dřív. Poté se mě slečna zeptala, zda vybíráme svatební šaty pro mne. Po mém přitakání nás ihned zarazila v prohlížení a konstatovala, že na polovinu šatů můžu rovnou zapomenout, neboť jsou na mě příliš krátké (měřím 181 cm). :-) Ani mi to nevadilo, byla jsem ráda, že se nemusím přebírat takovým množstvím šatů. Na dotaz, jaké šaty si představuji, jsem odpověděla stručně – jednoduché a bílé. Paní mi několik šatů ukázala, já si dvoje vybrala a ty šla do kabinky vyzkoušet. Nebyly špatné, vlastně se mi oboje líbily. Pak slečna navrhla, že bych mohla vyzkoušet šaty v barvě champagne. Moc se mi to nezamlouvalo, protože jsem byla zastáncem toho, že svatební šaty mají být bílé. Nicméně po vyzkoušení svatebních šatů v champagne barvě jsem již žádné jiné nechtěla a ještě tentýž den jsem si je zarezervovala.

Šaty jsem si tak zamluvila pět měsíců před svatbou a i když jsem si tehdy říkala, za jak hroznou dobu si je znova obleču, opak byl pravdou. Čas do svatby totiž strašně rychle utíká…

Doplňky – co vlastně všechno budu potřebovat?

Když jsem dříve přemýšlela, co jako nevěsta budu mít na sobě, tak jsem vlastně myslela jen na sněhově bílé šaty. Jaké bylo mé překvapení, když jsem před svatbou dávala dohromady seznam svatebních doplňků. Začalo to u bot. Protože jsem docela vysoká, rozhodla jsem se nejprve pro balerínky, abych nebyla vyšší než polovina svatebčanů. Protože jsem ale nenacházela v obchodech žádné, které by se mi na moji svatbu zamlouvaly, začala jsem pátrat na internetu. Nakonec jsem narazila na firmu, která mi boty vyrobila na míru. Přiznám se, že jsem trošku trnula, zda mi boty nakonec budou, protože botky jsou vlastně díky tomu, že jsou dělané na míru, v podstatě nereklamovatelné. Byly ale nádherné a krásně mi seděly.

Dále jsem si sehnala smetanový deštník, který jsem nakonec díky slunečnému počasí nepoužila, ale určitě se jednou bude nějaké nevěstě v mém okolí hodit :-) Nesměl chybět také modrý podvazek, bižuterie, bublifuky pro hosty, kniha hostů, okvětní lístky, stuhy a mašle na auto, dekorace domů na schodiště apod. Každá nevěsta to pozná sama, pár věciček se totiž velice rychle změní v dlouhý seznam. Je ale na každé z nás, aby si stanovila, co skutečně na své svatbě potřebuje a co považuje za zbytečnost. Každý má totiž představy o svatbě jiné.:-)

Svatební kytice – jakou si vybrat?

Se svatební kyticí jsem měla od začátku příprav jasno – růže, protože je mám moc ráda. Nicméně čím víc se svatební den blížil, tím víc jsem začala přemýšlet, že bych mohla zvolit květinu jinou.

Termín v květinářství jsme si nijak pevně nestanovovali. Pouze jsme se optali, zda je možné si tam nechat uvázat kytici pro mne, maminky, korzáž pro ženicha a svědky a svatební vývazky. Asi měsíc a půl před svatbou jsem se pak s paní floristkou sešla osobně. Konečné rozhodnutí, jak bude má svatební kytka vypadat, padlo až tam.

Svatební floristika je hotová věda – paní se mne ptala na to, jaké budu mít šaty, jaké budou barvy a střihu, kde se bude svatební obřad konat, jaké budu mít doplňky .:-) Nakonec mi doporučila netradiční svatební kytici tvořenou z lilií a eustomy doplněnou o lososovou stužku. V té době byla zrovna obdobná kytice navázaná za výlohou, a tak jsem měla představu, jak to bude asi vypadat. Netušila jsem však, že kytička bude až tak nádherná. Byla jsem z ní nadšená. Jen mne mrzelo, že jsem si nemohla celou svatební kytici usušit, protože lilie v běžných domácích podmínkách usušit nelze.

A proč jsem nakonec ustoupila od svých tolik oblíbených růží? Růže jsou nádherné, dostávám je od svého manžela, ale rozhodla jsem se, že ve svůj svatební den vyzkouším prostě něco nového. Něco jako symbol nového začátku. :-)

Svatební dort a cukroví

Přiznám se, že svatební cukroví byla záležitost našich maminek, tedy mojí a mojí stávající tchýně, zařídily to ale skvěle. Já vůbec neměla představu, kolik kilo svatebního cukroví je na takovou svatbu třeba.

Společně jsme se pak vydaly do cukrářství kvůli svatebnímu dortu. Měla jsem určitou představu, chtěla jsem třípatrový bílý marcipánový dort. Na schůzce s paní cukrářkou jsem se přesvědčila, že téměř nic není překážkou – dort může být ozdoben dalším marcipánem, živými květinami, perličkami apod. S sebou jsem si přivezla fotografie dortů z internetu, které mne zaujaly. Na místě jsem si také prohlédla katalog cukrářství. Nakonec jsme se domluvily na třípatrovém dortu se dvěma čokoládovými a jedním ořechovým patrem, ozdobeným živými liliemi a lososovými stuhami.

Pro dort jsme si pak jeli s nastávajícím manželem v pátek, den před svatbou. Přiznám se, že jsem měla obavu, jestli dort do restaurace vůbec v pořádku převezeme – bylo to autem asi 20 kilometrů. Bála jsem se jej i přenést do auta, a tak nám jej paní cukrářka obratně - jednou rukou donesla a usadila na skleněném podnose do kufru auta – prý je to tak daleko bezpečnější než jej držet během jízdy na klíně. Dort vážil 8 kilo, takový cvalík prý po kufru moc cestovat nebude. A necestoval, cestu přežil bez újmy.:-)

Co s vlasy?

Termín jsem si u kadeřnice a vizážistky zamluvila asi s tříměsíčním předstihem. Moje rozhodnutí ovlivnil fakt, že jsem chtěla, aby svatební účes a líčení proběhlo na jednom místě bez nutnosti přejíždění z jednoho salonu do druhého. Proto jsem si vybrala studio, které obě služby nabízelo „ pod jednou střechou“. Protože bych zvědavostí, co vlastně budu v den své svatby na své hlavě mít, umřela, domluvila jsem si zkoušky týden před svatbou. Týden proto, že jsem si chtěla nechat obarvit vlasy, tak aby byla barva pěkná a výrazná. Nakonec u mne vyhrálo jemné líčení a až „princeznovský“ účes.

V den svatby jsem dorazila do salonu v 7 hodin. Do parády si mě vzala nejprve paní vizážistka, která mne zhruba za půl hodiny nalíčila a poté jsem si přesedla na křeslo k její kolegyni, která mi přibližně za 2,5 hodiny vytvořila na hlavě snad milion loken.

Obléci šaty a rychle něco sníst

Po návratu domů jsem rychle zakousla chlebíčky, které mi skutečně přišly vhod (nějakým zázrakem jsem se po několika dnech, kdy mne trápil stažený žaludek, mohla v klidu jíst) a šla se převléci do svatebních šatů. Jelikož jsem docela vysoká, bylo jejich oblékání vtipnou záležitostí, máma mi pomáhala stojící na posteli nasoukat šaty přes hlavu a táta pak s jejich natažením přes spodničku. No, ještě že jsem je tam měla. Nedovedu si představit, že bych se do nich soukala sama. Protože jsem si vybrala šaty korzetové, následovalo ještě jejich šněrování. S tím nám pomohla přítelkyně mého bratra, za což ji moc děkuji.

Pak už šlo vše strašně rychle. Svatební hosté začali přicházet a já čekala na svého nastávajícího...

Ať už bude Váš svatební den jakýkoli, přeji Vám, abyste si ho užila a vzpomínala na to celý život.

Připravila Andrea Veselá