Rosalli – Happy-end se nekoná

Happy-end se nekoná

Svůj příběh nám Rosalli sepsala před více jak dvěma lety: https://www.babyonline.cz/maminka/pribehy-z-bol/rosalli-a-pribeh-jejiho-zivota.html

Tenkrát přes všechnu jeho bolest a tragičnost, končil domnělým happy-endem. Vše je ale bohužel jinak.

Manžel odešel natrvalo

15 měsíců po napsání příběhu nás manžel opět opustil, tentokrát ale už definitivně. Po prvním rozchodu v říjnu 2008, se k nám vrátil v dubnu 2009 a v červenci 2010 odešel natrvalo. Ke změnám, které měly nastat, bohužel nedošlo. Pár měsíců se sice svým způsobem snažil, ale pak už jsem věděla, že jsme ve starých kolejích. O mě a dceru nejevil příliš zájem, byl bez příjmu, tudíž se nepodílel ani po finanční stránce. Sice si našel místo jako realitní makléř, ovšem toto zaměstnání nepřineslo vůbec nic, právě naopak jen navýšilo jeho dluhy a nebylo již ani možné, abych tuto jeho činnost dál finančně podporovala, protože samozřejmě musel za prací také dojíždět atd. Každopádně výdělek z této činnosti nebyl vůbec žádný.

Nesu to hůř než poprvé

Komunikace mezi námi též vázla, takže nakonec z toho všeho vyplynulo to, že se manžel odstěhoval. Tento druhý rozchod jsem nesla a stále nesu snad ještě hůř, než ten první, protože jsem doufala, že vše bude zase v pořádku. I když podvědomě jsem se právě dalšího rozchodu obávala a nakonec se moje obavy naplnily.

Rozvod a svěření dcery do péče

Již měsíc před tím, než si našel vhodný podnájem, jsme začali řešit rozvod. Návrh na svěření dcery do péče jsem podávala v červnu 2010, v listopadu proběhlo první stání bez problémů a v lednu 2011 jsme byli rozvedeni. Přesné datum vyšlo na 14. ledna. Ještě že to nebylo o měsíc později, to by bylo datum naší svatby. Už tak to bylo zvláštní…

Jsme tedy s Bárou už přes rok samy

Táta si ji k sobě na podnájem nebere, navštěvuje ji jen dle jeho času u nás doma. Práci už má. Zatím se finančně nepodílí, čímž mi situaci rozhodně neulehčuje. Snad se to brzy změní, když už bude mít stálý příjem.

Stále ho miluji

K rozvodu ještě dodám, že proběhl dohodou, takže tímto způsobem bez problémů. S rozvodem jsem se stále nesrovnala, a myslím, že asi nikdy nesrovnám, protože přes to všechno, co mi ex způsobil, ho stále miluji. To přiznávám veřejně. Vím a je mi jasné, že to asi většina z vás nepochopí a řekne si, že jsem hloupá a to mírně řečeno, ale nemůžu si pomoct, i když jsem se o to hodně snažila. Prostě to nejde! Mohu tedy jen tajně doufat, že třeba někdy, až bude mít vše vyřešeno, se k sobě možná po letech vrátíme. Je to jen takové skryté přání hluboko v mém srdci. Kdo ví…  

Je velmi těžké v dnešní době najít si vhodného partnera, navíc s mým handicapem a dítětem k tomu. Zkušenost se seznamováním, ať už osobně nebo na internetových seznamkách, již mám, takže vím, o čem mluvím a můžu vám říct, že je škoda mluvit…

Jak se daří Báře?

V říjnu oslaví už páté narozeniny. Loni v září nastoupila do školky a tím se spustil kolotoč různých opakujících se nemocí. Nejspíš tím, jak v prvním roce života prodělala několik chemoterapií, má příliš oslabenou imunitu. Navíc se ještě dodatečně očkovala vším, co jí díky léčbě chybělo, takže vlastně všechno, což také zrovna nepřispělo. Za celý školní rok byla ve školce zhruba 2 měsíce, když to spočtu tak nějak dohromady. Jinak byla stále nemocná. 2x měla zánět středního ucha, opakující se virózy, a hlavně, co nás trápí stále, jsou záněty močových cest, močového měchýře a v poslední době, nejspíš díky stálému podávání antibiotik, kterých měla opravdu hodně, i přemnožení nežádoucích bakterií v pochvě. Takže prostě pořád dokola řeším nějaké léky, mazání, roztoky, odběry moči… Tohle je na dlouhodobější léčbu, takže žádná sláva. Ale do školky prý nastoupit může, tak jsem zvědavá, jak to bude probíhat letos.

Velmi nám pomáhá babička

Měla jsem možnost pracovat doma na počítači, ale za těchto podmínek bych dané množství práce bohužel nebyla schopná stíhat, takže jsem nabídku musela odmítnout. Byla by to sice pro mě finanční pomoc, ale to bych doma musela mít denně aspoň 8 hodin klidu bez vyrušování, a to s Bářiným zdravotním stavem prozatím nemám. Ještě že mám rodiče, a hlavně babičku, která mi hodně pomáhá, jinak nevím, jak bych vše zvládala. V tomto ohledu mám strach z budoucnosti. Až malá začne chodit do školy, až babička nebude moct, protože přece hen jí bude příští rok 70 let, kdo se bude s ní učit, když já na to nevidím, atd., atd.… Mám v sobě spoustu takových otazníků, které mě trápí a tak mi to nedá se jimi často nezabývat. S babičkou vodíme malou do školky i ze školky, řešíme lékaře, léky, nákupy, vycházky, o víkendech obědy...

Bára má taky stálé problémy s jídlem. Tím, jak je ve školce tak málo, se zatím ani tam neměla šanci více rozjíst, na což už si učitelky začaly stěžovat. No co vám mám povídat, vše stále dokola.

Výsledky lékařských kontrol nám dělají radost

Jediné pozitivum, kterým už tuhle svou zpověď zakončím, jsou výsledky lékařských kontrol ohledně retinoblastomu. Tady je zatím stále vše v pořádku. Do Brna teď jezdíme na týdenní hospitalizace každého půl roku. Bára měla jít na kontrolu v listopadu, ale kvůli nemoci a nasazeným antibiotikům, musela být kontrola přeložena na leden. Od toho listopadu jsem tedy už pak malou ani nedávala do školky, aby opravdu zůstala zdravá a mohla absolvovat vyšetření. Magnetická rezonance dopadla dobře, ta byla pod anestézií, kontrola očního pozadí naštěstí byla taktéž v pořádku a navíc už ji malá měla jen klasickým způsobem, ušetřila si tak jedno uspání. Je dobře, že už při vyšetření spolupracuje a vyšetření je takto dostačující. Další kontrola je v plánu zase v červenci.
 

Lucko, můžeš nám, prosím, přiblížit, jak probíhají ty týdenní hospitalizace v Brně? Co tam malé dělají?

S hospitalizacemi to vypadá asi takto: V pondělí tam malou přivezeme - jedou s námi buď mí rodiče, nebo exmanžel, to si Báru na očním oddělení jen přijmou a tento den už se nic neděje. Následující den má oční vyšetření v celkové anestézii. Je to důkladné vyšetření očního pozadí za použití ultrazvuku, což zatím není schopná zvládnout bez uspání, proto u těchto malých dětí postupují takto. No a další den jde opět na vyšetření v celkové anestézii, a to sice na magnetickou rezonanci, kterou by zatím taktéž bez uspání nezvládla. Pokud nejsou zjištěny žádné problémy, může jít další den domů. Takže celkem v Brně zůstává 4 dny.

Jsi hospitalizována s ní nebo tam Bára zůstává sama?

V lednu Bára už po druhé v nemocnici zůstávala sama, protože já si bohužel nemůžu dovolit dát za pobyt s ní tolik peněz. Byla bych už jako platící rodič a to činí zhruba 430 Kč na den. Malé moje nepřítomnost ale naštěstí vůbec nevadí, v tomhle jsem ráda za její povahu, není na mě tolik vázaná a nevadí jí cizí prostředí. Hlavní pro ni je, že má kolem sebe hodně dětí, jinak ji nic nezajímá, ani domů se jí naposled moc nechtělo.  Je to ale rozhodně lepší, než kdyby měly probíhat nějaké scény, kvůli kterým bych se tu pak trápila. Takhle vím, že je relativně v pohodě, když nemá zrovna nějaký ten zákrok.

Jak Bára zvládla to, že od vás tatínek odešel? Nestýská se jí?

Nemůžu říct, že by to Bára nějak těžce nesla. Byly sice okamžiky, kdy si náhle vzpomněla a začala pofňukávat, že chce tátu, kdy jsem sama pak měla co dělat, abych se nerozbrečela s ní, ale bylo to výjimečně a spíš ten první půlrok. Teď vzhledem k věku to bere prostě tak, že táta s námi nebydlí a občas za námi přijede na návštěvu. Blíže jsem to s ní zatím neřešila. Vždycky se na něj těší, ale přímo jej nepostrádá, protože si s ní stejně nikdy nehrál, nijak se jí nevěnoval, téměř nic jsme společně nepodnikali, takže to pro ni, dle mého názoru, není tak citelná ztráta.

A poslední můj dotaz se týká enukleace. Můžeš nám trochu podrobněji vysvětlit, jak je to s oční protézou? Kdy ji Barunka dostala? Jak je to s velikostí, jestli se časem musí dát oko větší. A poznají lidé, že má Bára jen jedno oko funkční?

Bára chodila bez oční náhrady asi rok po enukleaci. Oční protéza se dává samozřejmě jinak i mnohem dřív, ale jelikož byla malá a nechodila ještě nikam do kolektivu, tak jsem to tenkrát moc neřešila, protože čím menší dítě, tím to bývá horší. Musí se hlídat, aby si ji dítě nevyndávalo, aby se neztratila, protože dítě má nárok na novou jednou za půl roku, dospělý pak jednou za 3 roky.

Velikost se mění u dětí s tím, jak rostou a jak je potřeba. Na fotkách má Bára levé oko umělé, tak můžete sami posoudit, jak to vypadá, ale v běžném kontaktu to poznat není. Když se protéza dobře vypracuje, aby seděla jak fyzicky, tak i esteticky, je to v pohodě.

I já mám vlastně protézy, a to oboustranně. Protézy se nedávají přímo v nemocnici, ale dělají je na speciálním pracovišti. My jezdíme na protetiku do Brna. Nevím, jak je to dnes, ale dřív se vyráběly i skleněné. Jinak jsou z akrylu.

Báře protézku na noc vyndávám, což se doporučuje. Já je však nevyndávám vůbec, už jsem takto zvyklá.

Na základě vyprávění Rosalli připravila Naďa Barochová.