1. Lukášovo dětství

Rozhovor byl pořízen v dubnu 2013

Fotil Lukáš Kaboň, Deník.cz

Naše povídání začneme Vaším dětstvím. Prozradíte nám, kde jste se narodil a vyrůstal?

Jsem z krásné vesnice Cítoliby u Loun. Teď se tam ale vracím velmi málo, bohužel. Hrál jsem tam fotbal jako každé dítě, které nechodilo do hasičů. Málokdo byl zároveň hasič i fotbalista. Cítoliby jsou krásné, to si člověk uvědomí zvlášť poté, co tam není tak často.

Jaká je Vaše první vzpomínka z dětství?

Nevím přesně, pamatuju si nějaké dovolené, prázdniny nebo také, když mi mamka říkala, že umřela babička. Taky jak jsem brečel poté, co mi bratr se sestrou dali do mikulášského dárku uhlí a brambory, zatímco mě naladili na krásný bagr.

Jaká ze vzpomínek je pro Vás nejdůležitější?

To opravdu nevím. Jak vidíte, pamatuju si spíš ty bolavé. Ne, že bych nezažíval radostné chvíle, naopak. Pamatuju si třeba, jak jsme s tátou v Chorvatsku zabloudili ve skalách, dodnes cítím, jak tehdy měl strach i on. Ale vlastně i za tím je zase silná negativní emoce.

Jak Vás rodiče vychovávali? Máte sourozence?

Ano, jsem poslední, už tak trochu neplánovaný. Míjelo mě vše, co si naopak starší bratr a sestra odpárat nemohli. Takže jsem měl dětství opravdu jednoduché.

Co Vás jako dítě bavilo? Navštěvoval jste nějaké kroužky?

Ne ne, volbu fotbalista vs. hasič jsem tu už popisoval. Fotbal jsem přestal samozřejmě hrát velmi brzo, stejně jako následně i hokej, se kterým jsem začal na druhém stupni základní školy, která měla hokejovou specializaci. Přes tisíce pádů kolem mantinelů jsem se naučil bruslit, mí spolužáci hráli hokej velmi dobře. Po roce jsem se zlepšil o tolik, že jsem se jim vyrovnal a nakonec jsem byl i lepší než mnozí z nich.

Kdy jste začal uvažovat o herectví? A co tomu říkali rodiče?

Byl to spíš omyl, žádná velká touha, cíl nebo sen. Opravdu jsem netušil, kam a jakým směrem se vydat. Přihláška na Vyšší odbornou školu hereckou v pražské Michli byla jedna z mnoha, byl to i jeden z mnoha oborů, které jsem chtěl zkusit. Vyšla ale jako první a já jsem to v sobě začal nějak objevovat. Naši mě v tom podpořili.

Vzpomenete si, jaké knížky jste měl rád? A kdo Vám je četl?

Naši mi moc nečetli. Táta mi četl jen jednou – Knihu džunglí – a dodnes na to nemůžu zapomenout. Já jsem dnes paradoxně jedním z největších populizátorů knih a čtení, mimo jiné jsem i patronem Celé Česko čte dětem, které motivuje rodiče právě ke čtení svým dětem.

Neuvažoval jste o tom, že budete spisovatelem?

Ne, i když v knihách ležím denně. Umím je výborně krátit a umím je i cítit. Rozumím celému knižnímu byznysu, vím, co by třeba bylo dobré, ale necítím v sobě potřebu něco napsat. Myslím, že bych to ani nesvedl. Občas mě v rámci terapie něco popadne, ale je to opravdu jen „vypisování se“. Koneckonců od toho mám svůj blog (lukas.hejlik.cz), kde mi to jde a kde se dokážu vypsat opravdu ze všeho.                                          

Rozhovor pořídila: Beáta Matyášová, http://www.facebook.com/bea.matyas

Předchozí části rozhovoru:

Úvod

Další části rozhovoru:

2. Herecká kariéra

3. Lukáš v roli otce

4. Listování

5. Životní styl