Inzerce
Inzerce
Inzerce

1. Dětství profesora Pirka a lékařská tradice v rodině

Pane profesore, Vy pocházíte z lékařské rodiny a dal jste přednost medicíně před povoláním námořníka. Jaké jste měl vůbec představy o svém povolání v dětství, čím vším jste chtěl být a co bylo tím významným faktorem, že jste se nakonec rozhodl pro medicínu?
Pokud se pamatuju, tak jsem chtěl být nejdřív popelářem, protože se mi líbilo, jak jezdí na té stupačce. Potom jsem chtěl být osvětlovačem v cirkuse, protože oni tam vždycky dříve, nevím, jak je to dneska, nahoru vylezli a seděli na takovém malinkém platu a svítili na ty artisty a přitom si jezdili po světě. To byly moje dětské sny, co se týče zaměstnání. Pak jsem opravdu chtěl být námořním důstojníkem.

Dokonce jste prý s tatínkem sháněli bližší informace…
…nejen informace, tatínek sehnal někoho přímo v Děčíně, kde byla plavební průmyslovka. U něj jsme se informovali. A protože odtamtud nebylo možné se dostat na moře, tak jsem se rozhodl, že půjdu na gymnázium a potom na vysokou námořnickou. Jenomže ta se studovala jenom v Oděse. Mluvil jsem tehdy s jedním spolužákem, který tam studoval a ten mi sdělil, že to bylo příšerné, ať neblbnu. Tak jsem si řekl, že vystuduju medicínu a půjdu dělat námořního doktora. Ale jak jednou k té medicíně přičichnete, tak vidíte, že na té lodi, ano, taky se tam dělá medicína, někdy odpovědná, ale v zásadě je tam 30 zdravých chlapů.

Praprastrýc byl osobním lékařem ruského cara. Pochází tedy část Vaší rodiny z Ruska?
To v žádném případě.

Jak se k této funkci dostal?
To já vůbec nevím. My jsme ho neznali, my jenom víme, že on byl z té židovské větve naší rodiny a pocházel z východních Čech. Byl to starý mládenec, a když zemřel, tak po něm zbyl dost velký majetek. Ale židovská obec rozhodla, protože se tam tehdy dělaly pogromy na Židy, že se tam pro ten majetek nepojede. A to je všechno, co o něm víme.

Jste již několikátou generací lékařů ve Vašem rodu. Je to pouze z tatínkovy strany, nebo i maminčiny?
Ne, to je jenom z tatínkovy strany, kde byli všichni lékaři počínaje pradědečkem a tímhle prastrýcem. Také můj strýc a moje sestra. Ale z maminčiny strany to byli většinou učitelé na různých základních školách, středoškolští profesoři. A děda byl podnikatel.. To byli Středočeši, pocházející ze Zásmuk, to je takové malé městečko na Kolínsku.

V čem podnikal?
Děda měl obchod s textilem a vlastnil továrnu na dřevěné hračky. Hlavní, co měl, tak licenci na Člověče, nezlob se v České republikace. Továrna byla znárodněna jako Tofa.  

A chtěl jste to nějak obnovit v restituci?
Tak ta samotná továrna a život mojí maminky by byly téměř na román, protože za života mojí maminky o tu továrnu přišli třikrát. A vždycky podle platných zákonů. Poprvé, protože děda byl velký činovník Sokola a Sokolové měli nějakou tajnou organizaci proti Hitlerovi, tak děda šel do koncentráku a továrnu zabavili a dosadili do ní národního správce. Děda koncentrák přežil, osvobodili ho Američani. Když se v pětačtyřicátém vrátil domů, pokračoval v továrně. V osmačtyřicátém mu zase továrnu sebrali a zavřeli ho znova. Takže to o ní přišli podruhé. A po roce osmdesátdevět, na to si dobře pamatuju, zavolali maminku a říkali, tak co tady po Vašem dědečkovi zbylo? Já jsem měl představu, že ta restituce bude vypadat tak, že řeknou: „Tady jste měli továrnu, tu jsme 40 let užívali, a tady ji máte nazpátek.“ Ale omyl byl pravdou. Řekli: „No tak po Vašem dědečkovi tady zbyly pozemky a ta budova. To všechno ostatní si musíte koupit.“

Myslíte koupit tu výrobu?
Ano, tu výrobu. Protože ty stroje už mezitím byly jiné. Řekli 12 nebo 16 miliónů, už nevím. A umíte si představit, když jsme tehdy vydělávali dva a půl tisíce měsíčně a někdo řekl, abychom dostali po dědovi továrnu nazpátek, že musíme zaplatit takové peníze. Tak z toho vznikla akciová společnost a maminka dostala akcie. Tu akciovou společnost někdo vytuneloval, úplně ji zrušil. A teď je tam místo továrny sklad vykopané hlíny z opravovaných silnic. Takže třikrát za život maminka přišla o jednu a tu samou továrnou a vždy to bylo podle platných pravidel.

Tak to je smutné. Já si právě ještě z dětství pamatuji na hračky Tofa. Nevěděla jsem, že veškeré tohle know-how založil Váš dědeček.
Veškeré ne, protože oni tehdy dali víc těch továrniček dohromady a vytvořili z toho koncern s ředitelstvím v Semilech. Já jsem tam ještě za restituenty, za maminku, zasedal v dozorčí radě, než to pak někdo vytuneloval a zlikvidoval.

Jak vypadalo, pane profesore, Vaše dětství? Byli na Vás rodiče přísní?
Moje dětství vypadalo moc hezky. Na ně mám opravu moc hezké vzpomínky. Maminka byla šíleně přísná. My jsme byly tři děti. Bydleli jsme na Vinohradech u Riegerových sadů v Krkonošské ulici. Když jsem přišel z venku o pět minut později, tak jsem dostal týden hausarest a nikam jsem nesměl. Maminka byla strašně přísná. Nemlátila nás vařečkou, říkala, že jí stačí její pravačka. Že jí má od toho praní a s námi dost vycvičenou. Tatínek byl velice hodný, ten mě uhodil jednou v životě. Máme u Jevan takovou chatičku a tam měla cvičení Lidová milice. U něj poztráceli náboje a já je přinesl domů. Můj tatínek nenáviděl zbraně. On, když v sedmačtyřicátém končil medicínu, tak dostal umístěnku do Děčína na chirurgii a tam ošetřoval spoustu kluků, kterým po nálezu granáty utrhly ruku. Tak to bylo jedinkrát v životě, kdy mě tatínek seřezal. Jinak on byl strašně hodný. Maminka byla taky hodná, ale přísná. Takže dětství jsme měli opravdu hezké, protože rodiče se nám ohromně věnovali. Tatínkovo veškeré snažení směřovalo k tomu, aby rodina byla spokojená.

Čemu jste se věnoval ve volném čase? Měl jste organizované aktivity v podobě kroužků jako dnešní děti, nebo jste si naopak volný čas organizoval sám?
Maminka byla té zásady, že nemáme mít moc volného času. Takže každý den jsem něco měl. Dvakrát týdně jsme chodili do Sokola. Dvakrát týdně jsem chodil na němčinu a jednou týdně ze začátku na klavír. Každý den odpoledne jsem něco měl. Pak jsem plaval a hrál pozemní hokej. Maminka měla zásadu, že každý den odpoledne něco musíme mít, aby jsme se neflákali po ulici.

Zůstaly Vám zájmy z dětství do dospělosti?
Určitě mi zájem o sport zůstal. Od malička jsme sportovali, děda z maminčiny strany byl Sokol, a tak to mám v „krvi“.

Také se dozvídám, že pan profesor sbírá stará auta a motocykly, zrovna si pojede vyzvednout model od Messerschmittu, výrobce letadel za 2. světové války, který má 2 místa k sezení za sebou. Je to parádní úlovek, neboť jsou údajně pouze 2 až 3 modely v republice.

V rozhovorech jste zmínil, že jste se těžko vyrovnával s rozhodnutím syna odejít z lékařské fakulty. Jak dlouho jste se s jeho odklonem od medicíny vyrovnával a co Vám tehdy pomohlo. Co se Vám honilo hlavou?
Vyrovnat se s tím mi pomohlo vědomí, že je to jeho život a je důležité, aby on byl spokojený. Tak jsme se s tím vyrovnali, on je spokojený, má svou úspěšnou životní dráhu. Oba dva synové mají hezkou rodinu, takže jsou šťastní. Doufám, že aspoň některé vnouče, je jich pět, by mohlo studovat medicínu.

A jak jsou teď velké?
Vnoučata jsou od 4 let do 10.

Rozhovor pořídila: Jana Martincová

Diskuze » Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Diskuze » Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Komerční sdělení

1. Dětství a lékařská tradice - diskuze

  • Jani, tak osobní setkáním s tímto člověkem ti fakt závidím. Mám ho ráda.
    Jinak s tou továrnou je to síla, chudáci. Těším se na zítra. 
    sazicka   | 09.01.2012 11:14:07
    Reagovat | URL příspěvku
  • to je mazec
    s tou tovarnou.
    Ale hracky TOFA furt funfgujou, ne? Ja mam pocit, ze Maruska od nich neco ma.
    zajic   | 09.01.2012 10:53:14
    Reagovat | URL příspěvku
  • Moc hezké čtení. Náš taťka taky docela těžko nese, že nikdo z nás tří nejde v jeho stopách a nebude mít komu předat ordinaci, leda by ještě překvapila sestra, která letos končí gymnásium a zatím není pevně rozhodnuta co dál. 
    Evulik25   | 09.01.2012 09:59:13
    Reagovat | URL příspěvku
Vložit příspěvekČlanky s diskuzí

Poradna

Zavírání se v pokoji

| Ada1215 | 18.10.2020, 16:29

Dobrý den, dceři je 12 let a v poslední době se neustále zavírá ve svém pokoji, nechce s námi moc komunikovat a dokonce jí i vadí, nechávat otevřené dveře do svého pokoje, i když ví, že tam bez jejího vědomí nebudeme vstupovat. Snažíme se její soukromí respektovat, vždy klepeme na dveře, pokud s ní chceme mluvit. Nevím, jestli je to puberlou nebo proč nám jako rodičům přestala věřit. Podotýkám, že se u nás doma nic nezměnilo, vše funguje jako dřív. Někdy mám pocit, že jí i vadí jen moje přítomnost. Přitom jsou ale dni, kdy se spolu normálně bavíme, dokonce se mi tu a tam s něčím svěří. Ale takových chvil je čím dál méně a bojím se, aby nevymizely úplně. Vím, že má nějaké problémy s kamarádkami, ale o tom vůbec nechce mluvit. Dále mě trápí její vztah s otcem . mým manželem. Ten je na ní poměrně přísný, což vůbec není na škodu, ale mám pocit, jako by se úplně vytratilo jakékoliv prřátelství mezi ní a otcem. Dokonce se i vyjádřila v tom smylsu, že by bylo lepší, kdyby s námi vůbec nebydlel. Všechno je mi to hrozně líto. Poradíte mi, prosím, jak vylepšit komunikaci a vztahy v rodině? Jak docílit toho, aby se situace ještě nezhoršovala? Dcera ví, že ji mám moc ráda a že mlže kdykoliv přijít, pokud ji bude něco trápit. Myslím, že ví, že mi může věřit.
Děkuji za radu.

Dobrý den, u vás doma se jak píšete, nic nezměnilo, ale jak to tak vypadá, tak se změnila vaše holčička. Vaše dcera podle popisovaných projevů evidentně vstoupila do období dospívání a chová se adekvátně svému věku a vývojovému období. Vy jako rodiče respektujte její potřebu většího soukromí a zavřené dveře jejího pokoje. Naopak pokud dcera přijde a bude si s vámí chtít povídat, pak tyto chvilky využijte na maximum a snažte se na ni udělat čas a vyslechnout ji. Příležitost si s ní popovídat, dozvědět se také nějaké informace o ní a o tom co prožívá se nemusí po delší dobu opakovat a to že byste na ni neměli čas může podkopat její důvěru ve vás. Nevyzvídejte nic o vztazích s kamarádkami, nepodsouvejte jí problémy, ale naslouchejte. V případě vyzvídání se dcera ještě více uzavře do sebe a neřekne vám nic. O období dospívání bylo napsáno mnoho literatury, stačí zapátrat na internetu, který se jen hemží radami jak komunikovat s dospívajícími dětmi. Lze také vyhledat některou z poraden pro rodinu a mezilidské vztahy, kde můžete pod vedením odborníka na komunikaci v rodině pracovat. Přesto všechno se připravte na to, že toto období je pro všechny zúčastněné členy náročné, ale také důležité. Vždyť z vaší holčičky se má stát sebevědomá mladá žena. Ohledně vztahu s otcem nejsou popisované projevy také nic neobvyklého, je ale potřeba i ze strany otce zapracovat na zlepšení komunikace  a přiblížení se dceři. Na tomto místě si níže dovolím vložit odkaz na článek, který jsem v létě četla na internetu a kde možná najdete některé odpovědi na vaše dotazy.

S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Mgr. Michaela Matoušková | Babyonline | 19.10.2020, 10:28
Položit dotaz Všechny dotazy a odpovědi
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. V pořádku Další informace
Inzerce