1. Dětství profesora Pirka a lékařská tradice v rodině

Rozhovor byl pořízen 14. listopadu 2011

Pane profesore, Vy pocházíte z lékařské rodiny a dal jste přednost medicíně před povoláním námořníka. Jaké jste měl vůbec představy o svém povolání v dětství, čím vším jste chtěl být a co bylo tím významným faktorem, že jste se nakonec rozhodl pro medicínu?
Pokud se pamatuju, tak jsem chtěl být nejdřív popelářem, protože se mi líbilo, jak jezdí na té stupačce. Potom jsem chtěl být osvětlovačem v cirkuse, protože oni tam vždycky dříve, nevím, jak je to dneska, nahoru vylezli a seděli na takovém malinkém platu a svítili na ty artisty a přitom si jezdili po světě. To byly moje dětské sny, co se týče zaměstnání. Pak jsem opravdu chtěl být námořním důstojníkem.

Dokonce jste prý s tatínkem sháněli bližší informace…
…nejen informace, tatínek sehnal někoho přímo v Děčíně, kde byla plavební průmyslovka. U něj jsme se informovali. A protože odtamtud nebylo možné se dostat na moře, tak jsem se rozhodl, že půjdu na gymnázium a potom na vysokou námořnickou. Jenomže ta se studovala jenom v Oděse. Mluvil jsem tehdy s jedním spolužákem, který tam studoval a ten mi sdělil, že to bylo příšerné, ať neblbnu. Tak jsem si řekl, že vystuduju medicínu a půjdu dělat námořního doktora. Ale jak jednou k té medicíně přičichnete, tak vidíte, že na té lodi, ano, taky se tam dělá medicína, někdy odpovědná, ale v zásadě je tam 30 zdravých chlapů.

Praprastrýc byl osobním lékařem ruského cara. Pochází tedy část Vaší rodiny z Ruska?
To v žádném případě.

Jak se k této funkci dostal?
To já vůbec nevím. My jsme ho neznali, my jenom víme, že on byl z té židovské větve naší rodiny a pocházel z východních Čech. Byl to starý mládenec, a když zemřel, tak po něm zbyl dost velký majetek. Ale židovská obec rozhodla, protože se tam tehdy dělaly pogromy na Židy, že se tam pro ten majetek nepojede. A to je všechno, co o něm víme.

Jste již několikátou generací lékařů ve Vašem rodu. Je to pouze z tatínkovy strany, nebo i maminčiny?
Ne, to je jenom z tatínkovy strany, kde byli všichni lékaři počínaje pradědečkem a tímhle prastrýcem. Také můj strýc a moje sestra. Ale z maminčiny strany to byli většinou učitelé na různých základních školách, středoškolští profesoři. A děda byl podnikatel.. To byli Středočeši, pocházející ze Zásmuk, to je takové malé městečko na Kolínsku.

V čem podnikal?
Děda měl obchod s textilem a vlastnil továrnu na dřevěné hračky. Hlavní, co měl, tak licenci na Člověče, nezlob se v České republikace. Továrna byla znárodněna jako Tofa.  

A chtěl jste to nějak obnovit v restituci?
Tak ta samotná továrna a život mojí maminky by byly téměř na román, protože za života mojí maminky o tu továrnu přišli třikrát. A vždycky podle platných zákonů. Poprvé, protože děda byl velký činovník Sokola a Sokolové měli nějakou tajnou organizaci proti Hitlerovi, tak děda šel do koncentráku a továrnu zabavili a dosadili do ní národního správce. Děda koncentrák přežil, osvobodili ho Američani. Když se v pětačtyřicátém vrátil domů, pokračoval v továrně. V osmačtyřicátém mu zase továrnu sebrali a zavřeli ho znova. Takže to o ní přišli podruhé. A po roce osmdesátdevět, na to si dobře pamatuju, zavolali maminku a říkali, tak co tady po Vašem dědečkovi zbylo? Já jsem měl představu, že ta restituce bude vypadat tak, že řeknou: „Tady jste měli továrnu, tu jsme 40 let užívali, a tady ji máte nazpátek.“ Ale omyl byl pravdou. Řekli: „No tak po Vašem dědečkovi tady zbyly pozemky a ta budova. To všechno ostatní si musíte koupit.“

Myslíte koupit tu výrobu?
Ano, tu výrobu. Protože ty stroje už mezitím byly jiné. Řekli 12 nebo 16 miliónů, už nevím. A umíte si představit, když jsme tehdy vydělávali dva a půl tisíce měsíčně a někdo řekl, abychom dostali po dědovi továrnu nazpátek, že musíme zaplatit takové peníze. Tak z toho vznikla akciová společnost a maminka dostala akcie. Tu akciovou společnost někdo vytuneloval, úplně ji zrušil. A teď je tam místo továrny sklad vykopané hlíny z opravovaných silnic. Takže třikrát za život maminka přišla o jednu a tu samou továrnou a vždy to bylo podle platných pravidel.

Tak to je smutné. Já si právě ještě z dětství pamatuji na hračky Tofa. Nevěděla jsem, že veškeré tohle know-how založil Váš dědeček.
Veškeré ne, protože oni tehdy dali víc těch továrniček dohromady a vytvořili z toho koncern s ředitelstvím v Semilech. Já jsem tam ještě za restituenty, za maminku, zasedal v dozorčí radě, než to pak někdo vytuneloval a zlikvidoval.

Jak vypadalo, pane profesore, Vaše dětství? Byli na Vás rodiče přísní?
Moje dětství vypadalo moc hezky. Na ně mám opravu moc hezké vzpomínky. Maminka byla šíleně přísná. My jsme byly tři děti. Bydleli jsme na Vinohradech u Riegerových sadů v Krkonošské ulici. Když jsem přišel z venku o pět minut později, tak jsem dostal týden hausarest a nikam jsem nesměl. Maminka byla strašně přísná. Nemlátila nás vařečkou, říkala, že jí stačí její pravačka. Že jí má od toho praní a s námi dost vycvičenou. Tatínek byl velice hodný, ten mě uhodil jednou v životě. Máme u Jevan takovou chatičku a tam měla cvičení Lidová milice. U něj poztráceli náboje a já je přinesl domů. Můj tatínek nenáviděl zbraně. On, když v sedmačtyřicátém končil medicínu, tak dostal umístěnku do Děčína na chirurgii a tam ošetřoval spoustu kluků, kterým po nálezu granáty utrhly ruku. Tak to bylo jedinkrát v životě, kdy mě tatínek seřezal. Jinak on byl strašně hodný. Maminka byla taky hodná, ale přísná. Takže dětství jsme měli opravdu hezké, protože rodiče se nám ohromně věnovali. Tatínkovo veškeré snažení směřovalo k tomu, aby rodina byla spokojená.

Čemu jste se věnoval ve volném čase? Měl jste organizované aktivity v podobě kroužků jako dnešní děti, nebo jste si naopak volný čas organizoval sám?
Maminka byla té zásady, že nemáme mít moc volného času. Takže každý den jsem něco měl. Dvakrát týdně jsme chodili do Sokola. Dvakrát týdně jsem chodil na němčinu a jednou týdně ze začátku na klavír. Každý den odpoledne jsem něco měl. Pak jsem plaval a hrál pozemní hokej. Maminka měla zásadu, že každý den odpoledne něco musíme mít, aby jsme se neflákali po ulici.

Zůstaly Vám zájmy z dětství do dospělosti?
Určitě mi zájem o sport zůstal. Od malička jsme sportovali, děda z maminčiny strany byl Sokol, a tak to mám v „krvi“.

Také se dozvídám, že pan profesor sbírá stará auta a motocykly, zrovna si pojede vyzvednout model od Messerschmittu, výrobce letadel za 2. světové války, který má 2 místa k sezení za sebou. Je to parádní úlovek, neboť jsou údajně pouze 2 až 3 modely v republice.

V rozhovorech jste zmínil, že jste se těžko vyrovnával s rozhodnutím syna odejít z lékařské fakulty. Jak dlouho jste se s jeho odklonem od medicíny vyrovnával a co Vám tehdy pomohlo. Co se Vám honilo hlavou?
Vyrovnat se s tím mi pomohlo vědomí, že je to jeho život a je důležité, aby on byl spokojený. Tak jsme se s tím vyrovnali, on je spokojený, má svou úspěšnou životní dráhu. Oba dva synové mají hezkou rodinu, takže jsou šťastní. Doufám, že aspoň některé vnouče, je jich pět, by mohlo studovat medicínu.

A jak jsou teď velké?
Vnoučata jsou od 4 let do 10.

Rozhovor pořídila: Jana Martincová