Zpověď - diskuze

Ja si to take v sobe nesu a schovavam. Radost i bolest. Je to o pokore. Rikam si, paneboze, i tohle je zivot a po kazde smutne zprave si uvedomim, co vsechno mame, pokud mame zdravi

v takové chvíli je Bol nenahraditelný

Je mi to moc líto,pobrečela jsem si,a tak jak píše Naďa obojí patří k životu jak zprávy radostné tak zprávy i smutné.

Vždycky se mě tak divně přetočí a stáhne žaludek. Možná i nějaká ta slzička ukápne. Ale nějak zásadně to neprožívám. Budu asi hnusná, ale ač v Boha nevěřím, děkuju mu za to, že mám děti zdravé.

zrovna dneska, když se malý vzbudil po obědě a bezdůvodně ječel jak magor sem mu nadávala a pak se zarazila a raděj ho obejmula a děkovala, že ječí ale je zdravý.

Přemýšlím nad tímto příběhem, ale z jiné stránky. Není tajemství, že muchomůrka má určitou poruchu, leidenskou mutaci. Je to dědičné. A mě napadá otázka: Na kolik procent můžu mít zdravé dítě když já jsem nositelem určité poruchy(jakékoliv). Nejsem odborník ani na krev ani na geny, ale vrtá mi v hlavě otázka, jestli je možné, aby vzniklo ze špatného dobré. Rozumíš, jak to myslím? Třeba je tu někdo, kdo se vyzná v této oblasti a vyvede mě z omylu.

Odejít odsud mě tedy nikdy nenapadlo. Bohužel nejenom radost patří k životu a pokud můžu aspoň na dálku pomoct, poslat sílu, pak to má smysl. I já jsem tu špatnou zprávu od muchomůrky obrečela, tak to mám jaksi pořád v hlavě. Pro mě je tato nemoc příšerným strašákem, měla jsem postiženého bratra, který v necelých 5-ti letech umřel na leukémii, byl o necelé 3 roky mladší než já. Ale i jako takto malé děcko jsem viděla tu šílenou bolest v očích mých rodičů, když přijeli z nemocnice....tohle by se nemělo stávat

Stejně jako většina s tím moc nebojuju, já se tomu poddám. Včera jsem si to obrečela. Prostě prožívám s BOLem jeho radosti i smutky. Obojí patří k životu.

Nebojuju, proste si to proziju a myslim na dotycneho, posilam v duchu silu....A vetsinou se pak strasne stydim, ze jsem pred hodinou kricela na Marusku, ze rozlila piti, kdyz jde o houbelec.

Včerejší zpráva od muchomurky byla pro mě zdrcující...plakala jsem ještě pozdě večer. Neustále na ni myslím...je to holky co mi svojí silou je blízká a co mi přirostla k srdci i když ji osobně neznám. Její příběh o Kačence jsem četla snad 100x. Je tu pár věcí co si dost dlouho pamatuji, tudýž mě zasáhli...a mám je v hlavě, nejsem ta které se to týká, a já pěvně věřím že časem zapomenu. Jsou to věci, které by prostě na světě neměli být.Osobně utrpení druhých mě trýzní taky....a je mi dlouho smutno a přemýšlím o tom. To co prožívá Martinka si žádná znás nedokáže představit, protože to jednoduše ani nejde! Takováhle hruza 2x za život. Z celého světa bych právě její rodině přála to nejcenější - zdraví. Kdybych mohla, jakkoliv bych pomohla.

ŠPatně s tím bojuju. Já už jsem chtěla také odejít, protože mě některé příspěvky dokážou také pěkně potrápit nebo zvednout mandle. Včera jsem normálně regulerně brečela a mluvila o tom i doma s mužem a řešili jsme to, že tady ani nelze nijak pomoct, že snad jen napsat slova útěchy a modlit se ať to dopadne dobře Ale, na druhou stranu, pak když se něco přihodí mě nebo Barušce, vím že tu za tu dobu mám opravdové kamarádky, které mi dodají tu sílu s tím bojovat. Které mi napíšou i tu SMS nebo soukromý vzkaz protože je zajímá jak jsme na tom, myslí na nás. A mě to vždycky strašně dojme Protože je vidět že to není jen diskuzní klub kde se řeší hovínka a mrkvičky a tchýně, ale že tu každý tu svojí spřízněnou duši najde

HOlky díky díky za vaše slova. Jdou mi z duše. Jsem ráda, že v tom nejsem sama

já z tý zprávy sem taky dost špatná a stále na ně myslím,je dobře že to řekla,ale myslím že se jí moc neulehčilo,takový velký trápení,je mi to strašně líto

Jak já ti rozumím.Dočetla jsem se o tom až dnes ráno a je mi z toho mizerně.Sice muchomůrků neznám osobně,ale je mi,jako by se to stalo mé blízké kamarádce a podle toho se snažím i chovat.Takže mě nenapadlo to tu zabalit,ale naopak aspoň napsat slova útěchy a kdyby to šlo,udělala bych mnohem víc.Jenom mi toho smutku přijde na BOLu poslední dobou tolik,že to se svojí přehnanou empatií začínám špatně snášet.Ani nemluvím o tom,jak se s každým novým příběhem,novou špatnou zprávou,bojím víc a víc o Kájíka