Znáte ve svém okolí (nebo u sebe:) příběh OSUDOVÉ lásky? - diskuze

moje babička s dědou, jsou spolu od osmnácti, loni oslavili zlatou svatbu, přestáli komunisty se kterými měli velké problémy, perfektně vychovali 5 dětí a i když je babička už hodně nemocná, pořád jde ta jejich láska vidět, ona z nich prostě přímo srší

Moji prarodice z tatovy strany...seznamili se jeste za valky, kdyz jim bylo -nact, vzali se i pres nesouhlas rodicu z obou stran, deda byl vojensky pilot, babicka s nim ruzne putovala po republice, kam ho poslali a vydrzeli spolu az do dedovi smrti. Babicka se pak uz na zadneho jineho muze nikdy nepodivala, i kdyz nabidek mela spoustu, protoze byla velka stramanda ;)

moje babička bydlela asi 10 km od mého dědy do 20 let..neznali se pak se přestěhovali do 200 km vzdálené vesnice Dyjákovice na jihu Moravy a tam se teprve potkali..tomu říkám osudová láska se vším všudy..byli spolu do té doby než děda umřel a babička od té doby neměla jiného muže..já myslím,že jsme si s M souzeni..je to ten nejlepší muž,kterého jsem mohla potkat a nebylo to žádný bláznovství prostě jsem se do něj postupně zamilovala a vím,že tohle je LÁSKA

Mamka a a můj nevlastní tatínek byli osudová láska:Oba dva se narodili v Praze, kousek od sebe pracovali (možná se už tehdy potkávali)on se později odstěhoval s rodiči do Nymburka. Moje rodina jela na dovolenou do Bulharska a on tam byl se svojí rodinou v úplně stejném termínu ve stejném kempu (tam jsme se potkávali zcela určitě), jen o tom nevíme. O pár desítek let později jela mamka s kamarádkou z práce do Ruska na dovolenou a on tam jel s kamarádem. Už na letišti na sebe mrkli. V letadle si mamka sedla s kamarádkou, ale protože měli letenky na zasedací pořádek (byla to podniková celorepubliková akce),a ON i ONA začínali příjmení na S, posadili je vedle sebe. No a v Rusku před hotelem si spolu zatančili svůj první tanec. Po návratu spolu žili dnem i nocí 24 hodin denně (protože spolu i podnikali) celých 14 let. Jejich neskutečně skutečná láska byla zakončena jeho tragickou smrtí, se kterou se mamka myslím dodnes nesmířila. Byl to její osudový muž, to je zcela jistý !!!!!!!!

nevím, jestli naše láska byla ta osudová, ale každopádně jsme museli projít hodně trnitou cestu...všichni byli proti nám, doma jsem měla peklo (bylo mi 17 let), hlídali mě na každým kroku (stejně jsem vždycky nějakým způsobem zdrhla) do toho naschvály chlapovi v té době ještě manželky a hlavně v tom byly děti...doteď nechápu, jak je možný, že jsme to ustáli

My s Petrem jsme si museli vydobít, aby jsme byli spolu. Proti nám stáli jeho rodiče, moje tchýně a tchán, můj otec, a můj bývalý. Před tím jsem to chtěla ukončit nebo jsem to požadovala po Petrovi, ale ani jednomu to nešlo. Věřím tomu, že by na mě vydržel čekat roky.Další moje teď už zemřelá teta. Byla zamilovaná, ale protože byla z jiných poměrů tak se nemohli vzít. On si musel vzít jinou a ta teta na něj celý život čekala. On potom ovdověl a když bylo tetě nějakých 50 tak se zasnoubili a pak i vzali.

Myslím, že já a Robert..to byl vyloženě osud, že my dva jsme spolu..jak jinak si to vysvětlit..Nejdřív on musel odjet do Ameriky, tam musel poznat Janney, pak se vrátil..Janney jsem musela poznat já..aby nás ona dala dohromady..prostě osud..¨A věděla jsem, že k sobě patříme, hned když jsem ho poprvé uviděla na nádraží..podlomily se mi kolena a sotva jsem ze sebe vypáčila ahoj..

Moji prarodiče přežili spolu druhou světovou i komunisty.Svoje rodiče považuju taky za osudové, protože i když se brali cca čtvrt roku potom, co se poznali (za to můžu já), tak to osudově klaplo a jsou spolu dodnes.Pepu jsem poprvé uviděla v 15ti a hned jsem věděla, že on je ten chlap, kterého si vezmu a budu s ním navždy. On to prý cítil stejně. Jsme spolu už těch 15 roků a zatím dobrý, ovšem žádnou životní zkouškou jsme zatím neprošli, jen asi tisíc těch drobných každodenních.

Napadají mě jen moje babička s dědou. Dědečka jsem teda bohužel nepoznala, umřel hodně brzy, v padesáti letech, ale z vyprávění vím, že s babičkou se měli rádi už na základní škole, zvládli spolu vše dobré i zlé a i když byla babička ještě mladá a krásná, když umřel, nikdy už o nikoho nezavadila ani pohledem. (A že těch nabídek měla hodně)Proto si myslím, že děda byl její opravdu osudovou láskou. Navíc zemřela ve stejný den jako on, akorát o hodně let později.

Ta naše,nejen,že ted jezdí,ale celkově jsme si vše vybojovali-naši nám nepřáli,děti jsme mít nemohli,každý nám házel klacky pod nohy.

já a manžel. Osm let jsme spolu chodili, pak se rozešli a i když jsem měla i jiné muže, cítila jsem, že ho stále miluju, že prostě k sobě patříme, pak jsme se dali zpět dohromady a víme, že to tak je nejlepší a má to tak být, teda aspoň já to tak cítím

Já tak vnímám své rodiče. Mamina je Pražanda, taťka syn kulaků.Babičce s dědou se nelíbilo, že si taťka chce maminu vzít a ani na svatbu jim nešli. Mamina se skvěla aklimatizovala po boku svého muže hajného na vsi. Tchánovci časem maminu vydejchali a když babička umírala, myslím, že spolu měly suprový vztah.Jinak naši zvládli v životě překonat spoustu těžkostí (několikrát se stěhovali, brácha byl v 6 týdnech na vážné operaci a lékaři mu nedávali moc šancí na přežití), teď je to aktuálně taťkova noha v sádře. Občas se pěkně rafnou, ale v podstatě jim to klape 44 let.

ja si myslim ze osudova laska na me ceka..my se ted uplne nemame v lasce- po tom co sme si vzajemne provedli) ale kdyz se vidime- jiskri to a ve vetsina pripadech mame co delat abysme to ustali( fyzicka pritazlivost je svina) a tak ja proste citim to ze este par et- a stejne spolu skoncime... proste neco ve me je co mi rika, ze M neni navzdy..a skoncim( ikdyby na stary kolena se svoji prvni osudovou lasku.. se kterou sme zaziy mnohe i nemnohe..