Zdraví - diskuze

Tím že jsem mela prvni dceru nemocnou hodne ho automaticky neberu.Jsem rada ze se to tak nejak srovnalo.Obcas premyslim a bojim se.Ale snazim se nemyslet na to co muze prijit a atak protoze bych se z toho zblaznila.

je pravda že člověk řeší všelijaké hlouposti a když sám pozná, že nejdůležitější na světě je zdraví, trochu ten pohled na svět přehodnotí. Bohužel mám za sebou úmrtí v rodině a vzpomínám jak mi v té době plakala kamarádka na rameni že jim vykradli auto a já nechápala, proč kvůli tomu řve když mě umíral tatínek!!!!Taky mám strach o svoje děti, někdy až chorobný, ale to je asi normální.

Zdraví neberu jako samozřejmost.Nemyslím na to pořád,ale po přečtení takových příběhů,jako dneska od Dzejny,mě úplně pohltí obrovský strach o malou.Hrozně mě to vyprávění o Vojtíškovi sebraloJá vím,že nemá cenu se trápit tím,co by se mohlo stát a taky se snažím si to nepřipouštět,ale mám to,stejně jako píšeš ty,někde v sobě.

když čtu takové příběhy, tak si říkám, že to řvaní malého, problémy s exémkem jsou proti tomu jen malichernosti. mě štve, že už tak malé miminka musí zakusit toliko bolesti a pak šanci na život s milujícíma rodičema nedostanou

Take nad tim nekdy premyslim a i me to napadne treba s dalsim ditetem...co kdyby neco bylo spatne,jestli bych pak nelitovala,ze jsme nezustali jen s jednim.Jsem hrozna,ale proste kdyz nad tim premyslim,tak se pak hrozne bojim,tak nad tim zkousim nepremyslet.Tim,ze se budu bat to neovlivnim.Manzelova maminka zemrela na rakovinu tesne jak jsme se potkalis manzou,takze jsem ji nestihla poznat a ona nestihla poznat ani Violku,coz je proste moc smutne. Tak nekdy zapremyslim,take vhzledem k tomu,ze manzel je starsi nez ja tka jen doufam,ze bude dlouho zdravi - ted je to dobre,ale budpucna se nekdy trochu leknu.Ale denodenne na to nemyslim, az pak kdyz nec boli, nebo mame chripku si reknu - sakra,proc jsem si vic nevazila a nedelala vic veci, kdyz jsme byly zdrave - a to jde o male nemoci,ale i tim mi docvakne,ze si zdravi musim vic vazit

ne neberu ho automaticky,zdraví je pro mě to nejdůležitější.Když není člověk zdráv je to moc špatné....můj děda umřel na rakovinu kosti a přišlo to ráz naráz jak se říká,a bylo to hrozné,celou dobu byl zdravý a najednou během půlroku bylo vše jinak,bylo to pro nás jako rodinu strašně moc rychle...

Beru a neberu.Jsem vdecna za to, ze jsme zdravi, na druhou stranu se snazim neprivolavat nemoce tim, ze bych kazde pichnuti slozite analyzovala a resila s doktorama.Nejvic me drti muj tatinek, ktery ma spoustu drobnych problemu, ale ani jeden neresi, a je otazkou casu, kdy se neco vykotli poradne.Podobne je mi lito segry, ktera ma par horsich problemu a ta uz je teda resit musi.A jak pise Sazicka, Pepa, ktery jede autem nevyspaly po nocni, to je des. Mi se vzdycky tak ulevi, kdyz dojede.A kupodivu se bojim aj o sebe. Protoze kdyz me se neco stane, kdo se postara o Marusku a Anicku? Kdo tu zustane s Pepou?Paradoxne o Marusku a Anicku se bojim asi nejmin. Jedna je v bezpeci v pupiku a druha je velmi zdrave dite.

Zdraví neberu jako samozřejmost. Jsem strašně ráda, že Ondra je takový jaký je, že ty strašný předpovědi doktorů nejsou pravda. Když jsem čekala Petříka tak jsem se dost bála, abych s ním nezkusila to samé co z Ondrou a tak jsem byla na sebe v těhotenství dost opatrná. Jinak nad tím co se může stát raději nepřemýšlím, protože to by člověk nemohl vůbec žít.

Zdraví neberu jako samozřejmost, vážím si toho, že zdraví jsme. Táta měl nádor na krční míše - postupně úplně ochrnul a když mi bylo 17, zemřel. Ségry příběh z BOLu asi taky znáš...Na druhou stranu ale netrávím půl dne tím, abych se strachovala, co se stane. Stejně si myslím, že jsou věci, kterým zabránit nelze a proč se zbytečně stresovat?

Díky práci a i možnsoti šptných oček u Ondry nepovažuju zdraví za samozřejmost. Sice si tak ynepřipouštím že by nás něco mohlo potkat, ale opravdu jsem hodně moc vděčná za zdravé dítko a asoufám že to tak zůstane.

U mě je mi to jedno,jsem barbar a nechodím ani na preventivky.U dětí se snažím,aby byli zdraví a jejich zdraví nepodcenuji.Proto mě štve,že Gabka kuří a chlastá.

nikdy jsem ho nebrala automaticky, ale dokud člověka něco nepotká na vlastní kůži, tak si to podle mě moc neuvědomuje. jenže jakmile to projde kolem, tak se mu to v hlavě dost přeskládá. bohužel to právě prožívám

Já díky Evičce neberu zdraví jako samozřejmost.Dneska jsem zdravá a zítra můžu být na vozíku.Nikdy nikdo neví,co ho potká

Bojím se denně o manžela, který jezdí do práce, bojím se o syna i tátu. Beru zdraví jako výsadu, kterou zatím naštěstí máme, ale protože u nás v rodině byla spousta ošklivých nemocí, vím, že tohle může být jen dočasná záležitost a doufám, že budeme zdraví dlouho. Sama o sebe moc nedbám. Jsem v tom lempl, ale asi bych měla začít. Ostatní se snažím trochu tlačit. Pokud to jde.

Já jsem si uvědomila jak je zdraví hrozně křehké, když mi před 2 měsíci bojovala o život 32 letá sestra. Jak je to zdraví hrozně pomíjivé.Stačí když děti,něco bolí a není jim dobře a hned bych jim tu nemoc sebrala a dala jí sama sobě. Doufám že děti,manžela a mé nejbližší nikdy nepostihne žádná těžká nemoc nebo nehoda.

Mám velký strach o své nejbližší a zdraví uctívám jako největší hodnotu... Jedině když jsme zdraví, můžeme si užívat všech krás života. Bolí mě, když vidím nebo slyším, čtu trápení jiných lidí, kterým nemoc zamotala život... Ještě jsem se neodhodlala číst příběh Dzejny, protože vím, že budu pro ni a pro Vojtíška hodně plakat... Beru dárcovství krve a kostní dřeně jako možnost, jak mohu někomu aspoň trochu pomoci v jeho boji

ne,u nas je pece o zdravi na 1. miste...cemu se da predchazet ,tomu se snazime..zdravi je desive draha zalezitost a nejen financne a mluvim z krute a bolestive vlastni zkusenosti s trvalymi nasledky a bez jistoty ze to zustane alespon tak jak je..proto se snazim uz od mala detem vstepit peci o sebe..a sve zdravi...zatim je to jen o zubech,obleceni ne pro krasu,ale funkcnost na dane obdobi,myti rukou apod...jasne ,neumim predejit spouste nemoci...ale pokusit se mohu

Já jelikož jsem celkem nemocná tak zdraví jako samozřejmost neberu. ALe dřív jsem brala. Teď si uvědomuju, že se vždycky může něco porouchat. Ale sama u sebe si to moc nepřipouštím. ALe od doby co mám Toníka, tak docela často přemýšlím nad tím jaký je to dar, že je zdraví. Už jsem si párkrát představila jaké by to bylo kdyby měl vážnou nemoc. A vždycky mě to položí. Takže já zdraví beru jako strašnou výsadu a štěstí. Nadruhou stranu je to trochu uvolňující. Člověk zjistí, že v životě vůbec nejde o auta, domy, práci apod... to všechno je úplně fuk. Hlavně když je celá rodina zdravá. Ale víc nad tím přemýšlet moc nemůžu, ještě mi neuschly slzy po tom příběhu

já mám strašlivý strach o zdraví dětí,né o svůj,ale mých dětí...nejvíc z leukémie.Ta se kolem mně poslední době nějak často vyskytuje..myslím na tu odpornou nemoc denně,když si nedávno Patriček ztěžoval na bolest nohy aniž by se udeřil,vzpoměla jsem si hned na Barborku(ta jí má a zjistilo se to u ní právě při bolesti nohy)..mám strašně velký strach..

Určitě to neberu jako samozřejmost, zdraví je největší dar. Může se vždycky stát cokoliv. My máme v rodině rakovinu prsu. Nejsem věřící, ale když se v zimě zabil kamarád a jeho rodiče, kteří měli dvě děti nemají už teď žádné, tak se ptáš, co mu udělali špatnýho, že je tak trestá.