Víra - diskuze

@VENYSEK Konečně někdoUž jsem si tu připadala jak věřící tvor před vyhynutím

@Honafa Neboj pozdě nejdeš!

@sarkaj A jen tak mimichodem-na to,že vědomí po smrti žije dál.Věří po celém světě miliony lidí.A ne jen křestané,ale i žídé,muslimové,hinduisti,budhisti atd..Věřily i indiáni,májové,egyptané atd...A je proto mnoho důkazů!A pro neznalé:u mojí církve je dokonce náš současný president.A to je sakra ekonom a chladně uvažující člověk.Asi je taky na ufony

@sarkaj At si tomu každá říká jak chce!Ty si věř taky čemu chceš!A ufony sem netahej.Já tady nechci psát o sektách.A víru v boha nesrovnávej s ufonama.To bych se taky mohla urazit

@sarkaj tak já už se jdu přidat k ufonům

@Small Mám to stejně.

@Small taky tak

@janca11 souhlasím s tebou. Papež a celá cirkev je mi ukradená. V Boha nevěřím, ale věřím, že tady něco je mezi nebem a zemí. A taky věřím v osud, ale jakou cestu k němu zvolíme je jen na nás.

@Dejmalka Asi taky tak nějak. Byla jsem od mala vychovávaná ve víře, jezdila na křesťanské tábory, různá setkání a taky jsem byla v r. 2000 na celosvětovém setkání mládeže s papežem v Římě. Mám opravdu moc krásných vzpomínek a nemůžu říct nic špatného.Obrat začal v době mého dospěláckého \"vzdoru\", kdy jsem cca ve svých 21 letech tak nějak přestala věřit a snažila se vysvětlit svým rodičům, že by člověk měl chodit do kostela jen pokud to tak cítí, a ne být do toho nucen. Bohužel rodiče nepochopili a nutili mě dál - nedělní a sváteční mše + ranní a večerní modlení. Čím dýl mě nutili, tím větší jsem k tomu měla odpor a často u nás docházelo k hádkám a tichým domácnostem. Vyvrcholilo to asi 3m před mou svatbou (prosadili jsme si že chceme civilní obřad) a já se jako skorovylétlá z hnízda opět domáhala svých svobodných práv v neděli do kostela nechodit. Hádka skončila slovy mých rodičů, že dokud budu mít nohy pod jejich stolem, tak poslouchám je (to už mi bylo skoro 25 a od 17 jsem pracovala a přispívala na domácnost!!!!) a pokud na to nepřistoupím, tak nám nezaplatí svatbu (my jsme veškeré úspory dali do koupi bytu, do kterého jsme se měli stěhovat až PO SVATBĚ). Hnus, fakt to bylo to nejhorší, co jsem od svých rodičů slyšela.Po svatbě jsem se odstěhovala 50 km daleko a teď máme nádherný vztah, do kostela a jiných aktivit mě už vůbec nenutí, jen se tak občas zmíní...Po této zkušenosti opravdu nevím, zda ještě vůbec věřím nebo ne, prostě jsem spokojená tak jak teď jsem, nikomu se nezpovídat a necítit se provinile za každou \"blbost\".A svým dětem dám volnost - pokud bude chtít chodit do kostela, ať chodí, pokud ne, nemusí. Víra se nedá vynutit, to musí člověk cítit sám!!!