vážně se všechny už na toho prcka těšíte - diskuze

Já se určitě těším na toho prcíka ... ale bojím se naopak, že když bude řvát a nepůjde nám se hezky sehrát, že ho začnu nenávidět. Vždycky, když se na něco těším, tak to dopadne úplně strašně. Mám prostě obavy z toho, co bude dál a jestli to vůbec zvládnem - já mimi chtěla už někde v 28, ale nějak nebyl ten pravej partner, nebo příležitost, nebo nevím, co se vždy podělalo. Letos mi bude 31 a už mě začala strašit i paní doktorka .. tak doufám, že když jsem si tak hezky počkala, že to bude supr .... doufám

První těhotenství jsem se nemohla dočkat, strašně jsem se těšila, druhé jsem se zas celé bála a těd třetí bych nejraději zas už rodila. Tak si vyber

Já ti ani nevím. Já se těšila, ale tak normálně. Břicho mi nevadilo, i když jsem měla fakt veliké. Spíš jsem měla strach, jak to bude probíhat, protože mě strašili, že je Adam velikej a neporodím ho (měli pravdu). No a po porodu jsem taky žádnou euforii necítila, připadala jsem si jakože ho mám vypůjčenýho, že není můj. Pořád jsem na něj koukala a žádnej extra cit nepřicházel. Nejhorší to bylo, když první 3 měsíce snad jen řval, to jsem si říkala, jak by to bylo krásný, dát mu na hlavu polštář, aby už bylo konečně ticho. Pak jsem si připadala strašně, že na něco takovýho vůbec myslím a pořád jsem ho pusinkovala a koukala, jak mi spí v náručí. První tři měsíce byli prostě jak na houpačce. Hormony jsou svině.

Taky jsem si to delší dobu tak nějak neuvědomovala,u mě to propuklo až ve chvíli,kdy se u mimi objevil na ultrazvuku zdravotní problém a já jsem se začla neskutečně o něho bát.Tak asi tak.

Já to mám jak na houpačce. Nedávno jsem chovala kojené miminko - a tak krááásně vonělo, že jsem dostala úplnej záchvat, jak už chci držet v náručí to svoje. Ale jinak - do půlky těhu si to ani nepřipouštim, že nějaké mimi bude, abych pak nebyla zklamaná, kdyby se něco stalo, pak už si to začínám připouštět, ale s tim staršim synem je tolik práce, že si to ani nestíhám užívat. A pak jsou samozřejmě taky situace, kdy se úplně děsim, že bude druhý - když má Máťa vztekací náladu, když je manžel 3 dny mimo a já nestihnu ani umýt nádobí.Neboj, mateřská láska určitě dorazí, pak už ani nebudeš vědět, že jsi někdy mohla žít bez něj...

Vuuubec nejsi sama. Ja to mela taky a teprv x tydnu po porodu jsem se zamilovala. Ted u druheho je to trochu jine. Tesim se vic. Mozna proto ze jakoby uz vim, jak ma ta materska laska vypadat. No to zni strasne, ale nevim, jak to napsat :-)

Tak já nevím, já jsem se určitě těšila moc. Samozřejmě už taky s ohledem na to že jsem se s tím břichem nemohla ani pohnout :))) Překvapilo mě že po porodu mě jakoby \"nezaplavila\" mateřská láska, že jsem sice Barušku brala jako zázrak, ale takové to opravdové mateřství, ta nezměrná láska a neuvěřitelná závislost přišla až později. Teď jsem podruhé těhotná a na miminko se těším, i když vím že to bude náročné. Ale zase tam jsou jiné otázky. Bude se mi vůbec kluk líbít?:DD A najde se pro něj dostatek lásky, když už všechnu má první dceruška? Myslím že každý má nějaké pochybnosti takže si nemyslím že bys byla nějaká divná, i když to třeba takhle napsané vyzní trochu jinak.