Urážíte se? - diskuze

většinou ne, pokud má ten dotyčný pravdu, tak se zaškaredím ale neurazím, ale někdy jsou případy, kdy se urazím, ale to je spíš, když si doma s Květošm vytkneme nějakou blbost já osobně jsem člověk, který raděj pravdu slyší, ať je jakákoliv. a urážím se, když mi to příjde vhod, to se pak nemusí s nikým bavit

podle toho za jakých podmínek. Něco bych určitě snesla něco ne.

Když vím že jsem něco udělala špatně a někdo mi to vmete, tak jsem schopná se za to omluvit a přiznat chybu. Pokud ale vím, že nic špatně nedělám, tak jsem se vždy bránila, bráním a bránit budu. Ráda věci uvedu na pravou míru a buď to tak ten druhý vezme, nebo si bude tvrdit dál své.Jinak v některých situacích hlavně v partnerském životě, se urazím občas dost lehce i po úplné blbosti, ale to také záleží na momentálním rozpoložení, občas se stejné věci zasměju a podruhé mě dokáže urazit, ale to se týká opravdu blbostí.Na okolnostech určitě záleží, stejně tak jako na způsobu podání. Když je někdo nepříjemný, budu nepříjemná taky, když mluví slušně, budu také slušná

jestli je to pravda asi se neurazím ale v první chvíli je mi to líto, přemýšlím o tom a pokud to uznám za pravdu neurazím se, ale to je hodně složitá otázka, urazit se je hodně jednoduché, ale uznat pravdu to dá práci

Jak od koho..Někdo mě urazit Nemůže nikdy,ale když mě zkritizuje někdo koho si vážím a vím že to myslí semnou dobře tak se nad tím zamyslím.

Já nějak nevím, co si pod pojmem urazit představit, jestli to, že někdo mi něco řekne a já s ním pak nemluvím... Vím jen, že mě často mrzí, když se mnou někdo mluví špatně, nebo mi něco zkritizuje, jsem hodně citlivá. Naštěstí mí nejbližší mě znají, tak jsou dost opatrní v tom co a jak mi řeknou a u zbytku už to až tak neřeším. Každopádně vždycky jsem se dokázala víc zastat ostatních a bila se jako čert než když se jedná o mě, to je dost zvláštní.

Jak říká Naďa - nikdo není rád kritizovaný, chvála nás většinou nabije mnohem vícKdyž se mi dostane kritiky, dlouho nad slovy dotyčného přemýšlím a snažím se nahlédnout na své konání \"zvenčí\". Konstruktivní kritika nás může posunout o kus dál...Během tohoto dlouhého přemýšlení jsem většinou trochu zamlklá, můžu se tedy někomu zdát uražená Nejvíc by vám o tom mohl povyprávět můj muž.

většinou se neurazím urazit mě může nebo spíš naštvat někdo hodně blízký, když mi vmete něco, co nechci slyšet - třeba můj chlap, s tím často nemluvím ale zase myslím umím uznat chybu a omluvit se

Pokud by na mně měkdo něco hodil nebo řekl co není pravda, tak by mně to urazilo a teď záleží kdo by to byl. Pokud někdo blízký, tak bych se to snažila vyřešit,pokud někdo méně blízký, tak bych už naše kontaklty neřešila. Pokud jde o běžné hádky a nedorozumění v běžném životě ať s rodinou, manželem,.... tak se neurážím. Moje rodina a nejbližší přátele jsou pro mně priorita a pokud nastane nějaký problém, hned ho řeším a mluvím o tom. Pokud je vina na mně, tak ji rozhodně přiznám, vyříkám si to a funguju s protějškem dál. Nemám ráda histerii a řvaní, takže to řeším vše spíš raději konzervativně

Jak co a jak od koho.

On mi málokdo něco vytkne...né,že bych to nepotřebovala,ale když já jsem na pohled taková zdechlinečka,bledá,hubená,....tak si asi říkají,ježiš,ta je asi nemocná a ještě má manžela nějakýho magora......Ale celkově urážlivá nejsem,samozřejmě záleží taky na momentálním psychickém stavu!!Když mám menstruaci,průjem a opar,tak to mě možná ještě nějaká výtka nakrkneAle jinak jsem splachovací,dobře mířené rady neberu jako výtky,ale jako RADY..zbytek(babičky a prababičky) jsem se naučila pustit jedním uchem tam,druhým ven-naopak moje maminka se k smrti urazí,že se jejími radami neřídím

já jsem hrozně urážlivá a ještě jsem taková zákeřná - že když mě někdo urazí, tak já mu to vracím i z úrokama. Pak podle toho, o jak vážnou věc se jedná, to buď jen tak přejdu a začnu rýpat, až to přijde do smíchu a vše je odpuštěno, nebo se na férovku omluvím a prstíčkem hrabu. Pak teprv jsem schopná se o tom normálně v klidu pobavit. Jsem holt taková horká krev

já jsem urážlivá děsně..vždy šíleně vybouchnu, zvlášt,kdyz je to hovadina..ale pak sem za pár chvil v klidu a jakoby se nic nestalo..když mě někdo říká pravdu jako fakt pravdu, přemýšlím nad tím, a snažím se ponaučit...

Já jsem taková že strašně rychle vybouchnu a za 4 minuty o ničem nevím a neomílám to pořád dokola, prostě se stalo a je to zamnou. Ale nejsem úplně urážlivá, pokud se to týká mě. Ale pokud někdo uráží mou rodinu, tak se neznám

podle toho kdo, jak to vmete a kvůli čemu to je a jak moc s tím souhlasím. Na přítele vydržím být uražená max. den, na rodinu se neurážím a na ostatní klidně až do smrti:)

Ja kritiku nesu velice tezko, i tu pravdivou a podanou diplomaticky. Automaticky se zacnu branit a omlouvat sve skutky. Premyslim o tom az po chvili, kdyz vychladne ma urazena jesitnost, pak jsem schopna i uznat pravdu.Tak, a ted jsem prozradila svou nejvetsi slabost

jak kdy. podle toho kdo mi co a jak rekl a taky ma samozrejme vliv moje momentalni nalada. Pokud jsem dobre naladena tak mi vetsi kritika nevadi, dokazu si z toho udelat i srandu. Horsi to je, kdyz nemam naladu, to se pak urazim i ze sebemensi ptakoviny, v horsim pripade vylitnu jak certik z krabicky a je vymalovano...

Zalezi, v jakem rozpolozeni se nachazim. Nekdy pravdu vnimam hned a nekdy az s odstupem casu.

Záleží,jak je kritika řečená.Pokud mi někdo řekne,že jsem blbá,tak se urazím,to je jasný.Pokud mi to řekne slušně,obyčejně o tom přemýšlím.Kritika chce řádný kus diplomacie.Vím,že i já občas \"uklouznu\" a pak je mazec.Ale to už je vždycky riziko

Jasně, že se urážím. Můj pupek je mým svědkem, že neustále, a na všechno. Proto mám milion nicků i zde na Bolu, abych si mohla imrvére vymýšlet, stěžovat a hanět. Když se neurazím, jsme nemocná a musím k doktorovi, který mi nasadí hospitalizaci u notase a domácí léčbu. Já jsem notorická hypochondrička, tudíž si to nepřiznám a přečerpávám peníze své zdravotní pojištovny. Ona nemá prachy na provoz, půjčuje si je od VZP, ta ze státního rozpočtu a proto jsme z hlediska financí v zádeli všichni jako celek... Takže abychom vybředli z dluhů a vyzdravěli ekonomiku, je potřeba spojit se ostatními a založit občanské sdružení za účelem sbírky pro mou léčbu. Tím se vše vyřeší, já se na týden hodím jako zdravá a všichni za ten týden vytvoříme tolik hodnot, a kladných ekonomických ukazatelů, že se v poklidu přejmenujem na Republiku nepracujích, kde se žije jako v ráji. Já budu ta opice, co posléze erár vytuneluje, ukáže vám svou dokonale rozměrově nesourodnou rozpliznou zádeli a v poklidu si budu is rodinkou užívat na Bahamách(anebo radši v JAR). A vás statečné nechám oparazitovat od původních nepracujících. Tak z mé křišťálové koule by to stačilo, něco málo prozradím až po konzultaci s Honafou a po osvícení Tygřaty a schválení Šeredou.... A teď z vážně. Když mi někdo vyčte něco sprostými výrazy, neřeším to. Pokud budu zkritizována slušně, popřemýšlím o tom. I když nepřu, že i v tomto případě, je v prvním dojmu o otm, KDO mi něco řekne, či napíše. Mnohem dříve přemýšlím o kritice mně sympatických, než těch, které moc nemusím. Ale o tom to je, všickni jsme lidi a každému bližší košile, než kabát, kulantně a konzervativně napsáno. Howgh, praví vám helenice opice