Jak víte, pořád řeším bydlení. Jestli se přestěhovat na vesnici do domu martinovi rodiny a nebo koupit malý byt v paneláku. Nakonec jsem se teda v zájmu svého pohodlí a našeho finančního pohodlí rozhodla přestěhovat se na vesnici. Je to barák martina táty a bydlí tam jeho 90. letá
maminka.Takže jsem na to včera zavedla řeč. Že by to chtělo si o tom promluvit s martinovou rodinou. Je hezké že já si to tu plánuju, ale co když s tím ani nebudou souhlasit. Tak bych chtěla znát jejich názor, jak by si to představovali a jestli by chtěli něco platit od nás atd...Potom takové ty praktické věci. Co s nábytkem (starý hnusný špinavý) co tam je, jestli bychom mohli bydlet nahoře, předělat si to tam a tak. A potom to hlavní, aby se sepsala nějáká smlouva, že ty peníze co do toho baráku vrazíme se potom nebudou dělit při dědictví. Martin má ještě sestru a jednoho dne ten dům bude jejich napůl. Proti tomu nic nemám. Ale když uděláme novou kuchyň, dlaždice, koupelnu atd. Tak prostě nechci jí vyplácet, nebo řešit při prodeji že oba budou mít půlku těch peněz. Chci to co do toho vrazíme, že se jí z toho půlka dávat nebude (snad jsem to napsala srozumitelně) Ale nechci se dostat do sytuace kdy nás jeho segra bude tahat po soudech a kompletně nás vyždímá...je toho schopná, je to přesně takový tip člověka. Pak jestli nechtějí i oni něco po nás abychom dodržovali nebo platili a domluvit se jak by si to představovali a jestli na to taky budou chtít papír a tak... A jak to bude s jeho babičkou je už hodně stará a já tam budu pořád tak se trochu bojím abych nebyla pojata za ošetřovatelku. Já nemám nic proti tomu uvařit víc jídla a dát jí a nebo jí tam jednou týdně poklidit. Ale abych pravdu řekla já k té paní nemám žádný vztah a ona mě nemá ráda. Takže semtam jí s něčím pomoct ano, ale starat se tam pak už o ležící do plen vyměšující babičku prostě nechci, když mám školu a dítě...at to zní jakkoliv hnusně. Tak stanovit nějáká pravidla předběžná alespoň o ní. Mě je jasné že za tohle mě celá rodina odsoudí už jednou měli řeči proč se tam o ní nejedu starat když jsem sestřička... ale aby oni zvedli prdel a pomáhali jí tam to je ani nenapadne. Jediný kdo se tam o ní stará je tchán a jeho sestra. A pak i s jeho segrou probrat jestli se tam budou chtí i oni jednou stěhovat a jestli by šlo aby oni bydleli dole a mi nahoře atd...Každopádně jsem to s martinem chtěla pořešit. Vyříkat si mezi sebou naše názory na to a pak to sehraně přednést jeho rodičům a domluvit se s nimi jak to vidí oni. Ale prostě abychom už měli jednotný názor a nedohadovali jsme se před nima.A on mi hned říkal, že teď se o tom přece nebudeme bavit, že je na to dost času. Já oponovala že neni, že za rok se Tonda bude muset zapsat do školky a už by se mi líbilo vědět kde budeme bydlet. I kvůli mé škole, budoucí práci atd...A on pořád jen dokola opakoval strašně nepříjemně, že to se řešit nemusí a at toho nechám. Potom z něho vypadlo, že rodiče ani nevědi že uvažujeme o tom se tam přestěhovat a on o tom mluvil tak že je to jasná věc. Potom jsem řekla to s tou smlouvou a to začal jak nasazuju na jeho sestru a na jeho rodinu. A jak se uvnitř rodiny nedělají smlouvy a že je tím urážím a jeho tím urážím a že vůbec nevidí důvod proč se o tom s ním chci bavit. A pořád kvílel jak tohle ted budeme řešit každý večer a jak jsem hrozná že pořád melu to samé do kola (mluvila jsem o tom tak podruhé v životě). A absolutně s ním nebyla řeč. To toho chci tak moc, že chci vědět na čem sem. Nabízí se nám koupě bytu docela levně, takže kdyby nevyšla ta vesnice bylo by velice výhodné ho koupit. Ale k tomu prostě potřebuju abychom si všichni sedli a pobavili se o tom. Závazně. Ne jen tak jako, že by to snad, někdy, snad šlo...prostě říct ano a bude to tak a tak a nebo ne...chci toho tak moc???A to nemluvim o tom že všechno musim řešit já. Bydlení, tondovu školku, tondovi doktory...martin se stará to ano a výborně, ale proč veškeré rozhodování a plánování musí být jen na mě a on k tomu není ochoten ani říct větu a strávit nad tím pět minut diskuzí...omlouvám se za dýlku