To, co vám o šestinedělí nikdo neřekne... - diskuze

Část šestinedělí se odehrávala ještě v porodnici. Měla jsem problém s tím, aby se mi vůbec spustilo mlezivo. Malý řval hlady a oni se divili, že nepřibývá na váze. Jak by mohl, když ze mě nešla ani kapka? Navíc jsem byla vystresovaná jenom tím, jak na mě každý tlačil, že musím kojit...Jak kdyby na kojení závisel svět! Řvala jsem hodiny a hodiny kvůli tomu, že nejsem schopná nakrmit svoje dítě a že si na mě všichni ukazují, že jsem ta nejhorší matka na světě, která svému dítěti nedá to, co potřebuje..Začarovaný kruh, ze kterého jsme se dostali ven až v den, kdy nás pustili domů...Večer se mi začalo dělat mléko, protože jsme byla v klidu doma, nikdo mě nestresoval. Bohužel toho mléka bylo tak málo a bylo nekvalitní, že můj je na umělé výživě. A dneska si říkám: No a co? Všichni mi můžou políbit... Já dělám to nejlepší pro svoje dítě. Dávám mu mlíčko, které ho zasytí a krásně po něm usne a já vím, že je spokojený...Další věc, na kterou jsem nebyla připravená, byly emoce a nálady. Každou chvilku jsme měla chuť brečet. Rozbrečela jsem se u skříně s Tobíkovým oblečením, protože jsem nevěděla, jaká velikost mu teďka sedne. Hrůza! Nejhorší na tom všem bylo, že jsem nevěděla, co cítím k vlastnímu synovi...Střídají se dny, kdy bych ho upusinkovala a pořád bych ho jen chovala a lítala kolem něj a potom byly dny, kdy jsem se na něj nemohla ani podívat, nesnášela jsem ho, protože nechtěl v noci spát, nesnášela jsem sebe za svoji netrpělivost, plačtivost přerostla v agresi, byla jsem vzteklá, zlá...Nevím, jestli neprocházím poporodní depresí. Tohle všechno mě straší v hlavě...Dnes je jeden z těch světlých dnů. Náš malý má rýmu, odsávám mu soplík, ale včera jsem myslela, že už je to dobré. Když se dneska ráno budil na krmení, tak jsem se trochu probrala a říkala jsem si, že ještě nepláče, tak třeba zabere..Jenže bylo ticho a on tak nějak divně chrčel..Měl chudáček strašně ucpaný nos a nemohl skoro dýchat. Vystřelila jsem z postele a letěla jsem za mamkou, aby mi pomohla mu odsát sopel. Tohle byl moment, kdy jsem si uvědomila, že o něj mám podvědomý strach a že ta mateřská láska někde hluboko uvnitř je, akorát je ještě moc křehká...Všude v reklamách vidíme maminky usměvavé, skvěle oblečené, se skvělým make-upem i pletí, milujících svoje dítě..Ale co když je skutečnost trochu jiná? Co když se nedokážete do svého dítěte zamilovat? Je to přece jenom cizí človíček, který vám vtrhnul do života a vy se musíte na novou situaci adaptovat nejlépe ihned...Nikdo nikde nemluví o tom, že maminky jsou vystresované, chtějí několik hodin nepřerušovaného spánku, neví, co cítí k vlastnímu dítěti, čekají až přijde ta nekonečná láska...Je to blbost. Teď už to vím. Jako máma jsem se nenarodila. Tou se musím postupně stát! Musím si se svým synem vytvořit vztah a to chce čas! Možná mě tohle konečně naučí trpělivosti...Jsem vděčná za to, že mi s malým pomáhá moje maminka. Neptá se, jestli chci pomoct. Malého si sama vezme a nakrmí ho, protože chce. Miluje ho a ví, že se brzy odstěhujeme do svého a nebude ho mít nablízku, proto si užívá každý den s ním...Malému bude za chvilku měsíc a za ten měsíc jsem mu moc mateřské lásky nedala, vím to! Zatím je to všechno nové, křehké a já doufám, že to všechno bude pokračovat správným směrem. Naději mi dává to, že jsem tu mezi váma holkama, které jste měly podobné pocity. Takže tady se zase uplatní staré české přísloví: Trpělivost přináší růže.