Tak se taky podělím.. - diskuze

No když čtu o těch všech rychlým a podle všeho ne tak bolestivých porodech tak si říkám jestli ten musel být opravdu tak hrozně dlouhý a bolestivý, no těžko říct..Rodila jsem přesně na termín, už jsme to čekali každým dnem protože jsem už týden měla nepravidelné stahy..no bylo to v sobotu, nejdřív mi praskla voda, ani jsem si nebyla jistá, jestli to je opravdu už ono, a taky jsem nechtěla plašit manžela..No nakonec to vypadalo jako že už teda jo, tak jsme vyrazili..Do porodnice na příjem jsem se dostala až kolem 22 večer, protože v první porodnici už měli tolik rodiček, že už nás nemohli přijmout,byla jsem z toho docela rozhozená, no jeli jsme teda na druhý konec města. To už jsem měla kontrakce po 10 min už jsem to dost cítila. Bolest se rychle stupňovala, začalo mě nesnesitelně bolet v zádech a kolem 23 h už jsem chtěla mlátit hlavou o dlaždičky a nohy se mi tak třásly že jsem je skoro neovládala, bohužel jsem se moc neotevírala tak mi hned nasadili infúzi aby se to rozjelo. Snažila jsem se ze začátku s bolestí bojovat, zkoušela jsem teplou vodu i chodit ale nepomáhalo nic, jen jsem visela na manželovi a řvala bolestí, od porodních sester jsem občas dostala napomenutí ať jim prý neplašim ostatní rodičky na hekárně, no bylo mi to fakt dost jedno..Dali mi hned brzy na porodní sál už po té půlnoci, a to už jsem skoro jen ležela i když mi nabádali k chození, stejně nic nepomáhalo, tak jsem se jen svíjela na lůžku. Přidali mi nějaké medikamenty ale po těch jsem jen zvracela a úlevá žádná..začala jsem propadat panice že to nikdy neskončí a i když jsem se na miminko moc těšila v tu chvíli jsem chtěla vrátit čas a nikdy do toho nejít..Když mi doktor řekl že jsem po několika hodinách konečně aspoň na 4-5 cm (vyšetření bylo naprosto nesnesitelné) tak jsem začala žadonit o epidurál, byla jsem odbyta že mi nic nedají, tak že smůla, přidali mi nějaké léky do infúze které vůbec nepomohli a po kterým jsem opět zvracela..Kontrakce se pořád zkracovali a pořád to ještě nebylo na porod a do toho jsem začala mít hodně silné nutkání tlačit, jak už se malému chtělo ven. Sestra mi zakázala samozřejmě se tlačení poddat, protože jsem byla jen asi na 8 cm, už byl dávno bílý den a pořád nic, pohrozila mi že když to neudržim, malýmu budu tlačit na hlavu. Z posledních sil jsem jela jak mašina abych to udýchala a udržela ten obrovský tlak, protože už jsem si ani nemohla ulevit v bolesti křikem, valila jsem oči div mi nevypadly a lomcovala jsem lehátkem, myslela jsem že to nepřežije stejně jako já..No nakonec jsem konečně před jednou hodinou po poledni dostala povolení rodit, napjala jsem všechny své síly abych malýho dostala co nejrychleji ven, měla už jsem o něj hrozný strach a hlavně už jsem doufala že bude brzy konec..Nakonec do čtvrt hodiny vykoukl na svět. Úleva byla nepopsatelná a pocit, že jsem to zvládla naprosto úžasný. Přesto všechno co jsem si prožila mám dodnes pocit že je to to nejlepší co jsem v životě dokázala a že jsem na našeho mrňouska moc pyšná..