Strach ze smrti - diskuze

Tak zase já. Vlastně ani tak netrpím fyzickými obtížemi a nemocemi, ale hraje si se mnou psychika. Už od mala. Pamatuji si, ž jsem jako malé dítě byla hrozný hypochondr, když mi bylo asi osm deset let, byla jsem přesvědčená, že umřu na nějakou hroznou chorobu..úplně vážně, měřila jsem si pořád tep, protože jsem si myslela, že umřu na infarkt, prohmatávala si \"prsa\", jestli tam nemám bulku, a pak jsem si byla téměř jistá, že mám vir HIV (v deseti letech, aniž bych se mohla jakkoliv nakazit). Zajímavé je, že v té době jsem se ani tak nebála toho, že umřu a už tu nebudu, ale trpěla jsem představou, jak to zlomí mámu, babičku...jako úplně malé dítě jsem zase šílela strachy, že na mě v noci spadne skříň, ze země vylezou krysy a prokoušou mi krk, věčně jsem na chodbě před pokojem slyšela v noci kroky a bála se spát sama..dodnes nesnáším být sama doma, zvlášť když už se stmívá, ebo brzy ráno, pořád slyším divné zvuky a jsem vyděšená, čekám, že už už někdo vleze dovnitř a zabije mě. Nemůžu večer chodit sama venku, všude vidím vrahy a násilníky, kteří mě určitě zabijou. Když já něbo někdo z rodiny onemocní, jakkoliv lehce nebo vážně, podvědomí mi hned píše ty nejhorší scénáře, i když se nikdy nic vážného nestalo, za každou prkotinou hned tuším průšvih jak vrata. Občas mě napadne..já tak strašně moc nechci umřít a děsí mě, že jednou to zákonitě přijde..že tu nikdo nebude věčně a že to prostě k životu patří..strašně se toho bojím, děsí mě ta neodvratitelnost, já vím, že to třeba bude až za spoooustu let, ale bude..a co třeba starší příbuzní, babičky, dědové..naši..náš taťka..vždyť se komukoliv může cokoliv stát, kolikrát si připadám trapně, ale pořád musím být v kontaktu se všemi, když někdo někam dál jede, každou půlhodinu vyžaduju prozvonění, pokud na té cestě nejsem taky, užírám se strachy..a co teprve o malou, sice všechno beru kupodivu v pohodě, ale občas mě zaskočí nějaká šílená myšlenka, co když mi třeba někdo upadne na kočárek nebo tak..teď jsem asi tak trochu smíchala víc věcí dohromady, ale snad se vyznáte v tom, jak jsem to myslela..a nejhorší je, že si sama připadám jako blbec, tak to ani moc veřejně neventiluju, naopak u nás v rodině platím za člověka, který díky částečnému zdravotnickému vzdělání o nemocech a zdraví ví hodně, a vše dokáže rozumně vysvětlit, podpořit, uklidnit..ale sama se pak užírám tím, co všechno by se mohlo stát.