Stalo se mi to také... - diskuze

@Val.J35
Seběhlo se to všechno neskutečně rychle, taky jsem pak o tom přemýšlela, ale člověk v tu dobu vnímá čas asi úplně jinak. Ale do porodnice jsme přijeli někdy kolem půl šesté, setřička mne nechala převléknout a připnula monitor, v tu chvíli byly ozvy v pořádku, v klidu jsme spolu konverzovaly a sestra vyplňovala dokumenty, když mne lékař začal vyšetřovat, mohlo být tak kolem 5.45h – dle mého odhadu. Právě se tam v tu dobu střídaly 2 směny – kmitali všichni. I primář, měl nastoupit do služby až na tu šestou, dooblékal se tedy do operačního až „za běhu“. V této porodnici je to z vyšetřovny k operačnímu sálu přes dlouhou chodbu – v řádu cca desítek metrů – to jsme absolvovali (tedy já a ten vyšetřující lékař samozřejmě na tom kolečkovém lehátku :-) ) za běhu. Na sále již čekala anestezioložka, okamžitě napíchla žílu a za moment už jsem vnímala jen ten pach masky.... Byl to neskutečný šrum, ale všichni byli sehraní, celou dobu jsem si připadala jako ve špatném snu, kupodivu jsem ale byla neskutečně klidná a strašně jim věřila (všechno na mne dolehlo až později po probuzení). Po celou tuto dobu samozřejmě lékář ve mně fixoval hlavičku, tak aby pokud možno nedoléhala na pupečník. Lukáš má čas narození 6.03h (v tom čase je tedy vše – převoz na sál, přesun na operační stůl, vyčkání na působení anestetika až po vybavení miminka). Tedy doba od stanovení diagnózy po mé uspání byla jen v řádu minut.
Nechť si tedy každý udělá úsudek sám – jaký je časový rozdíl mezi přivoláním sanity, naložením do ní (zdoláním např. schodiště, když po celou dobu MUSÍ porodník v rodičce fixovat hlavičku!! - tu ruku nevyndá ani na moment), příjezdem do porodnice a přesunem na operační sál – byť tam tým již čeká....) - a přesunem k operačnímu sálu jen po chodbě na vozíku za běhu....
O této komplikaci jsem věděla, že může nastat, z předporodního kurzu – uváděli to tam právě jako příklad toho, že je výhodné v jejich porodnici (FN Hradec Králové), že oba sály – porodní i operační jsou hned vedle sebe, protože právě v tomto případě, jakmile to lékař zjistí, už nemůže vytáhnout ruku a musí hlavičku fixovat – tenkrát mi to přišlo dost strašidelné... a to jsem netušila, že si to i já prožiji na vlastní kůži. Moc víc jsem o této komplikaci nevěděla, více informací jsem se pak snažila načerpat až poté...
Jistě, je to komplikace velmi vzácná, ale jak je vidět z příkladů ne zas úplně ojedinělá … a stala se I MNĚ - to je právě to – ani já jsem si to nikdy nepřipouštěla, obě těhotenství ukázková, bezproblémový první porod.... tak proč?? - na to odpověď není, prostě proto, že takové komplikace se při porodu stávají – a je jich rozhodně ještě mnohem a mnohem více, o kterých coby laici nemáme tušení.... - a NIKDO nemůže říci předem, že se to stane nebo nestane …. MŮŽE se to stát úplně u každé rodičky, prostě v každém porodu může nastat zvrat... Stačilo strašlivě málo a mohli jsme být velmi velmi nešťastní ….
Uvádí se i v gynekologických učebnicích (já jsem se pak snažila o tom dozvědět více), že v případě výhřezu pupečníku musí být císařský řez proveden do 15 – 20 min. Jaký je ale čas k poškození mozku miminka...? (jistě čím kratší, tím lépe!). Určitě záleží na tom, jak moc je pupečník přiskřípnut, jak dlouho...to je individuální, ale ono nejde jen o samotné přežití, ale také např. o úroveň případného poškození mozku z nedostaku kyslíku. Syn je v pořádku, je ale dyslektik, dysgrafik a dysortografik (v určité míře), samozřejmě může to s tím třeba souviset, nemusí, první syn tyto potíže nemá.
Jsem strašně šťastná, že to takto dopadlo. Nejsem nějaký fanatik odsuzující domácí porody, dobře chápu jejich argumenty, jen pokaždé, když nějakou takovou debatu slyším, znovu a znovu se mi vrací můj zážitek – taky bych byla ideální adept. Je opravdu na každém, dát si pro a proti na misku vah a době zvážit – a to opravdu dobře – prostě se to stát může – a to i někomu, kdo by to vůbec nečekal... Je to vždy nějaké to riziko navíc, půjdu do toho rizika? To si každý musí promyslet sám.
I já jsem totiž byla človíček, který se prvního porodu bál a hlavně porodnice – té naší – velké a ještě když si člověk vyslechl takové ty různé hrůzostrašné příběhy o chování personálu ....
Nikdy řady těchto šiřitelů nerozmnožím, narození mého prvního syna byl nezapomenutelný zážitek a dosud nejsilnější a nejkrásnější v mém životě a to i prožitý v porodnici. Při druhém porodu jsem zažila velký strach o miminko, ale právě jsem byla v rukou lidí, kterým jsem věřila kteří mi pomohli.
Osobně si myslím, že naprosto ideální je porod v porodnici, která má příjemné prostředí (a i takové jsou) a příjemný zkušený personál, kterému důvěřuji. Třeba i s porodní asistentkou, kterou znám a věřím jí, kde se mnou mohou být i lidé z rodiny, které chci.... To je dle mého názoru ideál. Hledat a, má-li na to člověk tu energii, eventuálně se angažovat v prosazení zlepšení právě tímto směrem... než přemýšlet o kroku zpět – k minulosti.