Přidávám se do skupiny vyšilujícíh rodičů,kterým se ztratilo... - diskuze

Byla jsem s oběma dětmi na hřišti. Anička na kole bez šlapek s helmou - dobře ovládající bezpečnost cyklisty, Štěpán na motorce. který mu je absolutěn jedno, že se proti němu řítí auto, proto musím být samozřejmě nadosah u něj. Andulku už cestu ze hřiště domů zná, je to jen o dvě ulice dál, v klidné části města (podobné jako chatová oblast,jen je tu asfaltka a domy se zahradou) a je to celé mírně z kopce, a proto na ní často křičím aby čekala. Dneska ale Štěpán doslova zlobil a schválně otáčel motorku zpátky proti směru a odjížděl ode mě, musela jsem se vždycky vrátit nejméně o 50m od Aničky.Aničku jsem měla pořád v oku. Viděla jsem ji i když jelo auto a ona sjela z kraje až k plotu, aby ji nepřejelo, byla před náma asi 100 m, bohužel to bylo na konci ulice a pak jsem viděla jak zahybá směrem do naší ulice, kde bydlíme, hvizdla jsem na ní, je zvyklá se na toto zastavit, ale na mě se Štěpánem se valilo auto, takže jsem ho musela odlovit a počkat s ním u kraje na trávě. To už jsem Andulku nezahlédla a Štěpána jsem vypustila a pobízela ať přidá, pořád se otáčel zpátky i s motorkou, když jsem ho vzala do náručí, tak sebou mrskal jako had a řval, došla jsem až na roh-rozcestí a koukala se po Andulce.Neviděla jsem ji,ale bylo vidět naše auto před domem, tak jsem jako vždycky předpoládala, že je za ním schovaná a čeká u branky (auto máme vysoké) . Když jsem došla za auto, nebyla tam. Bylo to asi 5 minut co jsem jí zahlédla nposledy! Ještě mě napadlo, že jí manžel pustil, pracoval na zahradě, ale hrklo ve mě, když bylo zamčeno. Když jsem odemkla, šel mi naproti a na otázku, kde má Andulku, na mě jen vykulil oči. Pak to byl zkrat , nevím co všechno a jak po sobě se událo, mám absolutně temno před očima.Štěpána jsem myslím držela na ruce, vyndala klíče od auta z tašky , že se někam rozjedu, volala jsem na ní, pak mi myslím, manžel vytrhl klíč z ruky,ale místo aby si nasedl do auta, utíkal na hlavní výpadovku, ta je od nás dolů asi 70m, Já tam stála jako ve snu a před očima mi sjížděly všechny šílenosti posledních měsíců co jsem slyšela v televizi. Doopravdy se mi zvedl žaludek a bylo mi strašně zle,klepala jsem se, manžel už mezi tím doběhl zpátky a naskočil do auta a odjel směrem ke hřišti. Byl strašně dlouho pryč, mezi tím jsem se kácela do mdlob, seděla na chodníku, držela Štěpána a nechápu že jsem nezačala hystericky brečet, přišla i sousedka od naproti, přicházela od náměstí od té hlavní. Ptala se, já jí to vykládala a modlila se ať mi neřekne, že něco viděla, ale taky jsem chtěla aby mi řekla, že je všechno v pohodě.Vůbec si nepamatuju co mi říkala, ale byla jsem šťastná, že tam se mnou je. A pak se objevilo naše auto, jelo pomalu a manžel troubil a sousedka mě uklidňovala, že už ji určitě našel. Nejdřív jsem uviděla manžela a za ním tu nejhezčí hlavičku v helmě, Andulku. Byla vykulená,ale nebrečela. Otevřela dveře a opakovala \"Maminko,já jsem fakt nectěla, maminko já jsem fakt nechtěla.\" A pak už bulela a křečovitě se mě držela. Zkoumala mě když jsem taky brečela a pořád se omlouvala. Prý jela na výlet!!!Zpátky na hřiště za kamarádkou (byla tam jedna holčička, co jí známe od vidění),jenže se zamotala v těch uličkách a i když jsem to s ní prošla několikrát, nepoznávala žádné domy a jezdila jinou cestu nějak dokola a neměla se čeho \"chytit\" Pane bože,já to už nepřežiju! Ještě mi říkala \"Ale dávala jsem popzor maminko, byla jsem opatrná aby mě nikdo neukrad, já už jsem velká holka!\" Jenže co je to platný!!! Neumí si v hlavičce srovnat, že by ani nemrkla okem a bylo by po ní.No to víte , že jsem s ní šla dneska i spát a užívala si jí plnými doušky.