Převládal před porodem strach nebo těšení? - diskuze

U mě převládal strach,hlavně z porodu a kojení

U mě poprvé těšení(netušila jsem, do čeho jdu), podruhé a potřetí strach.

Oba porody byly bezproblemove, rychle a krasne. Poprve jsem se trochu bala nezname situace, tu bolest jsem cekala horsi. U druheho jsem proto strach necitila vubec, uz jsem chtela mit vse za sebou. No a po porodu...poprve masakr, trimesicni peklo. Podruhy...zatim jen dvoumesicni, ale uz jsme pripraveny :-)))

strašně jsem se těšila, bála jsem se jen toho, že nepoznám, jak dítě obléknout aby mu venku nebyla zima. Na to jsem přišla hned první měsíc, takže pak už šlo všechno jak na drátkách. Taky jsem si říkala, bože další probdělou noc už nepřežiju, ale ráno se na mě to sluníčko usmálo a já měla energie na rozdávání

Z porodu jsem tak nějak strach neměla. Věděla jsem, že to asi bude bolet, ale jelikož jsem si to moc nedovedla představit, tak jsem se tím příliš nezabývala. Nakonec ten porod nebyl zrovna ideální, ale přežili jsme to všichni. Víc jsem se taky bála, jak to budu zvládat pak. No a tak někdy to zvládám líp, někdy hůř, ale je to přece jen čím dál lepší...

Já těšení.Téměř vůbec jsem se nebála. Porodu trochu, ale toho co bude potom vůbec.Neměla jsem takové to že senedokážu postarat.Věděla jsem že to dokážu,proč by ne.Hodně jsem se těšila ažto těhotenství skončí,pprotože semi nelíbilo a strašně jsem se těšila na miminko.

strach vubec. tesila sme se na porod a sla byhc do toho hned znova.. takz prevladalo teseni se... jen sem nevedela na co se tesim:D takze to teseni me hned po vykouknuti syna z delohy preslo:D

Ja jsem se tesila jak svina. Spis nez strach, to byl mirny adrenalin a nedockavost, ty vole, 9 mesicu, to byla zkouska moji trpelivosti.A vsude hrde a nadsene hlasim, ze jsem se tesila opravnene.

Asi nic.U prvního jsem chtěla rodit už v 7m,že už chci to mimi vidět.Do 9m mě to přešlo.U další mi vadilo čekaní na příjmu,pořád tam chodit a chodit a zase domu.Bavilo mě být těhotná.Tak v 6,7m to bylo fajn,to bych byla klidně pořád.

já jsem týden přenášela bylo mi tak horzně že jsem chtěla konec a ke konci jsem se už jen tešila ani nebála ale nechci na to teď myslet jelikož v unoru mě to čeká podruhé ale zatím se nemůžu dočkat

Jo a jak to budu zvládat...u prvního dítěte... To je jedno...Druhé... Přece normálka, už jedno mám...A třetí... Ten byl po roce po druhém, tak nějaká ta obabva tam byla, ale nakonec to šlo v pohodě.

Před prvním porodem strach byl, veliký...Druhý... To jsem se těšila a říkala si, jak parádně to zvládnu, ale byl strach z kojení, první dítě jsem nekojila ani půl sekundy.Třetí... Jelikož jsem týden přenášela a bylo asi tak 100°C, bylo to na konci července, jem se těšila, až konečně porodím. Ale strach nebyl vůbec z ničeho, do porodnice jsem jela s úsměvem na tváři.

no,protoze mi ve 36 tt nase porodnice rekla,ze meneodrodi,at jdu do prahy,mela jsemstrach z porodu,protoze sehnat 2 tydny pred terminem prazskou porodnici je umeni,pak mi kamarad objednal krc a ja melastrach at nezacnu prirozene rodit a nemusim jet 40 km,celkove me sdvojcaty desil normalni porod a znasobeny tim,ze jsemvedela ,ze se do nich prenesou protilatky na trombocyty a budou muset dostavat transfuze a tak jsem chtela jedine cisare ..nastesti se ven nechystali ani uz po terminu a sli ven hezky na objednavku vcetne data narozenito co nas cekalo po porodu jsmesi neumeli predstavit a tak jsme se toho radeji nedesili...stacilo to,ze budou dva naraz aby clovek upadl do trvaleho soku

já byla na porod jaksi připravená, hodně mi pomohl přředporodní kruz, kde sme měli super porodní asistentku, která nám vše krásn vysvětlila, řekla i ty \"zlý a bolestivý\" věci a do teď je to poradkyně. takže opravdu porodu sem se nebála, a to co mělo následovat?? to sem si nějak neuvědomovla. bohužel sem taky neměla to zrovna hodné dítě, co spí a jí, ale i tak se to dalo vydržet i když byly chvíle. teď už vím, do čeho jdu, co je mimi schopné. tak doufám, že si nestavím vzdušné zámky

Já bych klidně přenášela, těhotenství bylo supr. Ale nemohla jsem, dali mi termín na vyvolávaný porod kvůli KP. Měla jsem strach z porodu, bála se, že půjdu na císaře nebo se něco pokazí, ale těšila se na miminko. Jo, kdybych věděla, jaká ta péče o dítě bude masakr, tak nevím, no asi bych se stejně těšila :-)

Celé těhu jsem se porodu spíš bála. Na konci jsem se už těšila, až to budu mít za sebou. Když praskla voda, nebála jsem se vůbec, byla jsem úplně klidná. Po porodu jsem teprve dostala ten pořádný strach, co vlastně jako budu dělat? Na co jsem si vlastně pořídila dítě? To mě napadlo hned druhý den po porodu. OOObr strach, co budu dělat? Strach, že jsem nepocítila žádnou lásku hned jak se narodila. Byla jsem fakt vtipnáVždycky, když už si myslím, že ji miluju tak, že to už víc nejde, tak mě překvapí, že to ještě jde.

U Vítka jsem se děsně těšila, nebála jsem se. U Klárky jsem už věděla do čeho jdu a strach jsem měla.

u Adama jsem obavy nemela, u Rianky uz trochu z porodu, clovek uz vi, do ceho jde

strach z porodu asi trochu ano, ale převládalo těšení, že už to bude za mnou, že se zbavím toho šutru místo břicha. co přijde po porodu, to jsem si radši vůbec nepředstavovala

Neměla jsem strach o sebe ale o miminko a to jsem byla psychicky naprosto srovnaná, že ten malý je na tom ještě hůř než já.Když jsem čekala Viktorku tak jsem se obávala jak to s dvěma dětma zvládnu, téd mě to ani nenapadlo. Mít tři dětičky je krásné.Porody jsem přežila i když při tom posledním jsme málem vypustila duši, pokoušet naše štěstí už nechci a ani nebudu.

vzhledem k tomu, že už jsem si tím prošla, tak u mě jednoznačně klid a pohoda (jak jen to jde s břichem a funěním ) prostě jsem si užívala ten klid, dokud to jde strach jsem měla jen z toho, že zrovna chlap nebude doma, když začnu rodit a nebudu ho mít u sebe

mi tenkrát ani nemuseli dávat klystýr, já byla pos.aná jen z představy té bolesti.... No a nakonec jsme to přežila a jsem ochotná jít do toho znova.

Těšila, nebála, měla jsem jen respekt. Spíš jsem se taky bála toho, co bude potom.

Poprvé jsem se těšila až do porodu. Jak začal porod, tak jsem se hrozně bála. Bála jsem se tak, až mi to bránilo rodit. Podruhé jsem byla úplně v klidu a jak to začalo, tak jsem se příšerně těšila. I do pododnice jsem dojela s úsměvem a za hodinu jsem už chovala Myslím, že se dvěma dětma jsem to zvládala víc v pohodě než poprvé.