přemýšlení o smrti - diskuze

Velice dobře si uvědomuju svojí smrtelnost.Nejvíc v období, kdy jsem nejvíc nešťastná a nespokojená s tím, jakým směrem se můj život ubírá...když jsem pracovala v důchoďáku, často jsme se s babčama o tomto tématu bavily.Protože jsem nechápala, že ony se smrti nebály,Bály se umírání, že to bude bolet, dlouho trvat, bály se bezmocnosti.Ale smrti ne.Mě děsí, že umřu, a už nikdy nebudu a za pár desítek let nikdo nebude vědět, jaká jsem prožívala dramata i jaké jsem prožívala radosti, že z plného vědomí najednou nebude nic..nedovedu si to představit a je mi z toho úzko.Doufám, že umřu ve stadiu, kdy ještě nebudu odkázaná na milosrdenství a péči jiných lidí, že umřu ve fázi, kdy ještě budu schopná se sama najíst a dojít si na záchod.Ale doufám, že to bude až v době, kdy všechny moje děti budou mít svůj dospělácký život, kdy budou stát na vlastních nohou.Kdybych věděla, že mi zbývá třeba už jen měsíc života, strašně bych zpanikařila, nevěděla bych co dřív.Mám toho ještě moc udělat a zařídit, není čas na umírání.Ne kvůli sobě, ale kvůli okolí.Můj otec zemřel náhle ve 49 letech.Strašnej šok pro nás.To já prostě nemůžu.A taky mě děsí, že až se mi jednou, až přijde můj čas, promítne v rychlosti ten můj život před očima, že budu nejvíc smutná z toho, že jsem ho prožila vlastně úplně jinak, než jsem chtěla.To mě děsí mnohem víc.Že jsem slaboch,který nemá sílu změnit to, co by změnit měl.Takže ne, můj čas odchodu je ještě v nedohlednu, ještě toho musím udělat moc

Tak já bych asi vyřešila vše důležité. Hlavně dětska a pak bych trávila poslední chvíle s rodinou jedno jak doma, cestováním. Nad smrtí moc nepřemýšlím, ale Ondrovi to připomínám, že tady věčně nebudu, aby se nespoléhal jen na mě a snažil se sám.

musim byt v nejakem jinem rozpolozeni,abych na tuto otazku odpovedela..vyckej

zit je velmi nezdrave..kdo zije,ten zemre...od mladi muj oblibeny citat a velmi pravdivy..tudiz nepremyslim o smrti...a vim,jak je lehke se ocitnout blisko smrti...jen jsem si kdysi prala a to asi ted take,at je to proste rychle..okamzite..tot vse,a jako mrtvou me vazne bude sumak,co bude se zivymi...a co se mnou jako mrtvolou..snad nebudou kolem me hlupaci,aby za obrad apod jeste za me vyhazovali penize

Mám vlastně i příklad z praxe,už jsem ho tu jednou zmínila.Můj strýc pronajímá dům po babičce rodině co nemá maminku.To byla paní co měla dvě děti a nesměla otěhotnět,že když otěhotní a porodí umře.Přesto otěhotněla a celé těhu se vědělo,že umře a ten tatínek a děti si plánovali,že až umře tak oni budou mít sirotčí a vdovský důchod a tím pádem budou moc bydlet v tom domě.Tak se vlastně všichni těšili.Až nakonec fakt porodila a umřela a oni můžou žít v domě a můj strýc má radost.Tak,že i tak.Pro mě příšerný příběh.

přemýšlela jsem o tom, nejdřív jsem nechtěla umřít abych zažila ty krásné okamžiky jako vdát se a porodit, teď mám zase hodně zodpovědnosti k dětem. Vím že by to zvládly, ale vím, že by moc plakaly a to mě tak trápí, že umřít prostě nemůžu...né dokud nebudou dost velké. Možná nebudou nikdy, na smrt maminky není ani nikdo dost velký. Kdybych měla čas znala datum, určitě bych všechny prachy utratila za to prožít se svými nej...ty nejhezčí věci. myslím že by negativní nebyly, asi by to věděli že umřu, takže by jsme se všichni snažili. Smrt je součástí života, jednou přijde ale přála bych si aby to bylo až v hodně pokročilém věku a člověk už měl odžito tolik že by si přál umřít.

Uvědomuji až moc dobře. Né že bych se s tím nějak trápila nebo to řešila, ale někde v sobě mám to uvědomění, že člověku se může ze dne na den převrátit život vzhůru nohama... A co bych dělala kdybych měla pár měsíců nebo dokonce jen dnů? Asi bych se snažila vyřešit co nejvíc věcí kolem mě, snažila se ty poslední chvíle nějak užít a věřit v zázrak, i když vím, že stejně nepřijde... Ale máš pravdu, že hodně lidí si smrt nepřipouští, to je třeba i to, že hodně lidí dětem smrt neukazuje, nebaví se o ní, děti nevídí třeba prababičky umírat, pak dospějí a jsou v šoku... Proto já smrt ukazuji, bavíme se o tom, proč někdo umřel, že může umřít i mladý nebo dokonce dítě...

Jako dítě jsem se jí docela bála. Teď tolik ne, spíš mě děsí, že by tu po mě přítel se synem zůstali sami nebo nedej bože, že by se naši s ním rozhodli o syna třeba přít nebo tak něco. Prostě pokud by se něco takového stalo, chtěla bych, aby moji kluci byli v pořádku a spolu

Kdysi jsem to řešila hodně. Ted už to mám v sobě vyřešené. Žiju tak,abych mohla den ze dne zemřít a nezůstali po mě otazníky.Měsíc bych umírat nechtěla,raději bych zemřela hromadně třeba srážkou vlaku nebo tak něco,abych po smrti byla chvilku slavná.Třeba jak ta Kramná.Moje smrt by mi tak nevadila ,jako smrt blízkých.Beru to,že ten kdo umře tak to vlastně vyhrál.Ale kdo ví,že jo.Taky si říkám jestli by to někdo napsal na bol.

Já si to asi neuvědomuju. Občas mi zahlodá myšlenka, že možná moji rodičové nejsou nesmrtelní. Kdyby mi někdo řekl, že za měsíc umřu, tak bych začala Pepovi sepisovat velmi podrobný manuál na údržbu domácnosti a dětí. Navařila bych do mrazáku a na den své smrti objednala Tesco auto s jídlem. Možná to zní přízemně, ale chtěla bych, aby do začátku aspoň měli co jíst.Umřít teď by mi nevadilo kvůli mě, ale kvůli holkám, Pepovi, mojim rodičům. Mám tu ještě moc práce.

Těžko posoudit, co by bylo, kdyby... Dokud člověk nezažije, nedokáže říct, co by udělal. Takhle předem (a bohudík předem)jsou to jen řeči o ničem. Když dojde na věc a týká se to člověka samého, tak se často chová jinak...

a proto se snazim neresit pic.. a uzivam si kazdeho dne.. a to doslova..kor v lete, nepremyslim coby kdyby.. pac sme tu jen jednou:o)

S tím jaký je nastavený věk pro odchod do důchodu si musí všichni připadat nesmrtelní :-).Bohužel jsem naprosto zdravý člověk tak nějak nevidím důvod myslet na to, jak zemřu, jednou to bude, každý to má spočítané...A kdyby mi náhodou dali \"termín\" tak před jeho vypršením dám vědět, jak jsem strávila...