Porod v srpnu 08 - pozitivní i negativní zkušenost - diskuze

Zdravím všechny maminky , na konci šestého měsíce těhotenství lékaři zjistili, že moje holčička je špatně vyživovaná placentou a poslali mě do Podolí. Tam mě okamžitě hospitalizovali na rizikovém oddělení a do porodu jsem tam strávila téměř dva měsíce (občas mě pustili na pár dní domů). Maličká málo přibírala, 3x denně jsem chodila na monitor a v podstatě mi skoro denně hrozil předčasný porod. Bylo to hodně těžké období strachu o miminko, ale díky rodině, manželovi a zlatým sestřičkám a doktorkám na rizikovém oddělení P3 jsem to zvládala. Péče tam byla skvělá, čisto, a rodina i manžel mě mohli navštěvovat a podporovat i mimo návštěvní hodiny. Tímto moc děkuji personálu z oddělení P3! Nakonec se rozhodlo, že porodím císařským řezem. Na sále byli všichni milí - kromě protivného doktora, který se ironicky zeptal při pohledu na moje bříško \"ježíš, kolik tam těch dětí máte?\". Fakt milej chlap Po císaři mne převezli na JIP a netrpělivě jsem čekala až mi přinesou moji holčičku. Sestra se přišinula po 5 hodinách s otráveným obličejem a slovy \"tak se s ní pomazlete a já musím zase dolů\". Na mé přání, že bych si malou chtěla zkusit přiložit k prsu, abych se rozkojila mi jen řekla, že teď kojit stejně nebudu a že ona nemá na starosti jen mě. Tento přístup většiny sester trval až do mého propuštění z JIP. Těšila jsem se na oddělení šestinedělí, že si tam užiju maličkou i klid. Byla jsem ale velice rozčarovaná. Uvítala mě sice velice milá sestřička, ale to byla na dlouhou dobu poslední milá osoba. O té neskutečné špíně ani nemluvím - na WC koše přetékaly zakrvácenými vložkami, ve sprchách byla na podlaze krev a uklízečky se objevily jednou za čas a příslušenství přetřely smradlavým hadrem. Matrace v postýlce pro malou byla prožraná volakými breberkami a vypadala, že pamatuje ještě dobu kdy jsem se narodila já. Děs! Nanynka byla sice zdravá, ale hodně spavá a nechtěla se budit na pití - na radu sestřiček jsem jí vždy rozbalila, chladila žínkou, štípala jí lehce do tvářiček, dokonce když přišel manžel se švagrem a švagrovou, tak jsme se na ní vrhli všichni (jeden štípal, druhý lechtal, třetí chladil a já se snažila kojit), ale nic nepomáhalo. Nanynka se jen přisála a zase spinkala. Sestry si jí po marném snažení kdy vypila necelou dvacítku většinou odnesly, dokrmily jí cizím mlékem a mě jí vrátily s obviňujícím pohledem a slovy, že se musím víc snažit o její probuzení. Nechápala jsem co tím myslí – vyzkoušela jsem už všechno a intenzita štípání a chlazení už mi připadala jako týrání dítěte. Bála jsem se, aby z toho následně chuděrka neměla noční můry, protože takhle se přece s miminky nezachází! Měla jsem Nanynku snad bít nebo co po mě chtěly?! Po dvou dnech snažení mi vrchní sestra doporučila ať jí tedy večer nechám spát dokud se sama neprobudí hlady. Poslechla jsem a Nanynka prospala celou noc. Druhý den ráno se ptala po kolika hodinách se malá probudila - řekla jsem jí tedy, že už od večera spí bez probuzení. Na to na mě začala řvát, že to přece nemůžu jí nechat tak dlouho a že jsem nezodpovědná matka. Na mojí obranu, že jsem jen poslechla její pokyn si jen odfrkla a já jsem se chtěla zahrabat pod zem. Nanynku jsem tedy ihned vzbudila, ona se napapala (moje + cizí mléko) a zase spinkala. Už jsem nevěděla co dál. Když jsem sestry znovu žádala, aby se podívaly, že moje holčička opravdu nejde vzbudit, tak mi řekly, že mají plné oddělení a spoustu práce. Ať prý se jdu podívat jak kojí ostatní maminky. Já ale neměla problém s technikou kojení, ale s tím, že moje holčička byla moc slabá na tahání z prsu! Nikdo mě ale nebral vážně a já už nevěděla jak jim to mám říct. Po pár dnech mi sestra na opětovnou žádost o pomoc řekla, že když nechci kojit, tak mi dají léky na zastavení laktace. Už v hysterických slzách jsem jí vysvětlovala, že kojit chci, ale že Nanynka prostě nezvládá tahat. Odpovědí mi byl ironický úšklebek a prásknutí dveří. Já i moje rodina jsme byli v šoku z tak neskutečného přístupu. A to nám Podolí, tak doporučovali. Do toho Nanynka ještě dostala žloutenku a tak jí daly pod světlo a nosily mi jí jen na krmení. Dostala jsem i zákaz jí přebalovat, protož musela být do určité doby znovu pod světlem - což chápu. Co ale nechápu je to, že když jsem to po dvou dnech už nevydržela a totálně pročuranou jsem jí přeci jen přebalila, tak jsem zjistila, že má do živého masa opruzený zadeček! Neskutečné. Když jsem si stěžovala sestře, tak mi řekla, že mám špatné plenky. Takový nesmysl jsem jí samozřejmě nezbaštila a po mém vzteklém proslovu mi jen suše sdělila, že sestry toho mají moc a nestíhají . Měla jsem hrozný vztek a taky jsem cítila úděsnou bezmoc. Nabídla jsem se, že si tedy Nanynku vždycky dojdu po dvou hodinách přebalit ke světlu, ale to prý nejde. Byla jsem na zhroucení - Nanynka hubla, baštila cizí mléko, měla úděsně bolavý zadeček a sestry i paní doktorka se na mě dívaly jako na krkavčí matku, protože jsem dle nich \"nechtěla\" kojit. Nakonec se neudržela moje maminka a vynadala jedné sestře přímo u nás na pokoji, když velice ostře odmítla žádost mojí spolupacientky o pomoc s prvním koupáním. Rázem se náš pokoj ocitl na černé listině. Byly jsem \"ty hysterky\". Fakt super pocit. Pak se přehodily směny a nastoupily na noc konečně hodné sestřičky, které když viděly jak se snažím a propláču každý pokus o kojení, tak si ke mně sedly (nejdřív jedna starší a pak jedna mladá) a celou dobu u mě byly, aby se podívaly co se vlastně nedaří. Nanynka stále spinkala a z prsu nezvládala tahat - prostě se naprosto správně přisála, dvakrát zatáhla a přisátá dál spala. Sestřička se snažila o její probuzení stejně jako já celý uplynulý týden, ale nic. Tak jí zkusila dát pod tekoucí vodu, ale Nanynka spinkala i pod tou vodou! Mám dojem, že teprve v tu chvíli mi konečně uvěřily, že to není ve mně, ale že potřebujeme alternativní způsob baštění dokud Nanynka nezesílí. Sestřička jen poznamenala, že takhle spavé dítě tam ještě neviděla a ať se nebojím, že promluví s paní doktorkou . Ještě tu noc jsem zjistila, že jsem z toho stresu přišla úplně o mléko. Bylo mi nanic a cítila jsem se totálně neschopně. Další den se paní doktorka chovala o poznání lépe a zavedla nám příkrmy z lahvičky Bebou. Nanynka se vždycky rychle nabaštila a spinkala zase jako andělíček. Během dvou dnů přibrala a konečně se rozhodlo, že můžeme být propuštěny z toho nepřátelského prostředí. Přijel si pro nás manžel a odvezl si nás domů kde ze mně všechno spadlo. Během večera se mi neskutečným způsobem nalila prsa a zase jsem kojila. Po pár dnech Nanynka zesílila a s lehkými příkrmy jsem kojila až do 4 měsíců. Musím říct, že jsem se z oddělení šestinedělí v Podolí vzpamatovávala pár týdnů a dodnes s vděčností vzpomínám na jediné tři sestřičky z celého týmu, které se k nám chovaly hezky. Mojí holčičce je teď osm měsíců, je zdravá, čilá a usměvavá jako sluníčko . Až jí budeme chtít pořídit bratříčka, tak si hodně rozmyslím jestli se vrátím do ÚPMD nebo ne. Jedno, ale vím jistě - na oddělení šestinedělí v Podolí nikdy nezapomenu a shoduji se s jednou maminkou v diskuzi - rodit v Podolí ano, ale ležet tam po porodu NE! Všem maminkám držím palce, braňte své uzlíčky a nedejte se!