No asi se ptáte proč porod v uvozovkách :), zde je prosím vysvětlení...13.2. v 7 hodin ráno jsme naklusali do porodnice na vyvolávání, příjem byl rychlý, vzala jsem si nemocniční košili a šoupli mě na monitor. Všechno vypadalo ok. V 8h mi píchli antibiotika a přišla mladičká doktorka, byla jsem otevřená na 2 prsty. Vzala nástroj píchla plodovku, celkem to šlo, žádná hrůza... V 8:50 začala křivka monitoru prudce klesat, srdeční aktivita miminka byla kolem 80-90:(...najednou byl u mě primář, docent, 2 doktoři a spousta sestřiček, klepala jsem se jako osika. Všichni se dohadovali co dál a čím to je. Primář přistoupil k císaři, docent zas že chvilku počkáme, jelikož se aktivita vyšplhala na 114, 140 a pak 150 :)...zeptala jsem se čím to je a bylo mi sděleno, že vlivem odtoku plodové vody stoupal tlak na placentu (prý syndrom něčeho, nevím). V 9:10 mi píchli oxytocin, začaly kontrakce po 5 min., ze začátku dobrý, ale pak byly bolesti větší a větší. V hekárně jsem byla do 12 , otevřená na 5cm, monitor ok. Manžel mě držel za ruku a povzbuzoval . Vedle jsem slyšela dětský pláč a pak další...hmmm, kdy budu já, pomyslím si. Asi ve 12:30 začala křivka monitoru zlobit, byla přerušovaná a nepravidelná. Přišel doktor se sondou, aby naměřil přísun kyslíku pro miminko...max hranice byla 24 nic moc...hmmm, padlo konečné rozhodnutí - císařský řez...sakra, manžel měl na krajíčku a já vynervovaná, do toho kontrakce. Svlíkám se donaha, manžel musel čekat venku. Poprvé v životě vidím operační sál, jako ve filmu, všichni v roušku, sterilizované a chladné prostření. Napíchli mě na všelijaké přístroje a budu v celkové narkóze (každá minuta byla drahá), hmm, bylo mi líto, že neuslyším jak malý poprvé zakřičí, ale na druhou stranu jsem se modlila, aby se narodil v pořádku a hlavně živý . Poslední co si pamatuji bylo, že ten kyslík nějak štípe... Cítila jsem příšernou bolest v oblasti břicha a hlasy lidí, sestřičky a doktoři mě právě odvezli po zákroku na JIPku. Byla jsem totálně zdrogovaná :), ale první otázka byla \'\'a co dítě\'\', ulevilo se mi, když Dr. sdělil, že je naprosto v pořádku. To bylo nějak kolem 15h...dostala jsem cedulku s údaji o svém synáčkovi, 12:50, 3448g/48cm, jupíííí to mi úplně stačilo, bolesti jdou bokem, hlavní je, že jsem MÁMA... Kolem večera mi přinesli ukázat malýho, byl kouzelný a celý po mamince , objala jsem ho a chovala (stačilo málo a mohla jsem o něho přijít...). Druhý den na Valentýna už jsem chodila po chodbě a chlálolila se sestřičkami, přijel manžel a strašně se divil, že neležím na lůžku a neřvu bolestí :). Na JIPce jsem strávila 2 dny, jelikož na šestinedělí neměli místo. Sestřičky byly úžasný, moc hezky se o mě starali. 15.2. mě přesunuli na šestinedělí, ale do nadstandartního pokoje, protože všude bylo plno. Super, máme s malým soukromý a manžel tu může být od rána do večera. Pokud malý nedostane žloutenku tak zítra 17.2. pojedeme domů, už se tak těším. Takže asi už víte proč \'\'porod\'\', neprožívala jsem to se vším všudy, kvůli mladé doktorce, trošku si spletla pořadí jednotlivých úkonů, no. Uznal to i docent...ale mě je to jedno, cítím se fajn, synáčka mám u sebe, to mi stačí...nemám ji to za zlé. Hlavně děkuji všem doktorům a sestřičkám z gynekologicko-porodnické kliniky v Pardubicích. Jste zlatí a přeji vám všem mnoho úspěchů v životě