Porod - diskuze

na porod jsem se netěšila, bála jsem se hrozně a ač jsem přečetla stovky článů, shlédla stovky porodních videí, absolutně jsem netušila, do čeho jdu a co mě čeká. Porodní kurz byl taky k ničemu, psí dýchání, co jsme se tam učili, mi vůbec nešlo a brečela jsem vždycky večer po cvičení, že prostě to neumím. Kdo by to tušil, že při samotném porodu to půjde samo a ani jinak se dýchat nedá Můj strach z porodu byl silnější než touha spatřit moje miminko, bohužel. I strach z toho, co bude potom, jak to všechno zvládnu, mi totálně začerňoval mozek. Přišlo to nečekaně, zvláštně, ale vzrušení z nové situace nakonec nad strachem zvítězilo. Nemuselo by to být tak dlouhé, 40 hodin bolestí po 5 minutách fakt nebylo nic moc, oxytocinová injekce to dohnala vážně do nevědomí, některé věci z porodu vidím totálně v mlze. Když se podívám na to, jak vypadám, nechápu, že jsem dokázala porodit tříkilové dítě. Pochopila jsem, že porod je zázrak a vůbec celé stvoření nového člověka je zázrak, který nikdy nepochopím a který mě bude vždycky přesahovat. Ač je to tak přirozené a rány se rychle hojí, stejně je na tom něco \"božského\", nelidského, co mě bude vždy udivovat. Už týden po porodu jsem si říkala, že chci rodit znovu, že jsem k tomu stvořená, že chci tři, čtyři, pět dětí, že prostě budu rodit děj se co se děj Strašně ráda bych byla znovu těhotná a znovu rodila. Je to nepřenosná, nádherná, vzrušující zkušenost. Ta bolest je hnusná. Vysilující, člověk neví, kam dál to půjde, kde je strop té bolesti. A pak najednou je po všem a nový človíček je na světě. A bolest ta tam. A život, co jsem žila před tím, než jsem se stala matkou, je pryč a už se nikdy nevrátí, píše se nový příběh.

Připravovala jsem se jako všechny prvorodičky. Články na netu, knížky o mateřství, na videa jsem teda nekoukala, chodila jsem na kurz. Po 11 dnech přenášení mi v noci praskla voda a jelo se. Po dvaceti hodinách neuvěřitelné bolesti mě vzali na sál s tím, že porod nepostupuje, při kontrakci hlavička zase zajede dovnitř místo ven a do pánve se nevejde. Syn se narodil s váhou 4,17 kg, byl na mě prostě velkej. Takže vnímala jsem ho hodně bolestivě a císař pro mě byl vysvobozením a vlastně jsem za něj byla vděčná. A za to, že mě u druhého té bolesti ušetřili jsem vděčná ještě víc

Mé porody byly jak přes kopírák..u Markétky mi praskla voda o půl 4 ráno a Markétka se narodila před půl 10 večer. Narodila se o týden dřív. Bolelo to šíleně, ale nějak jsem to přežila. U Alenky mi praskla o půl 6 ráno a narodila se před půl 10 večer. Dohoda zněla přeci jasně, ne segra..narodím se stejně, to ti nezkazím Ale jestli ten první porod bolel šíleně, tak pro ten druhý nemám slov, to bylo něco..naprostý bolestivý úlet..ke všemu mě nějaká chytrá sestřička nechala trpět celý den, protože jsem se neotvírala a tak večer jsem už ani nevěděla jak se jmenuju. A ty závěrečné komplikace a narkoza taky stály za to..Ale co, mám krásné holčičky a ta bolest je zapomenuta..

První byl ... Nemůžu najít správné slovo, prostě nerada na něj vzpomínám, ale byl rychlý, což je vlastně dobré.Druhý a třetí jsou jedny z nejkrásnějších zážitků v životě.

Na první porod jsem se těšila a zároveň bála úplně všeho. Začínalo to tím jestli neporodím předčasně, jestli poznám že už to opravdu začíná a není to jen planý poplach. Měla jsem porod vyvolaný kvůli těhotenské cukrovce a nemůžu si stěžovat, pro mě výhoda věděla jsem že opravdu kolem termínu porodím a nebudu přenášet. Vše probíhalo v poklidu a nikdo na nic nespěchal, pěkně mě nechali jak tělo zareaguje samo po první dávce léků. Bolesti začali v noci a já byla opravdu ráda že jsem hned byla pod dozorem lékařů. Jak to začalo tak jsem neměla ani strach jestli to zvládnu, ale strach o to že když se něco semele jak bude reagovat můj nevidomý manžel a zda mu to budou schopní vysvětlit a postarat se o něj. Vše ale probíhalo pohodově bolesti začali ve 2hodiny ráno, v 6 jsem šla do porodního boxu, v 7 přišel manžel, v 8 napíchli epidural a v 9:36 vyklouzl Ondrášek. Nikdy nezapomenu na uklidnění PA že 3krát zatlačím a budu to mít za sebou a já ji pořád odpovídala ať si ze mě nedělá srandu. Měla pravdu. Na porod vzpomínám hrozně pozitivně neměla jsem problémy s nástřihem, Ondra se hned krásně přisál a to že jsem měla já pak problémy a musela po 10 dnech na revizi jsem zvládla, hlavně že malej byl v pohodě. Za chvíli mě čeká další a já se opět bojím jako tenkrát a možná i víc, nemám cukrovku a tak budu čekat kdy to příjde a jak to všechno bude než se dostanu do porodnice.Samotného porodu se až tak nebojím, nemám špatný zážitek spíš naopak

Celé těhotenství jsem četla různé články, chodila jsem na předporodní kurz, ale stejně jsem nebyla připravená na to, co mě čeká. Asi 2 měsíce před porodem jsem se ráno vzbudila a měla jsem pod sebou mokro. Doktorka mě poslala do nemocnice, abyse zjistilo, jestli je to plodová voda. V nemocnici nic nezjistili, tak mě po týdnu pustili domů. Měl jsem rodit v porodnici v Domažlicích, ale díky nemoci, kterou mi zjistili v těhotenství (Hodkginův lymfom) chtěla doktorka, abych rodila ve fakultní nemocnici v Plzni, která je od nás vzdálená asi 40 km. Měla jsem strach z cesty takovou dálku porodních bolestech. Nakonec jsem díky lymfomu ležela v nemocnici už 3 týdny před termínem. Doktoři nevěděli, co se mnou, jestli udýchám přirozený porod nebo rodit císařem. Porod mi nakonec vyvolávali 2 týdny před termínem. První tabletu jsem dostala v 8 ráno a malej se narodil večer před šestou hod. Přítel byl u porodu a byla jsem moc ráda, že tam se mnou byl. Nejhorší na porodu mi přišlo šití. Malej mě hodně potrhal a doktor mě šití pořádně neumrtvil. Ještě ke všemu byl doktor docela neurvalý. Po porodu jsem začala brečet a to se mě drželo docela dlouho. Stačila prkotina a já brečela.

S láskou!!! Už asi 5 měsíců po porodu bych šla okamžitě rodit znovu, přesto, že trval 13 hodin. Připravovala jsem se hlavně uvnitř- v myšlenkách, v pocitech. Hodně jsem přemýšlela, co to pro mě bude znamenat, těšim se- netěšim se? Musim říct, že když mi praskla voda, tak jsem se na 100% uklidnila a věděla, že je to všechno OK, hodně jsem vnímala svoje vnitřní pocity!!!Vnímala jsem ho samozřejmě bolestivě, konec byl úžasný a hlavně ten nával emocí těsně po porodu byl jako výbuch sopky. Kurňa to byl adrenalin!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Na můj zatím první porod nevzpomínám vůbec dobře. Příprava v předporodních kurzech, načteno plno věcí na netu apod. Nakonec jsem šla na akutní císařský řez se stanoveným Hellp syndromem+těžká preeklampsie (malý už měl na kahánku a já taky). Probudila jsem se na JIPce a malý úplně jinde. Nevěděla jsem co se stalo, než mi vše řekli. K malému jsem se dostala až 3. den. No plno léků a kapaček + do toho péče o Toníka, domů s plnou dávkou léků a ijekcí. Fakt super. Pak celé šestinedělí děsná deprese. Ještě že už to mám za sebou. No a z 25% možná tu samou nemoc před sebou, pokud ještě bude druhé..achjo..

Prvního porodu jsem se strašně bála, nevěděla jsem do čeho jdu, ale to každá z nás. Připravovali jsme se důkladně, pozvali jsme si známou porodní asistentku, šli jsme se s ní kouknout do porodnice, masírovali jsme hráz, ale jak už se to blížilo tak jsem byla mírně lehce nervozní Narodila se v září takže poslední měsíce proběhli v létě a to už jsem se na porod i začala těšit. Vorvaň v létě bez vody to prostě nejde. Jednou v noci manžel měl noční, chtělo se mi na záchod, tak jsem si v posteli sedla a vystříkla ze mě voda, sprdla jsem se, že jsem čuně a šla na záchod, ale voda stále tekla tak to už jsem si řekla, že porod přišel, sice o 16 dní dřív, ale přišel. Zavolala jsem manželovi do práce a už jsme jeli, zůstávali po mě samý loužičky no louže. Manžel byl se mnou, ale nesnesla jsem, aby se mě dotkl a ani promluvil,stačilo mě, že byl se mnou, pak se narodila Anička (právě dnes před 7 lety) Oba když jsme jí viděli tak se nám chtělo brečet a já když jsem ten uzlík viděla, tak jsem nemohla uvěřit, že já jsem máma a ten malý drobek je moje dítě.Při druhém už jsem to tolik neprožívala a ani jsem na to neměla čas, ale chybělo mi spaní při prvním těhotenství kdykoliv a kdekoliv. Očekávala jsem, že se narodí dřív a moje intuice nezklamala. S manželem jsme se domluvili, že mu zavolám do práce, jako kontrola spojení, měl opět noční. Tak ve 22 h proběhlo spojení a v 1 hodinu v noci už jsem mu volala naostro, myslel si, že si z něj dělám srandu. Oba dva porody mi vyvolávaly, bohužel druhý porod byl horší, takže k němu manžela moc nechtěli, když jsem mu volala a on přijel tak ho ke mě nepustili (k omluvě lékařů nespěchal, myslel si, že to bude trvat jako u prvního) hodně ho to mrzelo, že u toho nebyl. Ale máme druhou krásnou dceru.

Na první porod jsem se jak nějaký blázen hrozně těšila. Vůbec jsem si nepřipouštěla žádné problémy. Asi právě proto to nedopadlo podle mých představ. Ráno jsem šla klasicky do porodnice na kontrolu a monitor, dvakrát se jim nepovedl natočit, tak mě poslali pro jistotu ještě na natočení na sál. Tam mě po hodině propustili s tím, že mám přijít pro jistotu na kontrolu ne za čtyři dny, ale za dva. Došli jsme s manželem na nákup, dali si obídek a vyrazili domů. Dojeli jsme domů, vyšlápla jsem schody a najednou jsem měla divný pocit mokra, tak jsem pojala podezření na odtok plodovky a jeli jsme zpátky do porodky. Tam sestřička nic moc nadšená, že tam znova jsem, udělala test a otráveně řekla, že plodovka to teda není, ale že mě musí teda znovu natočit monitor a doktor mě musí vyšetřit. Monitor trval něco přes hodinu, přišel doktor a prohlásil, že kdyby ho ukončili před pěti minutami, poslali by mě domů, ale že posledních pět minut vypadá špatně, takže půjdeme na vyvolání. Vyšetřil mě, zděsil se, že ze mě opravdu něco kvantem odtéká, nicméně plodovka to fakt nebyla. Po vyvolání jsem měla čtyři hodiny hodně silné kontrakce téměř bez přestání - moc si to teda nepamatuju - říkal manžel - protože malý na vyvolávačku reagoval hodně špatně, začali mi po čtyřech hodinách kontrakce tlumit, což se ale nepovedlo, takže se jelo akutně na sál kvůli hypoxii malého. Proudila jsem se v noci na JIP a vůbec netušila, co je s malým. Naštěstí jsem se ráno dozvěděla, že je v pořádku, ale ty hodiny nejistoty nic moc. Teď mě čeká druhý porod a hrozně se bojím. Kdykoli si uvědomím, že už za pět týdnů, rozbrečím se, bojím se, že bych nepoznala, kdyby zase bylo něco špatně. Děsně si přeju porodit přirozeně, ale moc v to nedoufám. Každopádně celkovou narkózu už nechci, to snad radši přistoupím rovnou na císaře v lokální anestezii, abych vše byla schopná vnímat a miminko hned vidět.