Porod Adrianek - diskuze

Pokusím se sepsat náš den A:-).Do porodnice jsem nastoupila 1.6. Nejdříve jsem čekala asi hodinu na ambulanci na přijetí a pak jsem byla poslaná na oddělení šestinedělý.Zatím ještě neměli volný pokoj, tak jsem se ubytovala v jídelně a začala si vyřizovat předoperační vyšetření.To trvalo až do pozdního odpoledne.Ubytovali mě na pokoji s holčinou, kterou čekal císař hodinu přede mnou, to bylo super.Celý večer jsme to spolu řešili a navzájem se uklidňovali.Měla jsem strach, že neusnu, ale dostali jsme nějaký injekcičky a spinkali jako miminka.Ráno nás vzbudili, poslali do sprchy a kolegyně jela.A já čekala na pokoji s Tomášem, až si nás odvezou na sál.Byla jsem celkem klidná.Takový smíšený pocity.Hrozně jsem se těšila na malou, ale zároveň se bála.Jestli někde uslyším větu:\"Císař nebolí\"., tak mile ráda vysvětlím, že je to pěkná hovadina.Chtěla jsem poloviční narkózu, takže opichování páteře.Nic moc pocity, jak ta jehla rejdí hluboko v zádech, ale rozhodně nemůžu říct, že by to bylo nějak moc bolestivý.Celou dobu jsem mohla hejbat palcema u nohou, takže myslím, že to na mě úplně nezabralo.Prostě celá ta operace bolela.Lítala jsem na lehátku ze strany na stranu, jak se snažili malou dostat ven.Tomáš mi seděl u hlavy držel za ruku a potřebovala jsem , aby na mě mluvil, aby jsem se mohla aspoň trochu soustředit na něco jinýho, tak jsme mluvili o Beníkovi, až mu malou dovezeme domů, jaký budou kamarádi:-).Malá byla venku během chviličky.Taťka šel umýt, zvážit malou se sestrou a pak mi ji přivezl v postýlce k hlavě, aby jsem na ni viděla.Bolelo to čím dál víc a ani jsem se pořádně nemohla soustředit na Adrianku.Ležela neplakala, koukala se kolem sebe a měla úplně křivýho nosánka otlačenýho od žeber.Tak mě napdalo, že si ji určitě poznám, že mi ji nevymění:-)Poprvé mi ji donesli na kojení ve tři odpoledne.Malá se narodila 8:51.A v tento moment byla taková ta první euforie.Obrovský pocity štěstí, kdy jsem si ji mohla pořádně prohlídnout a nabažit se ji.Byla nádherná.Moje.Další noc jsem neusnula.Pořád jsem musela myslet na malou a nemohla jsem se dočkat rána, až mi ji přinesou a až přijde rehabilitační sestra a já budu moct vstát, abych se mohla o malou starat a mít ji u sebe.Realita byla trošku jiná.Vstát nebylo jen tak.Pořád jsem omdlívala a bříško strašně bolelo, ale ten malej uzlíček byl obrovský důvod proč to dokázat.Odpoledne jsem už \"mašírovala\" do sprchy.A rozhodně vím, že to všechno za to stálo a šla bych do toho znova.Snad jste se dočetli až do konce.Pořád jsem psala a psala a nemohla to ukočit a to jsem ještě spoustu dojmů vynechala.