Poporodní blues, aneb nic není náhoda - diskuze

Hani ani nevím, co napsat.. na BOLu je super, že tady vždycky člověk najde podporu a nemusí se v tom plácat sám..mám tě ráda!

Tak mám pocit, že ho mám zrovna ode dneška. Pořád bulím, sotva malý zabrečí, tak jsem vytočená, rozbrečelo mě i to, že manžel jde večer s našimi společnými kamarády zapíjet naše mimčo a já \"jak ta kráva\" budu sedět doma a poslouchat celou noc ten brekot, protože malý se prostě rozhodl noci prořvat a ten starší je celý den jak torpédo. Sakra, já ho devět měsíců tahala, blila, nespala, všechno mě bolelo, já ho porodila, kojím, nespím a chlap jde zapíjet, bude se bavit, to mi přijde tak nefééééér. Navíc mě ještě všechno po bolí, z porodnice mě vykopli dva dny po císaři i přesto, že jsem si noc předtím stěžovala na hrozné bolesti břicha. Prostě hrůza. Chvíli malého chovám a mám takové křeče v břiše a zádech, že brečím bolestí. No co, ženský musí holt vydržet hodně, nic jiného nezbývá, že.

Jinak jsem měla po porodu zdravotní potíže a to se odráželo i na psychice, ale jyk se zpravoval zdravotní stav tak se zpravovala i psychika.

Jedna moje příbuzná ta to řešila prášky a pak spolužačka ta to asi ani prášky nezvládla a ve 32 letech se oběsila. Nechala po sobě tak měsíční miminko a 2 nebo 3 letého kluka.

mám asi velké štěstí, nebo si už nepamatuju, ale po porodu jsem pokaždé prožívala krásné období a štěstí.. únava byla, stres, zdravotní komplikace.. ale smutek mě nějak míjelzato když jsem se musela vzdát svého děťátka v 21tt a jít na potrat, psychicky jsem se z toho složila.. málem jsem tam taky vykrvácela na stole, ani transfuzi pro mě nesehnali, měla jsem velké štěstí, že jsem to přežila.. potom mi skoro dva dny nefungovaly ledviny, skončila jsem na jipce, prostě všechno špatně.. psychicky jsem se složila, nebyla to asi deprese, ale zoufalství, smutek, stesk, nechtěla jsem to pochopit.. jediné, co mě z toho dostalo, byla moje roční holčička kvůli ní stálo za to vrátit se zpátky..

Tak já byla celé šestinedělí dost na palici. yla jsem na tom až tak, že jsem věděla, že jestli to nezkončí zároveň se šestinedělím, tak jdu k doktorovi,protože takhle žít bych nemohla...Mě hlavně celkem štve, že mi to nikdy nikdo neřekl. Proč se proboha o tom v rodinách nemluví? Já jsem si připadala strašně nenormální...když jsem to 4 týdny po porodu konečeně řekla svý ségře,tak se mi znatelně ulevilo, ale ona zrovna byla jedna z mála,která nic takového nezažila, takže jsem si nenormální připadala dál. Prostě tohle by mělo patřit k osvětě, měl by nás na to jako provorodičky upozornit třeba gyndař v poradně,že můžou přijít prostě takové stavy. Malá byla naprosto zdravá(kromě žloutenky v porodnici), řešila jsem neustále kojení a rady všech okolo mě jenom totálně rozhodily pantofel. Probrečela jsem vlastně celé šestinedělí,možná pár světlých dnů tam bylo bez braku. Ale asi mě hlavně odrovnalo, že mě nikdy před porodem ani nenapadlo, že se to děje a přišla jsem si jako šílená matka hysterka...Musím říct, že u druhého budu vědět do čeho lezu a je to vlastně jediná věc, které se bojim!

Na mě to dopadlo tak 2 týdny po porodu, až jsem byla sama doma s prckem až do večera. Hodně řval a mně už z toho hrabalo. Taky moje zdraví po HELLPu bylo dost chatrné, tak jsem měla strach i o sebe, do toho každý den píchání si injekcí do nohy..brrr..a dopadaly na mě děsné deprese, ale snažila jsem se to skrývat, aby nikdo nic nepoznal. Myslím, že manžel by tohle moc nepochopil, takže jsem mu ani nic neříkala. Ale po šestinedělí se to tak nějak utřepalo a bylo o něco lépe...ale doteď když si na to vzpomenu, není mi moc do zpěvu a zatím další mimi fakt nechci.

po druhém porodu ještě v nemocnici se to na mě navalilo a bulela jsem přikrytá pod peřinou aspoň půl hodiny. Ten den přijel novopečený tatínek Anetky, ani si jí nepochoval a ve mě to vyvolalo pocit že vůbec není rád, že jí máme, že chtěl kluka a že to je celé na h...o :-( a už to bylo. Nesmysl, ale když je člověk v zajetí hormónů, tak to prostě občas bouchne.

tak u mě to už nebylo poporodní blues, diagnostikovali mi laktační psychózu a schizoidní poruchu ale všechno to dle mě odstartoval porod a pak kojení a ze mě se stala troska...u druhého dítěte nic takového nenastalo, nebrečela jsem po porodu ani jednou, jsem tak nějak zvláštně vyrovnaná, úplně jinak si to užívám než při Stázince, to je taková pohoda nebýt furt na hromadě a taky myslím, že je důležitá podpora rodiny a všech blízkých....mě taky ze začátku všichni říkali, že brečet po porodu je normální, že se to spraví a nic, jenom se to zhoršilo a vyklubalo se z toho todle možná kdybych to začala řešit dřív, nemusela jsem zažít to, co jsem zažila :) ale mám skvělou rodinu a můj ex, ať se teda pak zachoval jako pěkný hajzl, tak v tomto období při mě stál a vše se mnou řešil a pomáhal mi, za toto mu budu vždycky vděčná

Ty,jo ja už jsem stará.Vždy musím pátrat v paměti co bylo.Jeden usedavý pláč si vzpomínám jak mě u Zuzanky nepřišli navštívit naši.Bylo to v neděli-Martin a děti chodili každý den.Byli povolení jen 4 lidi na pokoj.Tak jsem Martinovi řekla at nechodí ,že naši volali ,že přijdou a nepřišli.A zrovna v tu neděli tam všichni měli všechny možné příbuzné,tetky z páteho kolena,milion kytek,řízku,zákusku a já nic.

courtney už měla depresi nebo něco vážnějšího, ne?já měla jen ten 4. den šílenej, nalitý prsa k prasknutí, hnusný sestry, únava, prázdno v hlavě, pláč, pláč kamarádkám do telefonu (což to už je na mě velká kruťárna)..byla jsem jinej člověk.

I já měla poporodní depresi. Myslím, že se to odstartovalo přístupem v porodnici, kdy jsem Maty viděla poprvé až skoro dva dny po porodu. Ti s*áči mi ještě nakecali, že je to naprosto běžná praxe po císaři, že se o ní stejně nedokážu po operaci hned postarat, a já blbá, vyděšená prvorodička jim to zbaštila.Měla jsem období, kdy jsem stála u nás na skále s myšlenkou, že tam ten kočárek pošlu a skočím za ním. Naštěstí mi zbytek zdravého rozumu zůstal a neudělala jsem to. Antidepresiva taky zabrala, hodně mi pomohla mamka a Petr. Ale fakt nevím, co by se stalo, kdybych neměla podporu v rodině, ani na to nechci myslet.

Někdy mám spíše mateřské blues. Občas totiž mám pocit, že ty svoje děti nezvládám, blbě vychovávám. Sedím a bulím.

Osobně vůbec, v podstatě jen teoretické zkušenosti ze školy (studium psychologie). Co mě ale mrzí, že zdravotníci - hlavně doktoři, určitě probírali hormony, vliv hormonů na člověka a vše okolo mnohem podrobněji než my, se kolikrát k ženám chovají právě jako k hysterkám.Podle mě je nejdůležitější podpora rodiny a podpůrný kruh lidí se stejným problémem a taky a to se podle mě někdy neděje, by si toho měli všímat už lékaři a sestry v porodnici, pediatři při péči o dítě v ordinaci (ono je to někdy docela i vidět, že ta máma není ve své kůži), gynekologové. A pokud si toho všimnout, nabídnout podporu, ne tu matku strhnout ještě níž.

Já v toto nevěřím, tak jak nevěřím v nějaké těhotenské hormonální výkyvy apod.Dle mě jsou jen hysterky a nehysterky...Jsem jen laik a nějak nemám potřebu se o to zajímat.