Podolí - pozitiva i negativa - diskuze

Podolí: rizikové odd. P3 – děs, porodní sál P4 – samá sluníčka, odd. šestinedělí P2 – hrůza .
Na porodní sál jsem přešla po 28 hodinách z P3, kde mi vyvolávali porod, po dvou prostaglandinech, kdy mi řekli, že jsem otevřená na pět centimetrů a mám hezky rozjeté kontrakce. Po 36 hodinách na porodním sále gynekoložka konstatovala, že jsem stále otevřená na 2 cm, tak, jak jsem přišla z P3, a to po klystýru, protržení vaku plodových blan a po nejnižší dávce oxytocinu. Pochopila jsem, že tohle nikam nevede, a požádala o císařský řez. Prý k němu musí být důvod, a že se zeptají hlavního lékaře, a do 20 min. mi dají vědět. Deset minut nato vběhla do dveří PA s holítkem v ruce a začala mě za poněkud nemotorné asistence tatínka připravovat na „malý operační zákrok“. Pokud jde o porodní sál (tedy, jak je zmiňováno níže v diskuzi, téměř luxusní porodní garsonku) a personál, vše bylo úžasné, i ta PA, která v jedné chvilce dala najevo, co si myslí o porodních plánech, ale i ona mi vycházela maximálně vstříc. Při císaři působil úžasný anesteziolog, dítě mi ukázali hned po vytažení (byl to takový modrý marťánek), a pak mi ho položili na hruď v zavinovačce. Tatínek fotil ostošest, sestřičky fotily tatínka se synem, na JIP mi ho chodily přikládat, vše se zdálo být na dobré cestě.
Na oddělení šestinedělí jsme si s personálem příliš nerozuměly. Mé tělo nebylo na porod a následnou laktaci připravené, a syn měl 4,1kg, neměla jsem mléko, což se na P2 opravdu nehodí, a sestřičky mi to dávaly náležitě štiplavě najevo. Syn spadnul z porodní váhy o celkem běžných 10% na 3,7kg, ale rozhodně nevypadal na umření. Na standardních pokojích se neklepe, takže během dopoledne často někdo vrazí do dveří, zavelí právě přisáté dítě utrhnout od prsu a právě uspané dítě vzbudit a svlíknout. Oni toho mají hodně. Jen jedné sestřičce nevadilo, že dítě pije, když mi měřila tlak. Druhý den mi samy nabídly, že si ho vezmou, a dají mi ho až ráno, abych se mohla prospat, na což jsem kývla, neboť jak jsme neměla čím krmit, a dítě neustále plakalo. Pak jsem se od jedné a téže osoby dozvěděla, že se o dítě nestarám, neustále ho odkládám a nosím ho na příkrmy, a že to už dělat nemám, a pak, že kdyby mělo být dítě hladové, tak ať ho klidně přinesu na příkrm, že je to normální. Jedna kyrysnice mi ve tři ráno začala vykládat, že je zvědavá, jak se o dítě budu starat, a že doufá, že mi s ním bude někdo pomáhat. Podařilo se mi jí zdvořile, leč účinně vypoklonkovat ze dveří. Čtvrtý den ráno jsem se složila, a přemluvila jednu hodnou sestru, ať sežene jakýkoli nadstandard za jakoukoli cenu, což se podařilo. Od dětské lékařky jsem se dozvěděla, abych tak zkráceně řekla, „ať neblbnu“, že po císaři se laktace normálně rozbíhá až 5. den, takže jsem vlastně o den napřed. Za dva dny na nadstandardu jsme zaplatili několik tisíc, ale nelitujeme. Jako mávnutím kouzelného proutku se z „ošklivých“ tet staly sluníčka, a „zlé“ tety na nadstandard vůbec nesmí. Kromě toho že se před vstupem klepe, a měřit míru žloutenky lze i bez trhání dítěte od prsu.