Závislost, násilí v rodině, zneužívání. Jak z toho ven? Černá kronika. - nové diskuze

Žárlivost

ahoj holky,mám takovej začínající menší problém...můj přítel je od přírody sportovec.Když jsme se seznámili zašel si na tenis,squach a na hokej.Já jsem moc cvičit nechodila,protože jsme dělali na baráku a já jsem byla dost často unavená a neměla dost síly na cvičení,přitom vždycky jsem si dřív než jsme se poznali zašla na spiining ,do posilovny atd.Ten první rok mi cvičení nechybělo jak jsem psala,ale teď už to bylo neúnosné a začala jsem chodit do posilovny.Přítel začal být na mě nepříjemný a začal žárlit.Teď,když nemáme ješt dítě vím,že si vždy zajdu zacvičit a nic s tím nenadělá,ale co potom....mám strach nemáte nějaké řešení....

ZÁVISLOST NA LIDECH

Jsem stále závislá na něčí pomoci. Potřebuji sem tam výpomoc v domácnosti, bez manželovi či rodičské pomoci bych snad i umřela hlady (sama nevařím, špatná zkušenost z dřívějška), na nákupy sama nechodím (jednou mě okradla prodavačka), na úřady taky sama nejdu (ochota úřednic je známá), když chci někam jet sama autobusem (musím se spolehnout na lidi, že mi řeknou, že je to ten správný autobus) a pod. a pod.. Je toho hodně. Většinou mi to ani nepřijde a prostě to beru jako samozřejmost v mém životě. Ale občas na člověka přijdou deprese a pak je zle. Vždy jsem se těšila, že až budu velká, že se o sebe dokážu postarat sama a že budu dělat to a ono a teď to prostě sama nezvládnu. A když jsou deprese opravdu velké, tak si říkám, proč nejsem zvířátko v divočině? Takové v mé kůži by nepřežilo ani den a přežije jen zdravá populace. Vím, je to drsné, ale nebudu si a ani vám nalhávat, že toho mám kolikrát dost. Naštěstí takových dnů depresí nemám tolik a většinou to beru vše, jako by to nic zvláštního nebylo a naopak si říkám, že jiní lidé jsou na tom hůř. Pak si uvědomím, že můj případ je naprosto titěrný vůči lidem, kteří dokáží žít celý život na vozíčku, jiní zase bez rukou, jsou lidé kteří jsou celkově jen ležící a vždy si najdou smysl života. Pak si řeknu, že žít můj život je brnkačka a že jiní to zvládají a tak proč to nezvládnout "pouze" jako slepoun???

Moje závislost

je na mojí rodině. Hlavně na synovi a na manželovi. Chtěla bych aby jsem pořád byli spolu. Štve mě když muž odchází třeba do hospody. Jenže doma ho nemůžu držet. A nemůžu mu to zakazovat, bylo by to horší.

Domácí násilí

tak jak už jsem tu psala (můj rozvod)mé první manžalství skončilo domácím násilím a jsem ráda že jsem tenkrát našla dost odvahy,nebo rozumu to skončit,bůh ví kde bych dnes byla ale přiznám se že ve svém tehdejším alkoholovém opojení mi to bylo víceméně jedno a byla jsem ochotná to tolerovat,nebo přežívat až můj nynější manža mi otevřel oči a za to mu moc děkuji Nikdo by neměl být na své závislosti a problémy sám !!Takže ,pokud tu máte někdo podobné starosti ,problémy a bojíte se o nich mluvit v réálu,sem s nimi,věřím že i jen pouhé vykecání pomůže

Staré křivdy

Od mala nenávidím jednu učitelku.Myslím si,že mi mohla v životě hodně pomoc.Já jí duvěřovala a ona mě podthla a zesměšnila před celou třídou.Dodnes jsem jí nodpustila.A dost mi to vadí,protože já nechci žít s pocitem nenavistí k druhým.Ale odpustit jí nedokážu.Myslela jsem si,že to tak mám jen já.Ale ted po tom srazu,jsme zjistila,že káždý má nějkou tu svoji křivdu k učitelum.Že třeba jen díky tomu,že učitelka dala špatnou známku i když nemusela,tak změnila člověku celý život.To by mě vubec nenapadlo,že to má takový vliv.

Jejej, mohla bych na téma závislosti napsat pár románů, nejdelší by byl asi moje dětství. Posbírám odvahu a hlavně čas(škoda, že nejde psát po částech, ukládat a pak vložit) a možná to půjde.

Pevné nervy

Mám kamarádku,která má manžela alkoholika.Je to s ním tak špatné,že už je napraný po jednom pivu a hned se pere.Má nemocnou slinivku,tak,že i zvrací.Mají doma všecko poblité fuj.A v tom vyrustají dvě děti.Ona to vše bere s užasným nadhledem.Jednou jsme seděly v kavárně a tam se začali prát dva ožralci,vytáhli na sebe nuž.A stašně u toho řvali.Moji kámošce to bylo fuk až do doby než jí to začalo rušit.Tak se zvedla s klidem angličana k ním přišla,odtrhla je od sebe,vzala jím nuž,popadla za límec a vykopla ven,se slovy-Já jsem si přišla v klidu vypít kávu tak mě nerušte.Teda to jsem koukala.Já jsem se uplně třepala.A ona říkala-já to mám doma denně tak proč se vzrušovat.Teda ten její vnitřní klid,ten jí závidím.Nikdo jiný by tu její životní sitaci asi nezvládl.A ona je uplně v klidu.

no tak to je téma o kterém bych mohla psát story.Dnes už jsem v pohodě a beru vše s nadhledem . Můj otec byl alkoholik. A matka se od něj nikdy nedokázala odpoutat. dnes ji chápu prostě neměla kam jít. Ale byly časy kdy jsem ji to hodně vyčítala. chodil domů a dělal "pořádky" někdy tekla i krev a volali jsme policajty. ale ti nám nikdy nepomohli. prostě řekli že je tu doma a on slíbil že už bude "hodný" a oni zase odjeli. Brácha se brzy oženil a odstěhoval tak jsem si to nejhorší období vyžrala já. Když se chtěl oběsit tak jsem to byla zase já kdo jej sundával. No prostě hrozný zážitky a to by bylo na dlouhé psaní. Když jsem se vdala tak naši začali žít odděleně, mamka s námi nahoře a on dole. Jenže to ho člověk zase musel furt kontrolovat jestli ožralý neusnul a něco nevaří nebo jestli típnul cigaretu. Prostě vždycky musel být někdo doma. Když se narodil starší syn tak v šestinedělí si dokonce z hospody dotáh kunpány a dělali krával, a nedali se vyhodit přestože barák byl přepsanej na mě ale měla jsem věcné břemeno a návštěvy jsem mu musela trpět takže taky nikdo nepomoh. A tenkrát se poprvé proti němu postavila matka - vletěla tam jak tornádo a toho cizího velmi drzého a odporného chlapa majzla láhví vodky která tam stála po hlavě. No měla štěstí že se mu nic nestalo , ale od té doby si na ni otec nedovolil. A před 5lety zemřel a je to hnusné ale opravdu to bylo pro nás vysvobození.

Na toto téma bych mohla psát opravdu dlouhé příspěvky,které jsem prožila během mého dětství.Ale i po všech těch letech mám pořád v sobě jakýsi blok a nejsem schopna o některých věcech ještě pořád mluvit.Ani můj manžel neví žádné detaily a přitom si vše říkáme a jsme spolu 10 let.Prostě to ještě nejde a myslím,že mě to do konce života bude pronásledovat jako zlá noční můra.Jsem moc šťastná,v jakém krásném a harmonické vztahu žiju a říkám si,že můj hodný manžel a šťastná rodina je odměnou za to vše,co jsem jako dítě zažila.

Inspirace :o)

Holky, já mám chuť začít znovu,ale nebude to jednoduché.Jenže čekat že bude lépe,to asi nemá cenu.Nelze odpustit.

Muj tatka

Moje dětství bylo taky velmi krušné.Né že by mě tatka zneužíval,to opravdu né,ale byl velmi přísny a já jsem musela neustále doma pracovat.Prostě jako služka.Nejdřív obstarání králiku,pak domácností a nakonec moje škola.Taky ty známky podle toho vypadali.A potom zas přísné tresty za špatné známky.Nejvíc mi,ale vadil fakt,že všecko bylo jejich.Nic nebylo pro mě.Ani jídlo.Nestalo se nikdy,že by mamka uvařila něco co mám ráda jen já.Když něco upekla tak jsem se toho nesměla dotknout,ale nádobí po buchtě to jsem umývat mohla.Bylo toho samozřejmě víc.No a jak z toho ven.Já jsem se hned v 18 vdala,ale až ve 30 po narození druhého dítěte,jsem začala žít svuj život bez jejich vlivu.