nic moc - diskuze

Měla jsem naplánovaného císaře, dostavit jsem se měla v 6,30 ráno (od večera nic nejíst a nepít), tak jsme asi ve 4 ráno vstávali, abychom do Prahy dojeli. Měla jsem jít první na řadu, hned v 8,00. Ale nějak popletli pořadí a nakonec jsem čekala nalačno a bez možnosti se napít až do 14,30 hod. Naštěstí někdy v poledne přes mé velké prosby (měla jsem parádního motáka z té žízně) mi dali kapačku. Císař byl v pohodě, jen mi neukázali děti, což mě docela mrzelo. Na JIP byly milé sestřičky, ale děti jsem viděla asi 2x na 1 minutu. Ráno jsem měla po svých i s taškami přejít na normální odd., což teda byla neskutečná bolest vzhledem k tomu, že mi netěsnila hadička od epidurálu a léky od bolesti mi tekly celou noc po rameni dolů, celej polštář mokrej. I když to několikrát zkoušeli spravit, tak se to nepovedlo.
Odd. šestinedělí přišla teprv ta správná katastrofa (hlavně přístup dětských sester), nejhorší zážitek v mém životě, radši to tu nebudu psát, ať někoho nevyděsím. Maminky co se vystřídaly se mnou na pokoji, tak žádná neodcházela jako plně kojící. O sociálním zázemí se tu už dřív psalo, tak to radši nekomentuju. Jen \"popelnice\" plná použitých vložek jedna pro celé oddělení, to mě natáhlo vždycky když jsem ji musela otevřít. Nejsem žádná cíťa, ale bylo to teda nechutný. Možná jsem nebyla správně připravená a varovaná třeba nějakou kamarádkou. A nějak jsem nevěděla, že o léky proti bolesti si musím říct, tak jsem s \"rozřezaným břichem\" 18 hodin po porodu normálně fungovala a starala se o dvojčata, bolest teda šílená při sebemenším pohybu. Jedno dvojče mělo drobnou vrozenou vadu, co je vidět i na fotce po narození, co fotil manžel, ale nikdo si toho nevšiml. Tak bylo trošku trapné později na chirurgii vysvětlovat, že si toho nikdo v Praze nevšiml.
Jinak u císaře byl úžasný anesteziolog a manžel tam byl se mnou, tak to byl jediný pozitivní zážitek.