nase debata - diskuze

Myslím si ,že to určitě zvládneš. Já mám děti 2,5 roku od sebe. Hodně jsem se toho bála,jak bude strarší Vašík reagovat na sourozence,jak budu dělit svoji lásku a čas. U nás byl nakonec největší problém,že Vašík strašně ale opravdu strašně žárlil.Nejhorší to bylo při kojení Kačenky,to jsem se před ním musela schovávat..nerada na to vzpomínám ....on ji prostě nenáviděl. Ted budou Kačence dva roky a začínají si spolu hrát a Vašík si jí chce, až bude velký,vzít za ženu ....Nikdy jí nezapomene nachystat příbor a jen se na ní někdo křivě podívá,tak ji brání jako rytíř svoji princeznu. Začátky ,ale byly krušný,bez pomoci manžela si to neumím představit.

Já si nemyslím, že by to první dítě bylo šizené. Ano - musí si zvyknout, že se o maminku dělí, ale to nemusí probíhat nijak drasticky. U nás hodně zabralo zapojit Kubíka do péče o miminko - pomáhal přebalovat, oblíkat atd. a byl prostě nepostradatelnej pomocník. Náročnější je ten první půlrok - tam hodně záleží na tom, jak je miminko spavé. Hanička spinkal krásně, takže u nás to byla dost pohoda. A po tom půl roce už začali blbnout spolu. A šizená jsem teď já :DDD Protože mě už potřebují jen na čtení knížek - a když je to nějaká ohraná, tak ani to ne, protože Haničce \"předčítá\" Kubík. Navíc si myslím, že menší děti ten příchod sourozence berou líp, než děti starší. A ještě k tomu věnování.... Nevím, jak to mají nastavené ostatní, ale já se Kubíkovi nevěnovala pořád ani když byl sám. Prostě byl nějaký čas, kdy si hrál sám a krásně se naučil se zabavit. Nevidím důvod v tom stát dítěti za zadkem pořád celý den. Takže já tu dobu využívala pro sebe. A když přišla Hanička, tak jsem jen ten čas přerozdělila. Když jsem se věnovala Haničce, tak si Kubík vystačil sám nebo mi pomáhal. Když Hanička spala, tak jsem se já co možná nejvíc věnovala Kubíkovi. Myslím si, že to vždycky jde udělat tak, aby byli spokojení všichni. Takže se toho rozhodně neboj. Každá rodina si svůj rytmus najde.

Já se třeba hrozně bojím toho kde najdu tu potřebnou lásku pro druhé miminko když mám pocit že Baruška má všechnu a víc už nemám :))) Ne, vážně, myslím že to není sranda, ale co jiného si můžeš přát než takhle hodného tatínka? Vyprdni se na prášky a skočte do toho. Obavy bys měla i za půl roku i za rok úplně stejné...

to víš že to zvládneš skvělej chlap

to víš, že to zvládneš, nic jiného ti taky nezbyde Samozřejmě se už Vendulce nebudeš věnovat tolik, co do teď, ale zase bude mít sourozence a až trošku povyrostou tak si spolu budou třeba i hrátObavy máme asi každá, ale přesně jak píše Hela, první dítě má všechnu tvojí pozornost a to druhé dítě to nikdy nezažije.

Ono je to podle mě celkem jedno jak daleko jsou od sebe, protože i starší dítě potřebuje pozornost a stejně máš pořád pocit, že na ně nemáš tolik času, jak by jsi potřebovala. A to první dítě bude vždycky kvůli mladšímu sourozenci trochu ošizené, ale to koneckonců ten mladší kvůli staršímu taky. Ten mladší si nikdy neužije, aby se všechna pozornost věnovala jenom jemu, to, co by si Vendulka užila třeba do těch 2 let, takže o šizení nemá moc cenu přemýšlet.

Tvůj muž je kádr

zvladaj se i horsi veci nez 2 detiurcite to zvladnes

my taky ta planujem,tak to snad bude ok

Myslím si, že to zvládneš. Ono by ti nic jiného nezbylo. Při čtení tvého příspěvku jsem si vzpoměla na svou bývalou tchýni. Má 3 dětska a první dva jsou od sebe 11 měsíců a mezi 2 a 3 dítětem je rozdíl 13 měsíců a taky to musela zvládnout bez dnešních vymožeností a jak znám bývalého tchána tak na to byla sama, protože ten furt lítá někde za sportem a nebo někomu pomáhá.

Podle mě jsou to standartní obavy. Já je mám taky ohledně druhého mimi a myslím že každá je měla nebo má. Ale lidi to zvládaj. Tak proč by jsi to zrovna ty zvládnout neměla. Aspon tak se v tom utvrzuju já