Termín porodu jsme měli 13.12. Pořád jsem jezdila do nemocnice na monitory, věčně se jim něco nezdálo, no prostě zbytečný stres. Nakonec to dopadlo tak že ve čt večer po ultrazvuku paní doktorka naznala, že už přenáším moc dlouho(týden, asi je strašily blížící se vánoce) a že máme už málo plodovky a že se jí tam něco nezdá a že si mě nechají v nemocnici. Vymohla jsem si že nastoupím až ráno a že odpoledne začnou vyvolávat. Zkrátím to, v pá zátěžák, trošku kontrakce ale přešlo to, aspoň jsem věděla co čekat, poslíčci bolí jinak. První tabletka na vyvolání, otevřená na 2cm, celou noc kontrakce po 10 min, vůbec jsem nespala, ráno se mi sestřička vysmála že jsem si měla přijít pro něco na spaní protože jsem pořád na ty dva cm a budu zbytečně unavená. No hodinu na to přišel doktor a hlásí jdeme rodit, jsme na 7cm, holky cítila jsem se pořád stejně, rozhodně ne na porod. Cpali do mě oxytocin horem dolem ale stahy pořád slabý, malá nesestupovala. Bodejť, když tam pořád někdo lezl a neměla jsem klid:-) Najednou si všimli že to bude asi velký mimčo, to brzo. Když už to začalo tlačit šup na kozu, to jsem chtěla rodit na stoličce, hm. Koza obrovská, já malá, sotva jsem dostáhla, rozhodně se v té poloze nedalo tlačit. A že jdeme na to a mimi pořád vysoko. Doktora už to přestávalo bavit:-) tak říká že se nedá nic dělat že půjdeme na císaře. Situaci zachránil můj drahý, když si vymohl aby jsme to ještě zkusili na boku. Párkrát jsem zatlačila a najednou doktor křičí to porodíme už vidím vlásky. Tak jsem zabrala dva doktoři mi skákali po břichu a naše mimi se narodila. Měla 4,30! a 51 cm a je úplně nádherná. Celkový pocit z porodu vlastně pozitivní, na všechno člověk brzy zapomene. A teď zpětně po třech měsících - užívám si každou vteřinu s naším zlatíčkem, takže to fakt stojí za to.