Leni, přiznám se, že jsem zbabělec. Tvůj příběh jsem četla (... - diskuze

Leni, přiznám se, že jsem zbabělec. Tvůj příběh jsem četla (a probrečela) už před dvěma dny, ale odvahu napsat ti, jsem našla až teď.
Pamatuju si tě. Moc dobře. Až neskutečně dobře si pamatuju tu citovanou zprávu, na dlouhou dobu od tebe poslední. Chce se mi napsat, že to bylo jak rána palicí do hlavy. Jenže ta rána nebyla \"jako\", ale \"byla\" a né do hlavy, ale do srdce. Obrečela jsem to, jako asi většina holek tehdy.
Máš můj nekonečný obdiv, co jsi v sobě dokázala sebrat za sílu, aby ses osudu (jakkoli se na něho snažím nevěřit) postavila a svoje štěstí sis vybojovala.
Nejednou jsem si na tebe v době tvé odmlky vzpomněla. Pak jsem tu jednou zachytila takovu nenápadnou zprávičku od Janinky a pochopila jsem, že se staneš brzo maminkou. (Doufám, že Jani vyřídila aspoň pozdrav.) Několikrát jsem ti pak chtěla napsat vzkaz, ale rozmyslela jsem si to, říkala jsem si, když budeš chtít, vrátíš se sem sama a jestli né, tak bys o vzkaz od cizí holky zřejmě ani nestála, tím spíš z Bol, který jsi asi měla spojen s bolestnými vzpomínkami. Jsem moc ráda, že jsi tu. Že JSTE tu. Ty, Filípek i manžel. To je moc dobře, že jste krizi ustáli, mnoho vztahů právě v takových momentech končívá v troskách. Je to dobře nejen kvůli Filípkovi, ale i kvůli Jůlince. Chtěla by to tak.
Leni, děkuju, že jsi nám otevřela svoje soukromí, děkuju za tvůj příběh. Vím, že si na něho vzpomenu, až budu řešit maličkosti a nechám se unést malichernostmi.
Přeju vám už jen samé štěstí a lásku. Zasloužíš si to.