konečná - diskuze

Začnu od úplného začátku. Před třemi lety jsem potkala fajn chlapa, o kterém jsem si myslela, že bude skvělý partner a ideální chlap pro rodinu. Byl ke mě hrozně pozorný, dlouhé hodiny jsme si dokázali povídat a já si myslela, že snad lepšího chlapa už ani poznat nemůžu. Asi po roce jsme se domluvili, že si pořídíme miminko. Jenže jen co jsem oznámila, že se zadařilo, se jeho chování vůči mně změnilo. Přestal si mě skoro všímat, nekomunikoval se mnou, celé dny trávil mimo domov a jezdil domů čím dál později. Doufala jsem, že je to jen vlivem náročné práce a existenčních starostí.Narodil se nám syn u jehož zrození byl a já doufala, že bude dobře a my se zařadíme mezi šťastné a spokojené rodiny. Mýlila jsem se. Jeho chování ke mě se nijak nezměnilo, dokonce se domů začal vracet až v noci nebo brzy ráno. Samozřejmě, že měl i své lepší stránky, ale těch bylo málo. Teď je synovi osm měsíců a já jsem si po třech letech společného života řekla, že se už dál kvůli němu prostě trápit nemůžu a takhle si rodinu nepředstavuji a navrhla jsem rozchod. K mému velkému překvapení ani neprotestoval a s rozchodem souhlasil. Jenže teď mám výčitky svědomí, jestli jsem přeci jen neměla počkat a doufat, že bude líp, že jsem třeba odkopla toho nejlepšího chlapa, který mě mohl potkat a v životě už nebudu šťastná. Nejhorší je, že ho stále pořád miluju a nedokážu na něj přestat myslet. Pořád se mi v myšlenkách vrácí právě jen ty krásné chvíle s ním a je mi do pláče. Nevím, jak to bez něj zvládnu. Mám pocit, že s ním odešel i velký kus mě.