Kojení - diskuze

Strašně jsem toužila kojit už od té doby, co jsem zjistila, že čekám miminko. Nastudovala na toto téma, co se dalo a hurá!!!povedlo se, kojím už 6 měsíců a vypadá to, že ještě zdaleka nekončím.Ale za těch 6 měsíců byly i okamžiky, hlavně zpočátku, kdy jsem měla strach, že končíme, že je málo, malý plakal a nestačilo. Nemít načteno a nevědět, že je důležitý přikládat a přikládat, kojit častěji, aby měl víc, možná bychom už taky nekojili. Ale já jsem strašně ráda, že nám to pořád jde a Jiříkovi chutná.

Já bohužel taky nekojím a mám spíš opačné zkušenosti, že skoro všichni kojí. Rodila jsem císařem, malou jsem viděla poprvé až po 36 hodinách od porodu. Argumentem bylo to, že nás bylo hodně a tak nám děcka nemohli nosit na JIPku.Dost zvláštní... Žádné mléko se mi netvořilo, přístup sester na šestinedělí katastrofální. Nakonec jsem stejně skončila na antidepresivech, takže kojení vyloučeno.Ale už jsem se s tím smířila a hlavní je, že je Maty spokojená a zdravá.

ja jsme nekojila,protoze se mi to mirne receno protivilo..ale MM meli z lahve...

já mám doma mlíčňáka závisláka, má 17 měsíců a chce furt já za sebe můžu říct, že jsem kojit chtěla, ale kdyby to nešlo, nehroutila bych se, ale určitě bych vyzkoušela kde co aby to šlo, za sebe můžu říct, že nerozumím maminám, co to zkusí týden, nejde, tak končíme a pohoda...

Protoze je strasne snadne prejit na UM. Driv by to clovek zkousel a zkousel, protoze by nic jineho nebylo.V mojem okoli se ale koji o dusu. Krome jedne sousedky me ted narychlo nenapada nikdo, kdo by aspon do tech 10ti mesicu neprsil

Já si kojení přímo vydupala... V porodnici se mi mlíko nespustilo, malá byla přikrmováná injekční stříkačkou UM. Nicméně pořád jsem ji přikládala a stal se zázrak... po týdnu se mi spustilo a kojím pořád a budu nejméně do roka (ťuk, ťuk...)

U prvního jsem bojovala skoro 3 měsíce a nerozkojila jsem se,nešlo to a to i když jsem už podávala UM a i se snažila kojit,pak už jsem radši přešla na UM, protože už jsem byla z toho vyčerpaná,nervozní atd...samozřejmě malý to citíl a byl uřvaný.Teďkom u druhého jsem kojila cca 3 měsíce a aspoň za to jsem ráda.Ale taky jsem si říkala jak se narodil že pokud to nepůjde nebudu to hrotit,protože jsem si zažila své u prvního.

já kojím, ale chápu, že některé ženy nemohou. Je to hodně přístupem okolí a pokud někdo zažije takový stres a nátlak ze strany sester v porodnici jako jsem třeba zažila já a mé kamarádky, tak se nedivím, že mléko se prostě netvoří nebo že se žena rozhodne nekojit.

nevím čím to je, ale nám porodnice zrovna taky dvakrát nepomohla jejich přístup: tady máte dítě a nakojte ho! jasně, na tom nic není, že. jenže ouha, máme problém - nejde to, dítě se neumí přisát:( a řešení sester? tady máte kloboučky a nazdar. doma nastalo peklo, kojení ve dne v noci každou hodinu a půl, přesto dítě nepřibírá:( a reakce pediatra: nepřibírá vám dítě, děláte s tím něco? pro prvorodičku v šestinedělí docela záhul na nervy laktační poradkyně, hodiny hledání informací na netu (člověk najde tisíce různých informací), změna pediatra (bohužel nová dr hned na tři týdny onemocněla, takže taky na houby). prostě katastrofa a stres, plačící dítě, plačící matka... dojem z kojení ten nejhorší. lahvička a nutrilon pro nás oba znamenali vysvobození, úlevu a maximální spokojenost. konečně najedené dítě (i matka, která kůli prdíkům nemohla pozřít téměř nic). říká se, že kojení je krásný pocit. pro mě byl nejkrásnější pocit držet v náruční dítě s lahvičkou, které se konečně pořádně nasytí a je spokojené. navíc já měla vždycky opačný pocit, že všichni jen kojí a mi jsme jedni z mála na UM. kojení jsem naprosto nesnášela jsem rozhodnutá to už nikdy nezkoušet znova. a douška na závěr: celý problém byl v tom, že moje dítě mělo extrémě přirostlý jazyk tou spodní uzdičkou (neuměl ho vystrčit ani za zuby, natož z pusy) a nikdo na to nepřišel. přitom stačilo, aby se mu někdo pořádně podíval do pusy (normálně se to odstraňuje už v porodnici). jenže ani v porodnici, ani u prvního doktora nic

Všem děkuji za odpovědi. Hrozně mi to hlodalo hlavou. Asi to bude opravdu hodně o té porodnici. Právě tady u nás v Plzni jsem se setkala v péči o kojení spíš s laxním přístupem. Až na jednu sestřičku, která když jsem tam byla sloužila zrovna noční. Ta byla skvělá. Vzpomínám a děkuji

já to znám naopak, nekojila jsem, ale okolo kojí všichni :) A přitom já tak hrozně kojit chtěla, v podstatě jsem si ani nepřipouštěla jinou možnost. Jenže v porodnici přístup - kojte kojte kojte, bolí vás prsa? nevadí, tady máte genciálku a kojte, kojte, kojte... chcete poradit? už jste to ale dávno měla umět, takže po nás nic nechtějte a kojte. No, dopadlo to tak, že jsem už z porodnice odešla s tak rozcupovanýma prsama, že to snad nikdo ještě neviděl. Takže jsem si koupila kojící polštář, kloboučky, odsavačku, chrániče bradavek, chytače mléka, ale v momentě, kdy mi z obou bradavek tekla skoro proudem krev a hnis a já byla už psychicky v tahu, poslala jsem muže pro Nutrilon a od té doby jsem byla skoro odpůrcem kojení Jestli budu mít druhé, tak kojení zkusím, ale nepotentuju se, když to budu muset zase ukončit :)

já kojila a někdy jsem z toho šílela,do 8 měsíců a dost

ja nekojila,neslo to, maly nesal,nemela jsm mleko. Ted uz, co jsem se casem docetla si myslim, ze by to slo,kdybych vytrvala,ale urcite ne bez problemu.Druhe bych kojit chtela,ale trapit se pres mesic s rozkojenim se, prisatim, nepribyvanim a podobne urcite nebudu. Jestli to nepujde,tak nepujde, nezblaznim se z toho.Ja mam naopak pocit,ze koji ted kazda, za kazdou cenu a na nekoici se pohlizi jako na exoty

To já kojila,protože mlíka bylo dost, člověk ušetřil za UM a také jsem chtěla strašně moc kojit, líbilo se mito a miminko má to nejlepší. V okolí mám také hodně maminek, které kojili.

Jsem přesně ten případ - nekojíme a závidím všem, které kojit mohou. Neuvěřitelný nápor na psychiku, že nemůžu vlastnímu dítěti dát to, co potřebuje a co ostatní maminky dávaj. U nás to ovlivnilo víc věcí. V prvé řadě, že byl Mára velkej a mléko, které se mi tvořilo mu nestačilo. Začali ho dokrmovat, zvykl si na lahvičku a pak už nechtěl ode mě. Když si vzpomenu, jak se vztekla, propínal, brečel. Zkoušela jsem to ještě několik dní po propuštění z porodnice. Možná to byla moje chyba, měla jsem pokračovat, ale to by mi ubýval na váze a to by mohlo být špatné. A druhá věc - nápor na psychiku - být v porodnice asi 100 metrů od Jipky, kde necelý měsíc před porodem umřel můj táta. Stále je mi do breku a tam to bylo o hodně silnější. Jako bonus si mě nechali v porodnici o dva dny dýl, než ostatní maminky. Ani to na mě moc dobře nepůsobilo.Doufám, že až se nám narodí druhý prcek - doufám v Kačenku - tak bude drobek, kterému bude stačit moje mlíčko a nebude tam žádný problém. :o)

:-) to já mám zase ve svém okolí převahu kojících a jednu výjimku, co kojit nechce a jednu, co jakmile porodí, nebude moci kvůli lékům (bere je trvale už snad 15 let a bez nich to nejde).