Kdy se postavit na vlastní nohy? - diskuze

Odstěhovala jsem se ve 25 a pořád jsem doma. Jen jsem se posunula o patro níž

já jsem z domu od 18 let. Pro mě je to ideální

od svých 21 let, kdy jsem začla chodit se Zdeňkem, jsem pentlovala mezi Brnem a Říčanama. to byl Zdeněk na podnájmu. ve 23 jsem se od našich odstěhovala už úplně a se Zdeňkem jsme koupili byt

já šla od \"maminky\" v 25 letech. klidně i dřív bych brala. ne že by se mi u našich nelíbilo. ale už sem chtěla být ve \"svým\" a bylo to s Květošem.

já šla od \"maminky\" v 25 letech. klidně i dřív bych brala. ne že by se mi u našich nelíbilo. ale už sem chtěla být ve \"svým\" a bylo to s Květošem.

Takové malé opuštění hnízda byl intr v 16. Po střední jsem se vrátila domů a nedělalo to moc dobrotu. Proto jsem velice uvítala možnost bydlet s přítelem, to mi bylo 22,5. Od té doby i přes nemalé problémy jsem se domů nevrátila a snažila se to zvládnout sama.

já se v podstatě odstěhovala už v 17 letech. Chodila jsem ještě na střední, ale byla jsem na intru a na víkendy nejezdila k rodičům, ale do Prahy za přítelem, kde jsem měla byt. Pracovala jsem při škole po brigádách, ale naši mi ještě něco přispívali, takže pokud bych to brala, od kdy mě naši přestali úplně finančně podporovat, tak vlastně až když jsem se vykašlala na výšku a šla jsem bydlet se svým nynějším přítelem. Takže to mi bylo 21 (?) asi :) Jinak prakticky sama žiju už od těch 17ti, pak jsem šla na výšku do Zlína, měla jsem pronajatý byt s kamarádkama a po nocích jsem pracovala ve fabrice, abych zaplatila nájem, jídlo apod. ale stejně mi ještě nějaké peníze naši občas pošlali.

já jsem od 22 bydlela tak napůl doma a u přítele, ale jelikož jsem se do toho jeho města natrvalo stěhovat nechtěla, měli jsme to tak asi 4 roky a pak jsme koupili byt u nás ve městě a sestěhovali se nafurt takže úplně jsem je opustila ve 26 a bylo mi po nich moooc smutno, takže jsem tak stejně pak byla 2x týdně na návštěvě

Tak já jsem se de facto odstěhovala z domova hned po maturitě - v 18ti letech. To jsem odjela studovat jazykovku do Olomouce. Domů jsem jezdila max. jednou za měsíc. Pak jsem šla za Tomem do Plzně, kam jsem se dostala na VOŠku a asi po půl roce jsme spolu začali bydlet v podnájmu - ještě s dalšími spolubydlícími. Teď jezdíme za rodiči tak jednou za 2 měsíce. Ono je to s těmi dětmi náročné a já si myslím, že když nás chtějí vidět, tak by taky mohli někdy dojet oni, ne?

Ja mam u rodicu jeste furt vlastni kartacek na zuby a nehradni gatkyZacala jsem odchazet v 18-ti, ale porad tam mam tak trosku svoje doma. Prvni jsem jezdila kazdy vikend, pak obvikend,... Pekne postupne, takze jsme si na to zvykli, jak ja, tak nasi

Nejsem správný příklad. V 17 jsem rodila, žila jsem s dcerou a jejím otcem u jeho matky v domě. Po 4 letech jsem tak nějak došla k závěru, že asi opravdu nemá význam snažit se a dělat ze sebe blba, začala jsem chodit s mým nynějším manželem a po tříměsíčním chození jsme se stěhovali do bytu jeho mamky(mé tchyně). Ona tam nebydlela, ale jako dárek nám tam nastěhovala jeho bratra s manželkou, kterým se po měsíci narodilo mimino. Ti tam s náma bydleli asi 9 měsíců a pak se odstěhovali. My tam byli ještě další asi rok. Kdyby si někdo myslel, že supr paráda pro začátek, tak asi ani ne, nechávala si od vlastního syna platit o tisícovku víc než bylo na poplatky, prý ať na tom vydělá. Pak se rozhodla, že byt prodá a my se museli vystěhovat. Od té doby chodíme po nájmech a tchyně je pohoršená z toho, že platíme cizím lidem takové hříšné peníze..

mamka se od nás stěhovala, když mi bylo 17, chtěla ať jdu s ní do bytu, já zůstala s tátou - alkoholikem v baráčku..takže pro mě škola života podle mě, čím dřív, tím líp, když už má člověk dostudováno, vlastní práci, měl by i hledat vlastní bydlení, starat se o sebe sám..můj manžel taky odešel po maturitě z domu, přesto měla jeho maminka pocit, že se o něho stále musí starat, prala mu, vyvařovala.. to je podle mě špatné dodneska nám nosí ve skleničkách jídlo, hrnce se zbytkem jejich oběcu, staré rohlíky.. vadí mi to

Už mezi 17ti -18ti jsem hodně brigádničila a doma se moc nevyskytovala,naspořila jsem si slušnou hromádku a sní se 18-ti vydala do Brna,tady jsem vystřídala dva podnájmy-do třetího se nastěhovala za svým mužem.Krátce na to jsme koupili naše momentální hnízdo.Moji sourozenci (25 a 22) naproti tomu stále bydlí u rodičů-ani jeden nestuduje.Myslím,že neexistuje universální věk-je tam spousta okolností-záleží na tom jaký ten člověk je-mně doma nic nechybělo,přesto jsem toužila po něčem jiném,po tom něco dokázat,osamostatnit se.Moji sourozenci to společné bydlení s našima nemají rozhodně pohádkové-vzájemně si lezou na nervy,věčně se přou a přesto je to nedonutí opustit hnízdo.Myslím,že je vhodné v momentě kdy je člověk schopen sám na sebe vydělat minimálně se dělit o náklady s rodiči,a hnízdo opustit po střední škole.

Odešla jsem ve 20, kdy jsem nastupovala do prváku na vejšku a bydlela na koleji, domů jezdila 1-2x měsíčně na víkend. Ve třeťáku se ke mě přestěhoval Tom, bydleli jsme na pokoji spolu, pak jsme se stěhovali do podnájmu na půl roku a v mých 25 do vlastního.To jsem se i oficiálně vystěhovala z bytu rodičů a vzala jsem si všechny věci a zrušil se pokojíček Podle mě ideální věk se osamostatnit je po maturitě. Ale nemyslím tím hned vyletět někam do podnájmu, ale začít uvažovat o budoucnosti, o bydlení, nastoupit do práce nebo do školy.. děti semnou budou bydlet dokud budou chtít:)

Myslím, že po dokončení střední je to ideální. 19-20. Já odešla v 25 a bylo to hodně pozdě. Na rodiče jsem stále tak nějak fixovaná a oni na mě a nedělá to dobrotu, si myslím.

jé já hodně brzy...já nejsem ten správný příklad. Ale u nás to bylo trochu složitější. Od 16 let jsem žila jen s otcem (alkoholikem), ale vařila mu, prala,on nebyl nikdy doma, jen v noci, takže jsem žila sama, o v 18 jsem šla úplně pryč, na ubytovnu pak už do svého nynějšího baráčku. Moje děti doufám tak brzy nevylétnou. Ideální věk bych viděla tak 23-26 let

Myslím, že hodně záleží na podmínkách, ve kterých člověk žije. Já a můj muž jsme toho názorným příkladem. Můj manžel odešel na ubytovnu hned po maturitě v osmnácti, protože jeho rodiče měli před rozvodem a jeho otec je opravdu debil, se kterým se nedá mluvit, natož bydlet. Jeho starší brácha byl v té době na vejšce a mladší na střední. Jediný ze tří dětí nemá vysokou a jeho maminka mu to nikdy neodpustí a dost často připomíná. Já jsem odešla úplně až ve třiadvaceti a rovnou do jiného města. A vlastně se mi nechtělo a mamka mi pak několikrtát do telefonu i brečela, že se jí stýská. Nejsem jedináček, ale ségra byla v té době na vejšce a domov brala opravdu jako mamahotel. Já jsem školu samostatnosti (i když ne samozřejmě finanční) dostala už na střední škole, protože jsem odešla studovat do téměř dvě stě kilometrů vzdáleného města. Na dva roky mě naši nastěhovali k babičce, která v tom městě bydlí, ale po dvou letech jsem dezertovala na privát. Takže naši do světa pustili puberťačku a vrátil se jim samostatný skoro dospělý jedinec. Vysokou jsem studovala nedaleko, takže jsem bydlela u našich a dojížděla jsem. A myslím, že jsem nebyla přítěží, ale s mamkou jsme měly nepsaně rozdělené úkoly, takže vše běželo jako na drátkách. I dnes je moje rodina pro nás velkou oporou. Jezdíme tam co nejčastěji, i když je to docela daleko a můj muž je pracovně víc než vytížen. A kdy ž potřebuje s něčím pomoct, tak neřekne svému otci, ale mému.

já jsem bydlela s našima do 26ti. Pak jsem se odstěhovala do domečku, který jsme dávali s Radkem před tím do kupy, aby se v něm dalo bydlet. Takže sama jsem nebydlela nikdy.Idelální věk nevím, každý to má jinak, někdo chce vypadnout, co nejdřív. Ale já si s našima rozumím, tak mě nic nenutilo odejít brzy, já jsem se tam měla dobře

Podle mne je to tak individuální, že nějaký ideální věk na odchod z domova není. Hodně záleží na tom, do kolika let člověk studuje, v případě VŠ zda ve stejném městě nebo někde dál, na rodinných vztazích a hodně taky na bytových možnostech. Jiné to je, když rodina žije v 2+kk nebo v dvougeneračním domě. My máme velký dům, kde si nemusíme překážet, takže pokud tu můj syn bude chtít být s námi i ve třiceti a třeba i s partnerkou, nic proti tomu namítat nebudu a žádný velký zásah do soukromí to nebude, byť ten dům není dvougenerační. Člověk může být samostatný, i když bydlí s rodiči a stejně tak to může být totální závislák, neschopný samostatného života, i když bude bydlet o pár ulic dál Já jsem odešla z domu po ukončení školy a to ve dvaceti... odjela jsem na tři roky do Anglie, což bylo osamostatnění ve všech směrech Po návratu jsem asi rok bydlela s přítelem, i když jsem stále měla u rodičů svůj pokoj. Pak jsem zdědila byt, takže jsem si začala budovat své vlastní hnízdo. Ale i dnes vím, že v případě potřeby, bych se do svého rodného hnízda mohla kdykoliv vrátit.

Já jsem bydlela u našich do 30ti, ale jsou tam 3 bytové jednotky. V jedné bydlí naši, v druhé babi s dědou a ve třetí brácha. Druhý brácha jezdí na víkendy. Dům na vesnici, plno práce venku s prarodiči atd. proto jsem zůstávala do porodu tam, ale už jsem měla v pronájmu byt, kde jsme měli s mým tehdy budoucím mužem věci a kde jsme občas byli, občas jme byli u jeho táty, ale vařili jsme si samy, prala jsem mu a žehlila atd. Takže jsem před porodem žila na třech místech a bylo to dost náročné a pak v pokročilém stádiu těhotenství už i otravné.

Ve chvíli, kdy už není školou povinný a má nějakou tu práci. Takže tak mezi 18 až 25 rokem. Já začla se starat sama o sebe a domů se vracet jen na návštěvu ve svých 25letech, cca půl roku potom co jsem dodělala školu a našla si práci. A to se svým mužem, oba jsme se vlastně osamostatnili tak nějak podobně :-)

uz od 16sem byla pryc na vikendy, a obcas sem spala u pritele v tydnu.. po marurite sme spolu hned bydleli... pak sem se potupne vratila na 4m dom a pak zas hura k novýmu chlapovi, kde sem doted... myslim si ze idealni vek neni.. kazdej je pripraven jinak, a v jinej vek:o)

Já odešla asi ve dvaceti, bydlet k přítelovo rodičům (už bych to nikdy neudělala) a už jsem se domů nevrátila. Pak jsme se přestěhovali po roce do domečku. Myslím, že to bylo tak bylo ideální.

Nejprve jsem odesla v 18, situace se vsak vyvinula tak, ze jsem se musela vratit. Pak jsem s nasima bydlela jeste tri roky jako vdana pani, sami by jsme pronajem nezvladli. Hned jak to bylo financne mozne jsme se odstehovali, dokonce do jineho statu . To mi bylo 24 a myslim, ze byl nejvyssi cas se postavit na vlastni nohy