Kdy jste se rozhodli, že počnete dítě? - diskuze

Mimi jsem chtěla vždycky hodně brzo, ale taky jsem si uvědomovala že musím být zajištěná a snad mít i dobrého partnera. Obojí vyšlo až v 26letech. Tehdy ještě s přítelem jsme se rozhodli pro mimi po skoro 4 leté známosti, kdy oba jsme měli práci a i kde bydlet. Svatba byla až následným impulzem a bohužel i stejně rychle přišel i rozvod. Nikdy jsem ale nelitovala že jsem skončila s Ondrou sama, možná jen že jsem ho neměla už dřív. Podruhé už budu víc myslet na budoucnost dítka, přeci jen srpen je narození super

My jsme spolu byli už strašně dlouho a tak jsme přehodnotili situaci a rozhodli se ze dne na den.

pro mě rodina byla vždy cílem. Dítě jsem poprvé zachtěla v 23, kdy jsem si prvně dělala \"omylem\" těhotenský test. Pak jsme stále čekali a čekali, až dostudujeme, až budeme mít peníze, až se nacestujeme... pak jsme se ze samého čekání rozešli. Pak jsme se k sobě vrátili a věděla jsem, že on bude otec mých dětí. A jelikož to bylo jasné nám oboum, po roce, co jsme se k sobě vrátili, jsem otěhotněla.

miminko jsme oba chtěli, svoji nejsme, není pro nás důležité přivést dítě do manželství, ale byla jsem s partnerem už natolik dlouho, že jsem věděla, že dítě chci s ním, měli jsme vlastní byt a byli finančně zajištění, takže jsme se rozhodli začít na mimi pracovat a hned druhý měsíc se nám zadařilo

Potkala jsem Petra a s ním jsem se konečně cítila být sama sebou...takže když padla řeč na dítě neměla jsem žádné pochybnosti...a nemám je do těd

Kdy? To si pamatuju presne. Byli jsme v zari v Egypte, prisli z plaze, prave se uuuzasne domilovali a pritel najednou rika, ze by se mnou chtel dite. Trochu jsem se lekla, bydleli jsme spolu par tydnu, chodili 3/4 roku, ale co...predtim jsem mela skoro osmilety vztah, planovala a prdlajs z toho...Vzala jsem si cas na rozmyslenou...no a vanoce uz jsme slavili \"ve trech\" :-)

Ani se mi to sem nechce psát. Ano, bylo to několik let po svatbě, po školách, po všem, přesto jsem si tak nějak říkala, že další karierní krok by se mi líp udělal na mateřské než při práci... zní to asi dost podivně, ale asi to byl způsob, jak sama sebe přesvědčit, že je čas Manžel teda chtěl už delší dobu, ale zpětně musím říct, že ani on kdovíjak psychicky vyzrálý tehdy nebyl. No ale dítě si nás pěkně vychovalo a teď jsme myslím celkem obstojní rodiče

manžel je o chloupek mladší, takže jsem čekala až trochu ,,povyroste,,

U mě to byl nůž na krku od doktorů - v 19ti byla jasná diagnóza - pokročilá endometrioza a mít dítě to 5 let od operace, nebo vůbec nemít... tak jsem tomu uzpůsobila budoucnost

U nás taky rozhodl osud.Matyášek přišel zcela nečekaně,po operaci mého slepého střeva,a jsme za to moc moc moc rádi.A Tobiášek už byl plánovaný,ale taky jsme to nechávali osudu buď se zadaří nebo ne....děti jsme vždycky chtěli a jsme rádi že ty naše dvě máme.

jednak moje biologické hodiny, jednak věk partnera (nechtěl dítě až ve 40-ti - je o 9 let starší) a taky určité materiální zajištění, ke kterému jsme se nejdříve museli dopracovat.

Já jsem se na děti dlouho necítila,i když jsem věděla,že jednou je chci určitě mít.Vhodného partnera,o kterém jsem věděla,že bude skvělý tatínek,jsem měla dlouho a společné bydlení následovalo chvíli po státnicích.Rozhodnutí přišlo po několika měsících od mého nástupu do nové práce,kdy jsem zjistila,že to není to,co jsem očekávala a tak už nebyl důvod dál čekat (bylo mi 32).Otěhotněla jsem už snad po 2 měsících zkoušení,ale v 7.tt mi bylo těhotenství ukončeno jako zamlklé.Karolínka pak \"vyšla\" na první pokus poté,co jsme mohli znovu začít zkoušetNarodila se přesně rok a den po ukončení prvního těhotenství.

vhodneho partnera jsem mela od 15-ti, ale rozumne jsme pockali, az trosku dospejeme, budeme bydlet ve vlastnim a oba budeme mit praci.Ja bych sla do toho aj driv, ale Pepa me moudre ukociroval, ze by bylo fajn, abych mela dokoncene vzdelani a ten vlastni barak.

Pokud bychom všichni čekali, až bude správný čas, tak vymřeme. Já chtěla dítě, on chtěl dítě, dům máme, zajištění taky jsme. Nebylo nač čekat.

v době, kdy nebyl jediný důvod ho nemít, bylo bydlení, partner, klid a pohoda, akorát nám to pak trochu trvalo, ale povedlo se po 3 letech samo myslím, že za to může chlap, že až on se k tomu vnitřně dopracoval, že teda mimi konečně ano, tak se to povedlo

Ja jsem chtěla dítě hned po druhém dni co jsem poznala Martina.Měla jsem 16.Nějak to pořád nešlo,ale netrápilo mě to.V 18 po svatbě jsem pracovala a taky jsem to nijak neřešila,až potom mě mamka dokopala do Gyncentra,taky tchýně už vyvýjela tlak na Martina at se rozvedem,že nemužu mít děti.A to mi bylo 19.Začala jsem se léčít a ve 22 jsem měla Gabku.4 roky po svatbě-vědět to,že dítě bude tak se tak nestresuji a více si užívám.

Dite jsem chtela dlouho a ani nevedela, co pece o nej obnasi. Jenze - clovek mini, pan Buh meni, s dlouholetym partnerem jsme se rozesli tesne pred svatbou. Bylo mi 24. Prislo obdobi sebetryzne a utapeni se. Prestoze jsem nepouzivala zadnou ochranu a celkem stridala kluky, jsem proste neotehotnela. Myslim, ze na teorii o tom, ze si deti vybiraji sve rodice, neco bude. Nakonec prisel ten pravy, dite jsme chteli oba. Nejdrive jsem se ale musela jit lecit ze sve zavislosti na alkoholu. Matyaska jsme pocali po 4 mesicni abstinenci, kdy jsem byla cista, spokojena, ve vlastnim byte a oba s dobrou praci. Idealni cas. Beatku jsem si prala co nejdrive, prestala jsem po roce kojit a okamzite otehotnela podruhe. Melo to vsechno byt, jak je. Zivot je pestre puzzle.

Já se rozhodla, že počnu dítě až dostuduji školu, budu mít za sebou min. dva roky praxe a něják fixněji zajištěné bydlení. Vhodého partnera co mi bude po všech stránkách yhovoat a finančně nás zajistí...No a dítě se rozhodlo přijít o pár let dřív

u ns touha po dítěti, byli sme spolem 3 roky, bydlet sme kde měli a fin. zázemí také, takže nebránilo nic, přivést na svět dalšího človíčka do naší rodiny

tak u nas to byl pritel kdo uz tak dva roky predtim chtel mimco... ja jsem chtela nejdriv dodelat byt abysme byli ve svem... mozna prispelo i to, ze jsem byla tak nejak celkove zpruzela z prace, byt byl hotovej, a rikala jsem ze ted by to slo... tak jsem vysadila prasky a za 3 mesice bylo vymalovano

po osmi letech známosti, vyřešeném bydlení to byl další krok. Já jsem nikdy neměla takovou tu strašnou touhu po dítěti, přišlo mi to logické. Děti jsme chtěli a nebylo už na co čekat.

Tak já jsem miminko hodně chtěla vždycky. Ale upřímně jsem si dávala hodně velký pozor a chránila se vším možným jen abych neotěhotněla dokud jsem si nebyla jistá partnerem. A i když jsem si pak našla toho pravého, stejně jsem se stále chránila. To že miminko bude jsme věděli, ale rozhodně až po svatbě. A protože já jsem stará konzerva, čekala jsem až přijde žádost o ruku aniž bych se nějak zmiňovala nebo prosila a upozorňovala. Tím pádem se ani nějak často nemluvilo o miminku, jen jsem pozjišťovala jak je na tom partner - jestli děti chce nebo ne a kdy. Já bych před svatbou ani nevysadila antikoncepci. Stejně tak jsme miminko plánovali až se zajištěným bydlením, přeci jen porodit na VŠ koleji není úplně vhodné. Ale už bylo jedno jestli se narodí do podnájmu nebo do vlastního. Také jsme oba chtěli práci takovou která nás baví a která vydělá nějaké peníze, abychom nemuseli škemrat u rodičů a mohli jsme si výbavu a zařízení kupovat sami. Zní to asi hrozně když je to takhle napsané, ale já si za tím stojím. Samozřejmě pokud by se stalo že otěhotním neplánovaně neznamená to automaticky potrat, ale proč u toho chtíče mít miminko trochu nepřemýšlet, že jo.

Touhu po dítěti jsem měla vždy... ale rozhodujícím impulsem byl vhodný partner, považující mě za vhodnou partnerku.

Tak nějak asi byl správný čas. Uzdravila jsem se po delší nemoci, můj doktor řekl, že už bychom měli začít \"pracovat\" na dítěti, že v mém případě to bude pravděpodobně trvat několik let, tak jsme si řekli proč ne, nechali tomu volný průběh a jéjé já otěhotněla už za 4 měíce, takže trochu překvapení Vašík se narodil chvíli po mých 30.narozeninách a to mi přišlo tak akorát.

proste jsme se nudili a nevazili si klidu a dobreho bydla a konecne to slo,tak jsme si chteli poridit 1,slovy jedno dite...tak nam to nevyslo a mame hned 2..coz tak radostne uz neni,ale z okna je vyhodit nemuzeme ,to by nas zavreli

já chtěla dítě už někdy v 18 letech, ale naštěsté jsem byla dost rozumná, abych si ho tak brzy nevyrobila (i když bylo s kým). Doopravdy vážně jsem o miminku začala přemýšlet ve 20-21 letech, ale to zas nebylo s kým. Nakonec se to podařilo úplně \"po haluzi\" s přítelem, se kterým jsem se pořád hádala, rozcházela a zase scházela.. po 9 měsících známosti :) Bylo to martyrium, ale jsem ráda, že jsem v tom vztahu nakonec zůstala, protože se všechno obrátilo k lepšímu. Jinak samozřejmě dítě bych nechtěla, kdybych neměla práci a tím pádem jistotu MD. Ale kromě práce a trošky peněz jsme neměli nic, ani kde bydlet :) Takže úplně správný čas to nebyl, ale já bych neměnila, myslím, že všechno je teď o 1000% lepší

dítě jsem neplánovala a je tu. a jsem za to strašně ráda, protože je taky možný, že bych to nějak přeplánovala, správný čas nepoznala nebo začala toužit po dítěti, když by širokodaleko nebyl žádný otec...

Je to doufám myšleno na první dítě...Od otce Karolíny jsem odešla k mému teď manželovi v jejích 4 letech a kluci přišli tak nějak plynně, spontánně, po dalších dětech jsem netoužila, ani jsem je nevylučovala, prostě tak jak šel čas...

Nic, bylo mě 16 ač jsem měla nějaké to info o antikoncepci tak proč bych se měla chránit... Mě se to přece stát nemůže a ono ano... Byla jsem přijata na nástavbové studium, měla jsem dobré předpoklady pro budoucí zaměstnání i pro bydlení, rozhodla jsem se tak jak jsem se rozhodla, všechno šlo do haj*líku... A tak mám ve 33 letech 16ti letou Karolínu. A díky těmto mým zkušenostem vím, že dítě se dá vychovat a obstarat i bez milionu na kontě, vlastnictví nemovitostí a zajištěné kariéry...

touhu po dítěti měl manžel asi větší než já. Ten chtěl už po roce naší známosti Ale furt jsme to vlastně odkládali, až po škole, až ve vlastnímm, ne do podnájmu, a pak zase já, až po svatbě...Byli jsme spolu skoro na den přesně 11 let, když se Danielka narodila; rok a 3/4 jako manželé. Láda naopak, po něm jsem vyloženě toužila já. Jak už žena ví, co je to chovat malé miminečko... Manžel měl obavy, mít děti takhle brzy po sobě, ale tak nějak přistoupil na moje argumenty, že je to naopak lepší. Po pravdě zas mě ta touha chytá , ale je to společné rozhodnutí, že další děti mít už nebudem.

Ja touzila po diteti snad uz od 18. Ve 20 jsem se poprve vdala,ale partner deti nechtel,pry pozdeji,to pozdeji neprislo ani po 6 letech,tak jsem to vzdala. A pak jsem potkala Ahmeda a deti jsou pro nej stejnou samozrejmosti,jako pro me

dite sem nechtela a rozhodne sem ho neocekavala:-! ale nak to prislo:D spravny cas neni nikdy:o))

Vzití nejsme, ve vlastním nebydlíme, se zajištěním na tom nejsme špatně, ale ani nejlíp. Takže nejspíš kombinace vhodý partner a touha. Už když jsme spolu začali chodit, cítila jsem, že s ním chci dítě a to klidně hned. Naštěstí to cítil podobně, i když trochu váhal, protože je starší a už má dvě dospělé děti. A to že jsem připravená, jsem poznala, když jsem s kamarádkou prožívala její těhotenství a pak malou. Po roce a půl jsme se začali snažit a za pár měsíců to vyšlo.

Nikdy jsem žádné neočekávala a nechtěla.U mě je impuls porodit dítě prostě fakt,že když už ho čekám,tak ho přece nezabiju.

Pro nás byla tím správným impulsem touha po dítěti.Znali jsme se 4 roky,dítě jsme chtěli oba dva,ale nedařilo se,tak nám pomohli umělým a byli dva kluci jako buci.Davídek si k nám našel cestu neplánovaně,prorazil si zábranu, kterou jsme mu připravili a byl tady.

U nás rozhodl osud, naštěstí jsme měli s manželem těsně po svatbě, takže jsme zprávu u budoucím miminku přijali s nadšením, i když v plánu bylo až za rok, chtěli jsme si nejdřív trošku sobecky užít jeden druhého. Druhé dítko už plánované bylo, doslova jsem Lojzovi řekla, že na to musíme hupsnout v listopadu či prosinci, aby to byla holčička. Ale nejdůležitější byla naše společná touha po dalším cvrčkovi, ani jsme se nemuseli moc domlouvat, přišlo to nějak úplně samo.