@plaz
Tak a tohle tema mi neda, musim reagovat, i za cenu zamrznuti celeho pocitace :D (BOL mi proste ne a ne a nechodi). Ja jsem chtela deti mit vzdycky brzy, fyziologie, biologie, zdravotnictvi mi byly odjakziva blizke, takze jsem toho nazoru, ze tehotenstvi ve dvaceti je fyziologictejsi nez ve triceti. Navic jsem si prosla mentalni anorexii, hrozilo mi, ze diky tozhazenym hormonum nebudu mit dite nikdy, plus jsem si po tech letech boje s nemoci pripadala tak vycerpana, ze byt doma s ditetem mi prislo jako to jedine, co opravdu chci - mit pro koho zit, byt v klidu, mit smysl zivota, jine hodnoty...proste jsem nemela pocit, ze by mi melo cokoliv chybet, utikat atd. Povedlo se, otehotnela jsem, na rodicovske dodelala skolu, s pritelem jsme se vzali...male budou tri roky a ja zacinam vystrkovat ruzky, jsem doma jak na trni, chybi mi lidi, zabava, cestovani, studium..ne ze by to odnasela mala, to zas ne, jen proste nedokazu (pokud se nic nedeje - nemoc apod.) uprednostnit jeji zajmy pred svymi, delam s ni zasadne jen ty cinnosti, ktere bavi i me, pripadne ji zapojuji do bezneho provozu sveho zivota...stavte se vsichni na hlavu, ale cas na cviceni, knizku, posezeni s prateli si poste udelam. Je pravda, ze jsem hysterka, nemam trpelivost a hned vyletim, coz je ovsem mozna spise povahou, nez vekem. Spoustu veci neresim, moje maminka sili, kdyz necham Nelli prebehnout chodbu bez ponozek, usne mi na ruce venku pri grilovani apod....proste ja mam zivot, do ktereho se zapojilo dite. Ale neni to stredobod meho sveta. Jisteze ji miluju a kazdou chvilku mam v ocich slzy stesti, jak jsem na ni hrda, ale to neznamena, ze muj zivot skoncil....snad chapete, co tim chci rict, ted jsem rozhodnuta mit dalsi dite az po tricitce, s manzelem se nam borti vztah, on je o dost starsi a mame dost rozdilne predstavy o tom, jak si predstavujeme zivot, ackoliv jsem nikdy ani na vtreinu nezalitovala, ze dcerku mam, vedet driv to, co vim ted, s ditetem bych pockala, az se budu schopna chovat trochu vic dospele .... Nvim, jestli jsem to napsala - male jsou 2,5 roku, a tezce zavidim vsem maminkam, ktere jsou na rodicovske stastne, citi se naplnene a s ditetem si dokazou uzivat kazdodenni cinnosti, o vikendu jezdi jako cela rodina na vylety, s manzelem si vecer daji vinko.....tohle u nas nefunguje, manzel je porad v praci, na baraku (ja opravdu VIM, ze to dela pro nas ...)...a ja se trochu bojim, ze uz je ta propast mezi nami prilis velka na to, aby se zase spojila.