Jsou lidé zocelení v dětství nějakou událostí v životě úspěš... - diskuze

Taky je to může hodně posekat:-(

neřekla bych že jenom v dětství, ale spíš celkově nás všechny špatné zkušenosti zocelují

Ja asi nikoho s nejakym hroznym detstvim neznam. Ale moc tomu neverim, zaklad by mel byt hezke detstvi.Ze zkusenosti v dospelosti se pak clovek asi pouci.

přísná výchova, výchova v DD nebo nefunkční rodina - to jsou velké rozdíly..samozřejmě nejvíc záleží na osobnosti dítěte, ve stejné rodině (i s normální milující výchovou) se děti v životě uplatní rozdílně - jeden je úspěšný a druhý třeba skončí špatně..řekla bych že přísná přísná výchova staví děti do pozice být vždy dokonalý a stále se zodpovídat za každý krok v životě, může to vést k pocitům méněcennost, nedaří se mi, dělám chyby = jsem špatnývýchova v nefunkční rodině asi dává dětem do života jediné plus - musí se umět postarat sami o sebe, bohužel jejich minulost, nezájem rodičů a neláska se většinou někde projeví a málokdy mají takové děti vůbec šanci uspět (nikdo jim nezaplatí školy, nedá jim sebevědomí, spíše se chytnou špatné party..)výchova v DD se za roky zpátky změnila, ale můj pocit je spíše ten, že děti k samostatnosti moc nevedou, pořád je to institucionální zařízení s kuchařkama, uklízečkama, ale aspoň jim dají dobrý dáklad do života, pořád lepší než vyrůstat na ulici..no a rozmazlující výchova, kdy rodiče dovolí vše je opačný extrém..takže za mě - nejlepší je kompromis: láska + zodpovědnost + hranice + věnovat dětem svůj čas pak mají velkou šanci a chuť uspět v životě

Ne. Pokud by to tak bylo, tak by většina úpěšných lidí pocházela z dětských domovů a pasťáků.... Takže si myslím, že ti, kteří se z toho vyhrabou a nakopne je to správným směrem a stanou se úspěšnými lidmi, jsou spíš výjimky.

Mylím si, že ti lidé kteří měli spokojené a šťastné dětství, jsou pro život vybaveni lépe.

No jasně.Co tě nezabije to tě posílí.Ja byla zoceovaná celé dětství.Moje dětství se podobalo vojně nebo pastáku.Vstávalo se v 6 nesměla jsem si hrát atd.A ted si dokážu se vším sama poradit.Segra ta vyrustala v bavlnce a sama si nedokáže v životě poradit.Na všecko má lidi.

Těžko říct,možná ano možná ne.To je otázka pro psychologa.

nevím, myslím, že to záleží i na povaze. nebo spíš především na povaze. někoho něco zlomí, někoho nakopne.mé dětství je jeden velký negativní zážitek a nic pozitivního z něj pro mě neplyne a život mi to spíš komplikuje.

Nevím. Myslím si že i naprostý rozmazlenec ve svém životě dojde k místu kde si sedne na prdel a bude se muset nějak změnit nebo se bude trápit. Stejně tak naprosto dokonalé dítě v dětství může mít v dospělosti problémy, je to na osudu - co se vám stane, koho potkáte. K zocelení může dojít nějakou katastrofou, tím co si člověk v dospělosti prožije, že se může od základů změnit, změnit pohled na svět i své chování. Ale nemyslím si že je to o dětství...Ale tohle by bylo asi na hlubší úvahu :)

Proto nemám ráda, když někdo říká, co z něj asi vyroste, když má takové rodiče.. Mám velmi dobrou kamarádku, která to jako dítě neměla vůbec jednoduché, rodiče alkoholici, nechci se o tom rozepisovat, ale je to neuvěřitelně chytrá holka, která levou zadní vystudovala a našla si práci, kde právě pomáhá dětem, které si prošly nebo procházejí tím stejným. Je to člověk ke kterému opravdu vzhlížím. A myslím si, že je momentálně šťastná jak v profesním jak osobním životě, plánují s přítelem miminko a věřím, že bude ta nej nej máma na světě.

jsou určitě připravenější, ostražitější a samostatnější, ale nemusí být úspěšnější. Úspěch jde ruku v ruce se sebevědomím a to lidé se smutným dětstvím nemívají nijak velké.

je to asi o povaze a osobnosti konkrétního člověka. Můj brácha byl hodně bitej jako malej a ponižovanej za to, že je takovej pomalej a že má špatný známky a nic neumí. Myslím, že to na něm nechalo spíš negativní následky, než že by se s tím chtěl v životě nějak poprat. Hodně se do sebe uzavřel. Já teda byla taky bitá (ale i dost drzá) a na mně si naši ještě zakládali, že hraju na klavír, chodím na operní zpěv a maluju, takže ze mě něco bude a něco dokážu. Prý jsem mého otce dost zklamala, že jsem nedokázala něco víc než pitomou Bc. z filozofie, že jsem měla na víc. Ale já jsem úplně jiná povaha než můj bratr, mě to nepoložilo, ani se nesnažím něco překonat, prostě si žiju svůj život a spíš jen lehce občas zavzpomínám, co a jak bylo.

Myslim, ze ne. I proto se prece snazime, aby nase deti byly stastne, spokojene a podporujeme jejich vzdelani. Chci vychovat slusne a sebevedome lidi. Myslim, ze mindrak z detstvi si clovek nese cely zivot a takova zatez mi pozitivni neprijde

toto je kus od kusu..jsou lide co maji doma teror, a zvladaji to na jednicku a jsou v pohode.. a druzi- maji deprese,jsou nesebevedomi atd atd.... ja mela teror od mati(co se tyce skoly) od tatky zase sport- nemyslim si ze jsem naka labilni ci tak neco... nejsem sice dceruska podle predstav-ale myslim si ze vycitek ze sem to nedotahla dal- uz bylo az az a oni se s tim smirily:D:D a ja se citim normlani:o)

no mozna jo,,nevim...muz nemel zrovna slastne detstvi ,ale presto je uspesny a jeho sourozenci take..prekonali rodice o mnoho trid nahoru, at uz studiem ,praci atd..ja mela detsvi asi dobre a sebevedomi a duslednost jsem ziskavala az v dospelosti vlastnim natloukanim cumaku a hodne diky muzi..tak nevim..je toonature cloveka..bud je bojovnik a dokaze uspet nebo se podda situaci a hrabe se sam v sobe a svem strachu z cehokoliv a prekonavani prekazek atd

záleží hodně na osobnosti asi. Někoho to může nakopnout, jiného to potopí. Já měla doma docela přísnou výchovu, ne uplně pedantskou a ani ne uplně terorizující, ale pořád se po mě chtělo, abych \"něco dokázala\"... no a já nic nedokázala, takže jsem nicka, debil, budižkničemu. Takže já mám docela pochroumané sebevědomí, několik fobií, maniodeprese a další psychické problémy. Jestli je to kvůli výchově, to nemůžu říct, bratr si prošel tím samým a psychicky je na tom, si myslim, dobře. Jenže ten aspoň něco dokázal, takže on je borec, narozdíl ode mě :)) Těžko se to posuzuje.

Nemyslím si. Pokud ano musí se sejít taková povaha s vyhovující špatnou událostí.Ze zkušenosti můžu říct, že většinou zrovna ty děti z děckých domovů mají spíš tendence cítit se ukřivděně za vše a svádět to na to žejsou z děcáku.Například já si prošla doma velice přísnou pedantskou výchovou až naprostou buzerací od matky. A že bych díky tomu byla zocelená to si nemyslím. Spíš citově oplotělejší a mírně nervově labilní....Takže za mě ne