jsem zde dnes poprvé - diskuze

Prvni tehotenstvi jsem si moc neuzila. Mela jsem obavy, ze nebudu moct v budoucnu uz nic delat, jenom skakat kolem ditete, ze po me v praci uz ani pes nestekne, nesnasela jsem, ze jsem na sebe musela davat pozor (coz mi kazdy rikal), a do toho neshody v manzelstvi. No ale zaroven mi prislo hrozne smutne, ze to dite ma takove vyhlidky a takovou matku. Jak se narodilo, pecovala jsem o nej, jak jsem nejlip umela, ale cim vic jsme toho spolu zazily, tim se muj vztah upevnoval a teprve rozvijel mezi nami dvema jako konkretnimi osobnostmi. Nekdo se tesi na imaginarni miminko, jak o nej bude pecovat, ale kdyz je to dite realne, je to proste blizky clovek se svymi specifickymi vlastnostmi, a to je neco uplne jineho. V manzelstvi se to taky spravilo, spousta veci se akorat musela vyjasnit a usporadat. Dneska jsem schopna kvuli male ledacos obetovat a ani o tom nepremyslet, na druhe strane si myslim, ze jsem neztratila vlastni osobnost a ze se rozvijim dal i ja sama, ne ze bych byla jen automat na domaci prace a peci o deti. A taky premyslim, jestli budou stacit jenom dve tak skvele deti nebo mit rovnou tri Ono to tak nejak prijde samo, to dite si te ziska. Ale spatne se to dopredu predstavuje, ja jsem nikdy na cizi deti nesislala, ani jsem zadne neznala, a batolat jsem se spis bala.

My jsme miminko chteli, ale kdyz jsem to zjistila, byla jsem hrozne vyjukana, proc tak brzo. Zdala jsem se hrozne tlusta, oskliva a vubec nechapala, jak to, ze tehu je nejhezci obdobi zeny. Me to prislo, ze to pisou nejake nany, ktere potrebuji utesovat ty hnusne velryby. Kdyz se maly narodil, tak jsem se rozkoukavala, ale jenom naznak, ze by mohl byt nemocny ve me rozevrel ochranne kridla a dala bych mu cokoli. Ted jsem opet tehotna, ale uz se tesim, ze budeme vetsi rodina a maly nebude jedinacik. Je mi 36 let. PS. nikdy jsem nerozumela kamaradce, ktera vyhlasovala, ze je MAXIMALNE stastna a spokojena. Ale oni to maji vymodlene. A jeste porad je MAXIMALNE stastna, s NEJHEZCI holcickou a vsichni jsou z male UPLNE UJETI, jak je KRASNA a SIKOVNA To si tak neber, budes stejne delat vsechno nejlepsi pro to ditko a ono bude rado, ze ma tak rozumnou maminu

Ahoj, my jsme dítě chtěli, teda já určitě, protože mi hrozilo, že třeba žádné už nikdy mít. Bylo to spíš rozhodnutí z rozumu než z mega lásky nebo \"nehoda\". A to že bych se strašně těšila, mi nepřijde, brala jsem to jen jako změnu stavu těla, samozřejmě jsem na sebe dávala větší pozor, ale to \"běsnění\" jak píšeš se mě nedotklo, spíš poslední měsíc jsem se těšila, a to bylo vlastně tím, že mi vadilo břicho, bolely záda a tak. Ale když se na tebe ten prcek podívá a usměje... Jsem z toho na měkko, když ji vidím, když mi usne v náručí. Ten pocit MATKA přišel až později po porodu, skoro po 2 týdnech, takže určitě nejsi sama.

Myslím,že až budeš držet v náruči ten úžasný voňavý uzlíček,budeš ta nejšťastnější máma pod sluncem.Všechno má svůj čas a každá jsme jiná.Nedávno jsem své nejstarší dceři vyprávěla,že když mi ji poprvé na porodním sále ukázali,měla jsem pocit,že je to to nejošklivější miminko,jaké jsem kdy viděla.Dnes je z ní úžasná a hezká 22letá slečna

myslím, že nejsi divná..ale každopádně v menšině. já byla z těhotenství velmi nenadšená a ani chvilku jsem se na dítě netěšila...až mě to mrzelo. a vzbuzovalo to pochybnosti o tom, jaká asi budu matka.teď jsou malýmu 2a půl a je krásný být matkou (většinou)

No tak nevím,já taky nijak nejásala že čekám potomka.Všechny mé děti jsou pro mě šokem který sem musela rozdýchat.A tenhle poslední vetřelec-ani nemluvím.Ještě stále je v podmínce(ta mu skončí až po amnio) a ještě stále se s tím vyrovnávám že se asi narodí.No pravda,já mám ještě pořád pár týdnů čas.A to jak budeš matkou si teď radši ani nepředstavuj-proč mít noční můry dřív než je nezbytně nutné?

Teď jsem po druhé těhotná. První dítě 16M, já jsem dnes 14+6, druhé dítě jsme tak brzy plánovali, ale? Pocit štěstí chybí. Nesnáším své těhotné tělo. Na mimčo se už strašně těším, ale teď ty nevolnosti, to že přibírám mi prostě vadí. Právě včera jsem nad tím večer v posteli přemýšlela a mimču se omlouvala, že tak smýšlím. Na mimčo se ale teda moooc těším, jen to těhotenství už nechci.

ono asi záleží, za jakých okolností dotyčná do toho \"spadne\". Pokud je to vymodlené miminko, tak nevěřím tomu, že by se maminka jen přetvařovala, aby vypadala ve společnosti šťastná. Doopravdy znám snad milion maminek, které byly uplně nejšťastnější v těhotenství a i těsně po porodu. Já to nezažila, v těhotenství jsem chodila do práce od začátku až do konce, takže jsem ani moc myšlenky na miminko neměla a když už, taky jsem si nevěřila, nemazlila jsem se s bříškem, nerozplývala se nad fotkama z utz (jo, na tu první jsem se koukala asi 300x, protože jsem nevěřila, že to je fakt moje). A po porodu to byl očistec úplně, nikdy už nic takového nechci zažít. Ale nikdy jsem nic nepředstírala. Každopádně závidím všem, které jsou v těhotenství a po porodu tak hrozně šťastné, protože já ten pocit neznám :)